Madara je kunoichi - Madara se mění, Mitsuri moje pravé já ! = 1.díl

Madara je kunoichi !

„Je s nimi tolik problémů !“ povzdechl si Madara a napil se saké. Právě se vrátil ze zasedání zbylých Akatsuki. Ubývalo jích jako poslední dobou nějak rychle ale jemu to nevadilo. Byla to jen hloupá organizace která sloužila jen na utajení jeho existence.
Jeho rozcuchané vlasy mu padali do očí a on si je každou chvíli musel upravit.
„Už dlouho jsem v tomhle těle !“ povzdechl si a zvedl se od stolu. Židle trochu zavrzala jakmile narazila na zeď za ní. Hluk se ještě ztrojnásobil ozvěnou, která se nesla prázdnou místností a nebo spíše jeskyní. Už několik let měl tuto základnu blízko konohy a vždy se musel zasmát když si uvědomil že ho hledají někde v zemi větru nebo blesku.
Prošel jeskyní k malé skříňce a vytáhl jakýsi smotaný svitek. Byl zapečetěný těmi nejtěžšími a nejnebezpečnějšími technikami které se Madara za svůj dlouhý život naučil. Chvíli se na něj jen tak díval vzpomínal na den jeho velkého rozhodnutí. Potom nasucho polkl a rozlomil voskovou pečeť, která nebyla moc známá.
Na chvíli zavřel oči jako by podvědomě bojoval s nějakým jutsu. Po té rozvinul svitek na zem a před ním se objevil podivný znak. Madara si stoupl doprostřed a zhluboka se nadechl, udělal několik ručních pečetí a oči mu skoro zčernali. Znak nakreslený na svit ku se rozdělil na několik částí a rozlezli se po papíře jako brouci. Madaru zahalilo světlo. Trvalo to několik minut ale když konečně světlo zmizelo míst Madary stála uprostřed bývalého znaku mladá žena. Měla dlouhé černé vlasy stáhnuté do culíku a bledou skoro bílou pleť. Tvář jí zdobili stejně rudé rty jako její sharingan. Oči měla černé. Byla to jediná věc kterou si změnila. Nechtěla být moc nápadná. Přece jen Uchiha klan byl vyvražděný. U boku měla připlou katanu a malou kapsičku se shurikeny, výbušnými lístky ajnými nezbytnostmi.
Otráveně se protáhla a podívala se na svoje ruce. „už dlouho jsem neviděla svoji pravou podobu !“ řekla tichým hlasem a přešla k zrcadlu. Trochu se upravila a hodila na sebe černý plášť. Vyšla z jeskyně a přeskočila pár pastí které tu měla nachystané na vetřelce. Zamířila přímo ke Konoze s cílem zjistit něco o Nagatovi. Už dlouho od něj nedostala žádné zprávy.
Netrvalo jí to ani pět minut a konečně se mohla pokochat krásným pohledem na zničenou Konohu. Chvíli jen postávala na okraji velké kráteru a pozorovala hemžící se ninjji z listové jak zachraňují zraněné a brání se proti útokům Peinů.
Sešla několik metrů dolů do nově vyhloubeného údolí a zastavila se. Zpozorovala zajímavou scénu na kraji bývalé konohy. Mezi troskami tam bojoval její služebník Pein proti mladému blonďáčkovi. Sešla trochu blíže, aby slyšela co na sebe pokřikují a usadila se nenápadně za trosky. Blonďák ležel na zemi přichycený za plášť a ruce k zemi.
„Protože tě miluji Naruto-kun !“ uslyšela naléhaví víkřik a zahlédla černovlásku z klanu Hyuuga jak se vrhá na peina ten ji nemilosrdně odhodil a potom probodl kovovou tyčí.
Samolibě se usmála a chtěla se otočit k odchodu ale jakmile vstala vzduchem se prohnala obrovská tlaková vlna a žena klopýtla a raději se znovu posadila. Z mladíka e náhle stala běsnící ztělesnění nenávisti.
Žena tu chakru dobře znala. Patřila Kyuubimu. Se zájmem sledovala co se bude dít dál. Kyuubi se začal zhmotňovat. Objevila se kostra a potom narostlo osm ocasů. Náhle to šlo ráz na ráz. Pein ho uvěznil v kouli kamenný a snažil se ho udržet neškodného, ale on se z toho bez větších problémů dostal. Náhle ženu oslnila záře chakry a ona si zakryla oči. Otočila se zády a rychlím krokem odešla. Něco v ní jí říkalo že to dopadne špatně pro Peina. Zamířila do lesa jenž ochraňoval před zraky nepřátel Konohu. Přeskákala pár větví až dorazila ke kamenné věži. S úsměvem a jistotou že tento služebník ji nezradí vstoupila dovnitř. Byl to jediný člověk který věděl kdo je. Bez otevření dveří díky svému jutsu prošla dovnitř a usmála se na Nagata.
„Konan nechoď sem prosím teď !“ zavolal na svoji partnerku Nagato s trochu nejistým hlasem. Konan zrovna zařizovala něco vedle a moc si toho nevšímala.
„Doufám že mě nezklameš !“ řekla přísným tónem jejího jinak sladkého hlasu.
„O Madara !“ ušklíbl se posměšně „už tě nebavil tvůj převlek ?“
„To ti může být jedno! Jediné co by tě teď mělo zajímat je ten blonďák a tvoje sféry !“ řekla výhružně připravena ho potrestat za další opovážlivé kecy.
„Ale notak Mitsuru přece by jsi se nezlobila !“ začal ji konejšit pořád stejně výsměšným hlasem.
Mitsumi se s úšklebkem otočila když byla u dveří ještě zavolala „ máš štěstí že jsi mi ještě užitečném !“