Císařův příběh 3 - Trosky pravdy

Když se blíží noc, tak je obloha čím dál temnější. Ale mnoho lidí ji přesto rádo vidí, protože to znamená, že přežili další den. Svíčky kolem sebe začínají rozlévat teplou záři bezpečí. Ale záclony oken se hýbou a za nimi se objevují nervózní obličeje lidí, kteří očekávají návrat svých blízkých.
Cestu jim osvětluje zář hvězd. Sice slabá, ale přesto vždycky představuje jakousi jistotu.
Vždyť kdo by si dokázal představit noc bez nich?
Záclonka se zavlnila naposledy, když ji ruka staré ženy upravila do správné polohy. S úlevným úsměvem se posadila do svého oblíbeného křesla a čekala, až chlapec s dívkou vystoupají těch několik schodů k ní. Chystala se jim totiž vyprávět příběh, který začala den předtím. Příběh o konci války, začátku jednoho nového císařství.
Konec války, pomyslela si melancholicky. Kdy skončí tahle válka? Kdy skončí ta doba nejistoty, doba strachu? A hlavně, jak skončí?
Kroky se stávaly čím dál hlasitějšími.
Vůdci válčí pro lásku, nenávist a moc. Jenže lidé, ti bojují o přežití. O naději. A o tom všem byl její příběh. O tom byl vlastně celý její život. Narozená do války, předurčena… k čemu? Na tom nezáleží…
Stařenka si vyměnila několik slov se svými vnoučaty. Těšila se na vyprávění snad ještě více, než ony. Chtěla je naučit tolik věcí! Příběhy totiž mají tu moc.
A brzy, brzy se její přání vyplnilo. Nemusela čekat dlouho, a ta slova konečně zazněla.
„Vyprávěj nám, jak to bylo dál!“

Existuje mnoho věcí, které dokážou člověka donutit konečně dospět. Zastavit se a uvědomit si, jak daleko v životě dokázal dojít, víte?
Keitaro byl tehdy ještě stále dítě. Ale když se díval do vzteklých očí toho ne zase o tolik staršího chlapce, najednou jako by se v něm něco pohnulo. Nechápavě sledoval muže, kteří k němu okamžitě přiskočili a na císařovnin pokyn ho násilím odváděli pryč. Byli sotva několik metrů od Keitara. Syn se bránil a křičel, ale co to bylo platné? Síla vítězí, tak to bylo ve sporech vždy, a tak to bude i dál. Jak je to napsáno v myslích těch silných. Těch, kteří rozhodují.
„Nechte mě být! Na tohle nemáte právo!“
„Buď zticha, kluku!“
„Ne! Já…“ nedořekl a divoce se vytrhnul. Popadl překvapeného Keitara a vytáhl kunai.
„Buď mě budete poslouchat, nebo… nebo ho zabiju!“ vykřikl zoufale. Třesoucíma se rukama sevřel zbraň pevněji a zacouval i s chlapcem blíže ke dveřím.
„Promiň,“ zašeptal mu do ucha. „Tohle… tohle jsem nechtěl! Doopravdy! Ale… nemůžu. Prostě nemůžu jinak!“
„Stejně se ti nepodaří utéct! Nehraj si na hlupáka a přestaň, kluku!“ zahřměl Matsuda-sama.
„Nikdy! Vy… vy… zabili jste svého císaře! A klidně si tady sedíte, jako by se nic nestalo! I ty, matko!“ obrátil se vyčítavě na ženu.
Nesklopila oči.
„Ageru, přestaň,“ řekla hlasitě. Snažila se o pevný hlas. Nikdo si toho také naštěstí nejspíš nevšimnul, toho maličkého zachvění, které prozrazovalo její skutečné city. Bála se.
Bála se o průběh shromáždění, bála se o svůj lid.
Bála se o svého syna.
Ale… byla v první řadě císařovna, až pak matka. O to se alespoň snažila.
„Tohle k ničemu nevede. Co chceš dokázat?“
„Pravdu!“
„Jediná pravda je, že už bylo načase, aby ten starej hajzl, co si říkal náš císař, konečně odešel na věčnost, budiž mu země lehká!“ zařval jeden z kandidátů posměšně.
„Jo! Nebyl k ničemu! Málem nás zničil! Celou zemi!“
„Ty… lžeš! Otec… otec nás miloval! Udělal by pro císařství všechno!“
„Tak to nevím, ve kterým světě to žiješ, mladej, ale určitě ne v tom, co my! Probuď se, princátko! Rozhlédni se kolem sebe! Zapomeň na ty krásný zahrady, co jsou tu kolem, podívej se ven! Uvidíš akorát trosky! Trosky budov i životů lidí, co se snažili žít, žít pod tou neužitečnou zrůdou, komu říkáš tvůj otec!“ jeden z mužů rozhněvaně. Rozčileně vstal a ukázal si na levé oko. Zakrývala ho jasně bílá páska.
„Vidíš to?! Tohle mi udělal můj vlastní bratr! Ten zrádce, kterej se přidal k tvýmu otci! A ten uměl akorát ničit, nic víc! Ještě, že už jsou oba mrtví!“
„To- to není pravda!“
Ne, ale Ageru si skutečně nemohl být jistý.

„Jistý? Spíš byl úplně pitomej,“ zabručel Hashirama. „Co to tam hraje?!“
„Vyrůstal v přesvědčení, že je jeho otec výborný císař, ale k tomu bych se dostala, kdybys mě neustále nepřerušoval, Hashirama-chan,“ zamračila se mírně babička.
„Ale… niisan má pravdu! Nemohl si přece nevšimnout, že je válka, že lidé umírají, ani toho, jak se jeho otec choval! Ten příběh vůbec nedává smysl!“
„Máte rádi svého otce, děti?“ zeptala se žena náhle vážným tónem.
„No… ano,“ řekly zaraženě.
„A víte… víte, že musel ve válce taky zabíjet, že?“
„Hm…“
„A… a… napadlo vás někdy nenávidět ho kvůli tomu? Protože zabíjel?“
Vnoučata si rozpačitě vyměnila zaražený pohled. „No… ale on za to nemohl, ne? Dělá… dělá to pro nás… pro vesnici, nebo to snad není pravda?!“
„Samozřejmě, že je. A proto taky Ageru věřil svému otci.“
„Ale to pořád nedává smysl!“
„On žil v paláci, daleko od opravdového světa. Nevěděl o něm nic. Císař mu vždy vykládal, že jen on má pravdu. Nalhával mu, že je dobrým panovníkem.“
„A proč to dělal?“
„Kdo ví? Možná proto, že ho miloval. Nechtěl, aby si jeho vlastní syn o něm myslel špatné věci.“
„Tak se měl prostě jako dobrej císař chovat!“
„Všichni lidé nemyslí jako ty, Hashirama-chan. Ne všichni mají… mají Vůli Ohně. Jsou taky lidé, kteří…“ zarazila se.
„Ale o tom až příště…“