The Writer 19

Nadzvedla jsem jedno obočí, po chvíli druhé a následně se mi na tváři rozlil pobavený úšklebek. Měla jsem chuť rozesmát se na celé kolo, ale přece jen jsem byla aspoň trošičku taktní, takže jsem to neudělala.
Zatímco jsem přemýšlela nad tím, jak nejlépe zadržet svůj výbuch smíchu, můj společník měl zřejmě zcela opačný problém. Na jeho tváři se zračila jen samá vážnost, možná i troška rozzuření. Že by byl naštvaný kvůli tomu, že jsem si z jeho řečí dělala srandu? Ale byl to přece vtip. Nebo ne?
,,Čemu se směješ?" zeptal se po chvíli křečovitého svírání lemu své košile.
Párkrát jsem zamrkala a naklonila hlavu mírně na stranu. I přes vážnost jeho hlasu jsem se neubránila malému úsměvu, jenž mi přejel po rtech.
,,Nikdy bych neřekla, že někdo, jako ty, si bude moct i v takovýchhle situacích dělat srandu," pokrčila jsem rameny a zády se opřela o měkkou pohovku.
Další dvě minuty bylo ticho. Jediné, co jsem slyšela, bylo jeho i moje dýchání. Jenže narozdíl ode mě on dýchal rychle, byl zcela určitě velice rozrušený.
Pokrčila jsem obočí a hlavu stáhla mezi ramena.
,,Tohle ale není vtip," prosykl mezi zuby a vyletěl z křesla, ve kterém seděl.
Plna strachu jsem vymrštila své ruce před hlavu, jako první obranu, kterou bych potřebovala ve chvíli, kdy by na mě zaútočil. Jenže on jen stál. Svýma modrýma, nyní vytřeštěnýma očima, se díval na parketovanou podlahu a dlaně přitom zatínal v pěst.
Svoji skrčenou hlavu jsem vytáhla, ruce nechala spadnout zpět na měkká sedadla pohovky. Prozatímní nebezpečí pominulo, takže jsem se nemusela bát.
Odhodila jsem ze sebe červenou deku a rukama se zapřela o kraj sedačky. Byla jsem ještě pořád trošku mimo, takže mi fyzická námaha dělala malé problémy, ale nakonec se mi přece jen podařilo vstát.
Udělala jsem ty dva kroky, které mě i blonďáčka od sebe dělily, a položila mu ruku na rameno. Ucítila jsem, jak pod mým dotekem cukl a následně ztuhl ještě víc. Smutně jsem ho rentgenovala očima, než jsem také zabodla svůj pohled do dřevěných parket.
,,Omlouvám se," pípla jsem a stiskla jeho rameno o něco silněji.
Odlepil svůj pohled od země a obrátil ho na mě. Prvně jsem nepostřehla nic, ale když se moje oči střetly s těmi jeho, překvapeně jsem vzdychla. Tolik bolesti, která plnila jeho nádherná kukadla, jsem snad ještě nikde neviděla.
,,Nemyslíš to upřímně. Omlouváš se jen proto, že si myslíš, že je to správné. Nevíš, proč by ses měla omlouvat. Protože to nechápeš...." zatnul pěsti ještě o něco silněji, až jsem uslyšela křupnutí kloubů. ,,Ale já jsem tu právě proto, abys to pochopila," dodal po chvíli a uvolnil křečovité sevření svých dlaní.

Cikády cvrlikaly na měsícem ozařované lesní mýtince, na kterou se přišlo napást stádo daňků. Jejich pozvolné přežvykování, klopýtání i narážení do sebe však tvořilo záclonu jejich vlastnímu strachu. Někdo tady byl. Oni to věděli. Jenže jak utéct před někým, koho nevidíš?
Svist.
Vzduch prořízl letící předmět, který se s obdivuhodnou přesností zabodl starému samci kousek do srdce. Vyděšeně zatroubil, jako varování ostatním, jako poslední sbohem tomuhle světu.
Zbytek stáda se rozprchl do všech možných stran, nechávajíc tam umírajícího druha na pospas smrtonosnému nepříteli.
,,Aspoň teď jsi ho trefil přesně."
,,Není od tebe hezké, že o mně pochybuješ."
,,To bych si nikdy nedovolil. Jen mě fascinuje, jak dokážeš trefit tak, aby to vypadalo na zdánlivě rychlou smrt, když při tom kořist ještě dlouhou dobu trpí."
Těžké kroky se ozývaly nyní po mrtvé mýtině. Cikády utichly, měsíc se schoval za hustá, temná oblaka. Jediné, které zůstaly, byly mouchy. Usedávaly na pomalu se nadzvedávající trup a sály tolik lahodný pach krve.
Vysoká, svalnatá postava se zastavila kousek od umírajícího kopytníka. Svoji těžkou, zablácenou botu položila na srstnatou hruď a mírně zatlačila.
Z úst zvířete se vydal bolestný vzdech, když se přílišný tlak na jeho kdysi bytelné tělo nezastavoval.
Křup.
Žebra se rozlomila na dvě poloviny, přičemž si každá našla kousíček růžovoučké tkáně, aby se do něj mohla zapíchnout.
Muž se sehnul k nebohému zvířeti a pomalu začal vytahovat svoji lesknoucí se malou zbraň.
,,Já vím. Rád se dívám, když někdo trpí."

,,...no a proto jsme se vypravili sem, za tebou. Ty jsi totiž naše poslední naděje. Všichni zemřou, pokud nám nepomůžeš."
Seděla jsem s otevřenou pusou a vyděšeně se na blonďáčka dívala. Jeho rty vypouštěly slova, která mě dostala do stavu těžkého překvapení.
,,Niki? Jsi v pořádku?" drcl do mě rukou, když jsem neodpovídala na jeho gestikulující pokusy o probuzení.
Párkrát jsem zamrkala, než jsem byla schopna zatřepat hlavou a upřít na něj své překvapeně-vyděšené oči.
,,Tohle...je vtip. Že jo?" vypravila jsem ze sebe po chvilce přemáhání.
Povzdychl si a sedl si zpátky do křesla.
,,Pro tebe...bohužel ne. Tohle je krutá realita a ty ji asi budeš muset respektovat. Jsi jediná, která může něco udělat s osudem kohokoli, koho se ti zamane. Je libo zabít mého společníka? Stačí, když o tom napíšeš, a stane se to skutečností. Chceš zabít mě? Udělej to stejné. Ty máš dar, o kterém se našim velkým Kage ani nesnilo. Tak přece tu nebudeš sedět jako pecka a nechat ho, aby s tebou šel do hrobu, no ne?"
,,Já...já...," koktala jsem, neschopna ze sebe nic normálního vysoukat.
,,Jsem si vědom toho, že je toho na tebe moc. Odpočiň si, můžeme o tom podebatovat zítra, jo?"
Na odpověď už ale nečekal. Zatlačil na mé rameno a donutil mě tak lehnout si na sedačku. Přikryl mě ještě jednou dekou, zhasl světlo a zavřel za sebou dveře.
,,Dobrou, Niki."

Ležela jsem na té pohodlné pohovce s rukou pod hlavou a oči měla upřené na stěnu naproti. Byla pravda to, co mi blonďáček říkal? Měla jsem opravdu dar změnit Osud?
Ne...to je přece absurdní. Vždyť něco takového, jako je Osud, přece neexistuje. Nemám ráda ty kecy o osud. Takže tím pádem...jestli opravdu existuje, i když tomu nevěřím, můžu zničit osud tím, že o něm napíši, že ho zničím?
Ne...to je ještě víc absurdní než to, že bych ho vůbec mohla změnit.
Sakra! Už mi z toho třeští hlava!
Obrátila jsem se z boku na záda a hlasitě si povzdechla. Nevím, jestli mě víc překvapily moje údajné schopnosti nebo fakt, že je blonďáček i jeho kamarádi z jiného světa. I ten Yamato, o kterém mi vyprávěla Shina, je odtamtud.
Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala tyhle moc se šťourající myšlenky, a přitáhla si deku víc ke krku.
Byla zima. A to celkem dost. Jenže to nejpodivnější na tom bylo, že se mi zdálo, že přišla z ničeho nic. Prostě...tady byla. Nehledě na to, že venku právě vykvétaly sněženky, bylo donedávna v tomhle pokoji teplo. Donedávna.
Nevěděla jsem, proč mi najednou do hlavy vlezla tahle myšlenka. Myšlenka zabývající se klimatem v téhle proklaté místnosti. To mi vlastně připomnělo, že jsem pořádně nevěděla, kde jsem. Teď jsem to ale nehodlala řešit. Moji jedinou prioritou bylo zjistit důvod tohohle divného chování teploty.
Vidět a slyšet mě teď maminka, udělala by z toho sitcom," pomyslela jsem si a mírně se zašklebila. Jenže začátek mojí dobré nálady zkazily podivné zvuky.
Lekla jsem se a skrčila se u nejbližší zdi. To v případě, že by někdo měl namířeno do tohohle pokoje. Ovšem nikdo se zpoza dveří nevynořil, takže jsem se znovu narovnala a zamířila si to k protilehlému východu, odkud se zvuky vynořovaly.
Přitiskla jsem ucho k desce a zaposlouchala se.

Velká chodidla lehounce našlapovala po betonových schodech. Jeden po druhém, pomalu míjela drobounké kamínky na hladkém povrchu.
,,Pohni kostrou, Hiro. Nemáme tu na tebe celý den," ozval se agresivní hlas ze stínu v malé místnosti pod schodištěm.
,,Taky tě rád vidím, Karu," zašklebil se blonďáček a hbitě se vyhnul pěsti mířící na jeho obličej. ,,Lepší přivítání jsem si ani nemohl přát."
,,Cos tam sakra dělal? Myslíš, že my nemáme na práci něco důležitějšího, než jen poslouchat tvoje přiblblý kecy?"
,,Zavři zobák, Karu," promluvil nyní druhý muž na opačné straně sklepení.
Hiro se otočil a pohlédl dávnému rivalovi do tváře.
,,Zari..."
,,Hiro..."
Navzájem se rentgenovaly pohledy. Dřív by se proti sobě vrhli a bojovali tak dlouho, dokud by jeden z nich neumřel. Jenže nyní ne. Nyní tu byl úkol, který je spojoval. Úkol, který byl otázkou přežití jich obou.
,,Jak vidím, byli jste se už porozhlédnout po okolí, " pronesl blonďáček znechuceně při pohledu na Zariho ústa.
,,Máš s tím snad nějaký problém?" velikán nadzvedl své obočí, až z něj šel přímo hororový strach. Ale Hiro se nebál. Teď mu ublížit nemohl. Teď ne.
,,Ano. Můžou po vás zůstat stopy a naše nepřátelská strana nás objeví," pronesl skrze zuby, načež se otočil a koukal kolem sebe.
,,Vy jste ji s sebou nevzali?" udiveně se obrátil na dva své spolubojovníky.
,,Vzali," kývl Zari a udělal dva kroky do strany, aby uvolnil cestu dalšímu členovi svého týmu.
,,Ono by totiž ani nešlo jít beze mě."