Nastal čas míru-kap. 10: Počátek stvoření démona

Děvčátko sedělo v rohu místnosti. S tichým prozpěvováním čmáralo barevné obrazce na papír. Nevšímalo si okolí, okolního světa. Vidělo jen ten obrázek, který vznikal z barev, které velice sebevědomě a bez pochyb vybírala. Nakláněla hlavu na stranu, aby ho viděla i z jiných úhlů. Byl to obraz jejího snu. Snu, který se jí včera večer zdál. Měla na takové věci dobrou paměť. Na věci, které pro ostatní nebyly důležité. Všemožné detaily, obličeje a výrazy lidí. Věci, které říkaly a které zaslechla jen náhodou. Všechno si to pamatovala. Ale ten sen, ten byl důležitý. Co znamenal?
Z druhého pokoje se ozvaly kroky přibližující se ke dveřím vedoucím k holčičce. S hlasitým prásknutím se rozletěly dokořán.
O futra se opřel postarší muž. Štětinaté fousy mu na tváři trčely a jeho kalné, šedé oči se upřely na děvče.Vlasy protkané šedí byly špinavé a mastné. Zavrávoral když se pokusil přiblížit se k ní. Po místnosti se náhle roznesl nepříjemný a štiplavý zápach alkoholu.
Holčička nakrčila nos a zvedla hlavu k muži. Upřela na něj nevinný pohled dětských očí.
„Otoo-san?“ zamumlala tázavě.
Otcův obličej se zkřivil do vzteklé grimasy. Velká dlaň jeho ruky uchopila dívenku na lem trička a vyzvedla jí surově na nohy. Nemotorně jí pustil tak, že zavrávorala a musela se zachytit o hranu stolu. V jejích očích se znovu objevil ten strach, který pociťovala pokaždé, když její otec přišel domů. On místo toho hypnotizovaně hleděl na obrázek ležící na zemi.
„Co to k čertu je?!“ zakřičel a okamžitě ho zvedl. „Co to je za pitomost!“
Hleděla na něj a nezmohla se na odpověď. Nevěděla co má říct, aby byl její živitel spokojený a uklidnil se. Její tělo se třáslo strachy. Tolik se bála, že jen zavírala a otvírala ústa.
Její černé oči se podobaly perlám, byly tak plné života, když se smály, byly tak krásné. Teď jen vyděšeně přeskakovaly z otce na kus papíru, který držel v ruce.
Vztekle ho zmačkal a hodil po dívce. Přiblížil se k ní a ona ucítila pach alkoholu o něco víc. Pálil. Zvedal se jí z toho žaludek.
„Řekl jsem, že budeš ninja! Budeš živit rodinu ty malá mrcho!“ zakřičel a v afektu jí udeřil silnou rukou. Nedržel se zpátky. Byla to rána, kterou by mohl klidně udeřit dospělého muže.
Holčička zavrávorala a neohrabaně spadla na zem. Tvář jí bolela. Do očí se jí neúprosně draly slzy. Už byly na krajíčku, ale ona se snažila přehnaným mrkáním je zahnat. V duchu sama sebe prosila, aby se jí to povedlo, protože jediné co její otec opravdu nesnášel byl pláč.
Nenáviděl zvuky ženského nářku, nenáviděl všechnu tu slabost, kterou tak projevovaly.
Popotáhla a znovu pohlédla do jeho nepříjemné tváře.
Do místnosti vystrašeně vběhla žena o něco mladší než otec. Pohlédla nejdříve na mužovu rozběsněnou tvář a poté na svou dceru.
„Zase jsi ji zbil!“ zakřičela zoufale a vrhla se proti němu.
Slabými pěstmi bušila do jeho hrudi, ale ani jedna z ran na něj neměla žádný efekt. Muž jí vlepil facku vnější stranou ruky. Nehezky to zamlaskalo a její matka padla k zemi vedle ní.
„Nezacláněj,“ odbyl jí otec, ale když uviděl v její tváři slzy jak se kutálí a lehce dopadají na podlahu, popadl ho amok.
„Ty budeš brečet?“ zařval neovladatelně. Přiskočil k ní a popadl za zástěru, kterou měla na sobě. Znovu s ní švihl o zem a začal bít. Dostala řádku dobře mířených úderů všude do těla. Pokojem se rozezněl matčin křik a nářky. Prosila. Prosila, aby jí nechal být, žadonila a plakala. Holčička přihlížela děsivému výjevu a třásla se strachy. Tiskla si malé ručky k hrudi.
„Okaa-san,“ hlesla zoufale. „Prosím už jí nebij!“ Rozeběhla se k otci, ale on jí rukou smetl zpět na zem. V zoufalství popadla velký, kuchyňský nůž. Chvíli si ho prohlížela v malé, bledé ruce než se její tvář zkřivila do podivné grimasy. Rozeběhla se znovu proti otci, který si teď její přítomnosti nevšímal. Moc se zaobíral tím, aby co nejvíce ublížil své ženě. Aby konečně pochopila, že něco jako je pláč a odmlouvání nesnese. Měla to být lekce.
Nevěděla jak to udělala, ale ten ostrý nůž najednou trčel ven z jeho břicha. Překvapeně na dívku pohlédl. V jeho kalných očích se mísil šok a nechápavost. Vrávoravě odstoupil od matky a opřel se o šedivou stěnu. Po několika momentech se po ní svezl až na ní zůstala dlouhá krvavá šmouha. Dívenka stála na svém místě jako přikovaná. Potřísněná krví hleděla na to děsivé divadlo, které se před chvíli odehrálo. Ale k čemu to bylo? Udělala to, chtěla to udělat, aby byl konec. Když ale přistoupila k tělu své matky, bezvládně ležícímu na podlaze, už bylo dávno pozdě. Oči měla otevřené dokořán a hleděla do prázdna, dříve hezká tvář ženy.
Oba rodiče teď byli mrtví. Konec noční můry. Zlý sen, který stvořil dalšího netvora.

„Vezmete to?“ zeptal se opatrně maskovaný muž. Byl zahalen v černém, jedině jeho oči byly vidět. Právě v tuto chvíli z nich čišela dávka strachu a respektu. Mluvil k ní opatrně. K dívce sedící v pohodlném křesle u krbu. Jediné světlo v místnosti zajišťoval jen oheň. Nedávno dovršila třinácti let. Byla tak mladá. Dítě s tím nejhorším osudem.
„Hmm,“ odpověděla nepřítomně.
Natočila své křeslo čelem k návštěvníkovi. Střetl se tak s jejím nemilosrdným pohledem černých očí. Na svůj věk vypadala mnohem starší. Téměř dospěle.
„Co je zač?“
„Vůdce gangu. Bohatý a vlivný muž. Potřebujeme se ho zbavit.“
„Kolik za to dostanu?“
Muž zaváhal. „No..-totiž.“
„Nemysleli jste si snad, že to dělám zadarmo, že ne?“ zeptala se a v jejích očích se nebezpečně zalesklo.
„Osm,- osm miliónů yenů.“
Vzduchem prosvištěl zvuk katany. Zasekla se do ruky muže. Ten hystericky vykřikl a odskočil dál od dívky.
„Trochu chabá cena za zabití člověka nemyslíte? Špatně, zkuste to znovu,“ pobídla ho s klidem a znovu se posadila.
Držel se za zakrvácenou paži a hleděl na její tvář. Ona se malinko točila na svém křesle a čekala až promluví.
„Vyřídím to vůdci a přijdu vám říct o kolik zvýšil cenu, Tao-sama.“ Pokusil se uklonit, ale spíše jeho gesto připomínalo křeč.
Když uviděl jak se její oči zúžily do dvou malých štěrbin, trochu zbystřil.
„Běž.“
Otočila své křeslo zpět k ohni a dál ho nehybně sledovala.