Kakashi X Anko- Láska a přátelství 01. Dárek

„Kde jen může být? Už jsem byl snad všude....“ Najednou mu to došlo. Rozběhl se jak nejrychleji uměl, protože toužil vidět svou milovanou.
Konečně dorazil na místo. A nemýlil se, skutečně byla tu. Palouček nad Konohou byl jejich nejoblíbenějším místem a zároveň odtud bylo vidět na celou vesnici.
„Tady jsi.“ Objal jí kolem pasu a dal jí polibek na tvář. Cítil, jak se jeho láska zachvěla. „Kakashi, tohle mi už nedělej. Vylekal jsi mě!“ Otočila se a usmála se na něj. Miloval její úsměv, protože byl ze všech nejlaskavější a nejlíbeznější. Dokázal ho rozveselit i v té nejhorší a nejtěžší situaci.
„Věděl jsem, že tě tu najdu.“ Přitom ji hledal všude jinde.
„Jdu se s tebou rozloučit, protože jsem dostal misi. Tsunade- sama říkala, mi chceš něco říct. Tak jsem za tebou hned spěchal.“ Také se usmál.
„Ne, nic jsem nechtěla. Tsunade se nejspíš spletla.“ Kakashi cítil jak se Anko znovu zachvěla. Ale bylo to jiné. Jeho milovaná si s něčím nevěla rady a on jí chtěl moc pomoci.
„Děje se něco?“ Anko se otočila zpět, zády ke Kakashimu. Z nějakého důvodu mu to nechtěla říct.
„Tak já jdu.“ Řekl a dal jí polibek na tvář. Už chtěl odejít, ale Anko ho láskyplně objala. Objímali se poměrně dlouho, ale potom Kakashiho nakonec pustila.
Přemýšlel, co mohlo Anko ležet na srdci. Nerad viděl někoho pro něj blízkého trpět. „Snad se nestalo něco vážného.“ Pomyslel si. Najednou ucítil v okolí vůni rámenu. „Uuughmmm.“ To byl žaludek.
„Aha, takže ani nemusím přemýšlet, co teď budu dělat. Sraz u brány je až za deset minut. To bych mohl stihnout, trochu se posilnit.“ Usmál se a šel k Ichiraku. Objednal si normální porci. V mžiku byl hotov a chytal se, že půjde, ale najednou.......
„Kakashi- sesnsééééi!!!!!“ Něco, nebo spíš někdo se na něj vrhl,až ho shodil že židličky. Výraz, který měl v obličeji, se podbal právě zašlápnuté veverce.
„Domono. Nejsem tvůj sensei. A prosím tě, hluboce tě prosím, slez ze mě.“ Kakashimu se ulevilo když z něj Domono slezla.
„ZATÍM nejste můj sensei. ZATÍM. Zítra se budou tvořit týmy a k nim přidělovat jouninové jako jejich senseiové. Ani si neumíte představit jak se těším.“ Domono se usmívala s mnula si ruce. Měla Kakashiho moc ráda a strašně ho obdivovala.
„No jo. No jo. Doufám, že tě nedostanu.“ Zasmál se a zmizel.
„Však já mu ukážu. Já se jednou stanu výbornou kunoichi, však uvidíte.“ Nasadila svůj uražený pohled a vznešeně si to odkráčela směrem k lesu, kde každý den pilně trénovala.
Mezitím dorazila Anko domů. Vše bylo jako vždycky. U vchodových dveří si vyzula svoje boty a vešla dovnitř. Vevnitř položila klíče na stolek, který stál ve vchodové chodbě, pár kroků od dveří. Šla dál, kde byl obývací pokoj. Ale tady to nebylo stejné. Na její posteli ležel veliký balík s menšími dírkami na vrchní stěně krabice.
„Co to jen může být? A od koho? Jak se sem mohl ten dotyčný dostat?“ Pomyslela si Anko. Podíla se po pokoji a uviděla otevřené okno. Došlo jí to. Dostal se sem oknem. Jaktože ji to nenapadlo dřív? Měla plnou hlavu TÉ věci. Byla zvědavá, jako všechny ženy a tak tu krabici otevřela. Podívala se do ní a nemohla uvěřit vlastním očím. Spinkalo tam malé štěňátko. Hned si ho zamilovala. Bylo ohromě roztomilé, měl skoro celé tělo černé, bříško a konce tlapek bílé a zbytek tlapek společně s některými částmi, měl pokryté světle hnědou barvou. U něj v krabici ležel papír. Vzala ho a pochopila, že je to dopis.
„Vím jak miluješ pejsky a proto jsem nám jednoho pořídil. Budu rád když ho pojmenuješ, protože mě nic nenapadlo.Bude symbolem naší lásky. Mladé, krásné, věčné a laskavé lásky.“ Anko se usmála a po tváři se jí rozlily slzy. Ale nebyly to slzy smutku, právě naopak, byly to slzy štěstí. Věděla, že je to dárek od Kakashiho. Pomalu vzala štěňátko do náruče. Zvířátko se probudilo a zívlo si. Anko se usmála.
„Hmm, to je ale oříšek. Jaké jen ti mám dát jméno kamaráde?“ Šrěně se na ní podívalo nechápavým pohledem.
„Aaaaa už to mám. Budeš se jmenovat Kenji. No není to super?“ Zasmála se a dala Kenjimu pusu na hlavičku. Kneji znovu usnul.
„No vidím, že spaní u tebe vede co?“
Kakashi dorazil k hlavní bráně. Byl tu poslední, všichni už na něj čekali. Ale to nebyla žádná novinka. Mise neměla být náročná. Měli vyzvednout jednoho bohatého obchodníka z Větrné země a bezpečně ho dopravit zpět do Ohnivé země.
Mise typu B. Nic náročného. Byli tři, on, Genma a Aoba. Doufal, že se další den vrátí, aby mohl za svou láskou co nejdřív. Chtěl vidět jí a jejich pejska společně.
„Dobrá, můžeme vyrazit.“ Všichni zmilezeli.

„Tsunade- sama! Kde jste?! Tsunade- sama!“ Shizune běhala jako zběsilá po budově a hledala Hokage. V parcovně, u těch starých paprik ani v jejím pokoji nebyla. Běžela na poslední možné místo v budově, do podzemí, kde měla Tsunade svou knihovnu a zde také vyučovala Sakuru a Ino v léčení.
„No konečně jsem vás našla! Jednou pro mě pošlete a potom nejste k nalezení! Ale to by jste nebyla vy, kdybyste zůstala na stejném místě alespoň chvíli.“ Shizune nemohla popadnout dech. Sotva to dořekla, musela si jít sednout.
„No jo. Shizune ty z toho děláš hroznou..... tragédii.“ Bylo vidět, že Tsunade to vůbec netrápí. Byla nad něčím zamyšlená.
„Cože? Tragedii? To není pravda!! Ehm, stejně to nemá cenu se s vámi dohadovat.“ Shizune si povzdechla.
„Byla za mnou Anko. Nebylo jí dobře, tak chtěla abych jí vyšetřila.“ Tsunade se znovu zamyslela.
„No a co jí teda je? Nenápínejte mě. Víte, že to nemám ráda.“ Podívala se na Hokage svým vážným pohledem. Tsunade jí samozřejmě napínala, ale potom jí to nakonec s radostí řekla. Shizune zůstala chvíli bezmyšlenkovitě sedět. Nemohla tomu uvěřit.
„No a za to, že jsem ti to řekla, mi můžeš uklidit pracovnu. Jsi moc hodná Shizune!“ Tsunade se rychle vypařila, protože věděla jaká bude následující reakce.
„Nanííííííííííííííííííí?????!!!!! To mi potrvá tak dva týdny! Tsunade- samaaaaaaaa to mi nemůžete udělat!!!“ Křičela na celou budovu a pospíchala za svým mistrem, ale ten už si to mířil přímo do herny.

Dívala se z terasy dolů na ulici. Probíhalo to tam jako vždycky. Naproti se právě odehrával boj o nejlepší ovoce a zeleninu, jako vždy v tuto dobu. Ostatní se bitvě vyhýbali velikým obloukem. Buď někam spěchali, nebo se nechtěli zaplést do té tlačenice. Podívala se dovnitř do pokoje. Kenji spokojeně spal a jinak bylo vše při starém. V kuchyni z kohoutku odkapávala voda, na jídelním stole byl nepořádek ještě ze snídaně, skříň v obývacím pokoji byla otevřená a na podlaze byly poházené všechny možné věci.
„Hmmm, asi budu muset uklidit.“ Povzdechla si Anko. Vůbec se jí nechtělo, protože byla unavená a smutná. Nedokázala Kakashimu říct tu věc. Neodvážila se mu říct, že.......
„Haaaa a máš to. A teď dostaneš ještě jednou!“ Najednou uslyšela hádku. Podle hlasů poznala, že to je jedno dítě a nejspíš nějaký dospělý. Otočila se z balkónu a uviděla dítě ležet na zemi. Před ním stál asi tak osmnáctiletý chlapec s klackem. Chystal se dítě udeřit.
„Tu máš ty spratku! Chcípni!“ Hozmáchl se a...... Anko hned zasáhla.
„Aaaaaaaaaaaaaaa, pusť mě ty krávo! Aaaaaaaaa!“ Chytla ho za ruku tak silně, že mu ji zlomila. Když ho pustila, kluk se svíjel v bolestech a po chvíli nadávek a kvílení se zvedl a utekl.
„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ Podala dítěti ruku. Byla to mladá dívka. Mohla mít tak deset, jedenáct let. Zdálo se, že v pořádku nebyla. Měla červené fleky po celém těle od ran klackem. Jen tak tak se zvedla.
„A- ano, nic mi ne....“ V tu chvíli omdlela. Anko se k ní vrhla, aby jí pomohla. Nevěděla co má dělat a tak se s ní co nejrychleji vydala k Tsunade.