Deidarovo tajemsví

Tenkrát, když ji poprvé spatřil, její síla ho uchvátila. Za tak krásnou tváří, postavou a vzhledem se skrývá neuvěřitelné množství síly. On by ji přes hory přenášel, ona v něm viděla jenom zloducha a vraha.
Proč zrovna šíp téhle nehynoucí lásky musel zasáhnout jeho srdce. Šíp s jejím jménem.
Když ji viděl podruhé mezi přáteli v rodné vesnici, skrytý před jejich zraky vysoko v koruně stromu, sledoval, jak jí usměv hraje na tváři a dělá mírné dolíčky.
Ona byla jedinečná, zvláštní, jiná. Plná života a neostýchavá. Proč zrovna ji musel na svých cestách potkat?
Její síla převyšuje jeho, dokonce přemohla i mistra Sasoriho.
Ještě že má za parťáka Tobiho, ostatní by na něm jeho tajemství poznali. Když je s ostatními, většinou je to jen okamžik, než dostane nový úkol. Jeho pocity se divoce zmítaly při jakékoliv zmínce o ní. Pokaždé se mu stáhnul žaludek, když o ní někdo mluvil ve zlém. Na jednu stranu to byl nepřítel, na druhou jeho láska, které nechtěl ublížit a nikomu by nedovolil, aby jí ublížit.
Jako z jiné doby jeví se mu, přesto je jeho láska nemožná. Ona ji chová k jinému, přestože je daleko a neslyší její volání a slzy.
V jeho očích byl vidět smutek, navenek se vždy jevil tvrdě a nebojácně. Uvnitř by tichý a citlivý a ani jeho umění už mu nedělalo radost jako dřív.
Ona mu změnila život i když musel předstírat, jak strašně ji nenávidí, jeho duše volala po lásce k ní. Proč? Ta otázka mu v hlavě zněla od těch dob. Proč? Proč? Proč?
Pokaždé, když byl blízko, toužil ji vidět. Toužil žít počestně s ní. Toužil být milován.
Do tiché noci se ozývala slabá smutná melodie. Po chvíli se ozvala i šeptaná slova.

Láska moje utrpení.
Kdysi jsem si myslel, že pro mě není.
Tenkrát jen v umění jsem věřil,
ale pak jsem ji spatřil.

Silná, krásná,
něžná, roztomilá.
Kdysi jsem si myslel, že mě to nepotká.
Ted myslím jen na ni,
svět se mi zamotal, vše kvůli jejím nádherným očím.

Tichá píseň nese se nocí,
zpívám ji já a ne někdo cizí.
Ona však neslyší mé vzdechy,
má pro jiného své pistáciové oči.

Láska moje utrpení,
proč po mě není.
Mé srdce zahořelo láskou,
přesto ona nechce a nemůže být se mnou.
Ona o mé lásce neví
a já jí nikdy své tajemství nevyjevím.

Tichá píseň nese se nocí,
zpívám ji já a ne někdo cizí.
Ona však neslyší mé vzdechy,
Má pro jiného své pistáciové oči.

O mě nedozví se nikdy,
Mé city musí zůstat skryty.
Prosím noci, nech si má přání,
ať nikdo nedozví se mé zkázy.

Tichá píseň nese se nocí,
zpívám ji já a ne někdo cizí.

Ta slova zněla tmou. A ten, kdo je zpíval, hleděl na měsíc a připomínal si její krásu. Po jeho tvářích se koulely velké slzy. Dnes ji viděl, naposledy, věděl to. Sice nevěděl, co se stane další den, ale měl pocit, že ji už více nespatří. Vyvolalo to v jeho srdci smutek, přesto byl smířený.
Nejspíš se stane něco, odkud se už nikdy nevrátí. Před očima se mu znovu vybavil její obličej. Její růžové vlasy jako kvítky třešní. Její úzké rty a ty oči, takové hluboké. Ještě chvíli seděl na stromě a pozoroval blednoucí hvězdy, pak zmizel.
Bloumal cestou směrem od Konohy, když ho uviděl. Stál tam ten, kvůli kterému tak trpěla. Vztek byl v jeho srdci. Stačily její oči a věděl, jak se cítí a on, kvůli kterému trpěla, to nevidí a dál ji trápí. Věděl, že bude to možná jeho poslední boj. Pro ni byl ale ochotný položit život, aby se už netrápila. Pokud to přežije, bude ještě víc nenávidět jeho, ale už nebude doufat, že se vrátí. A pokud zemře, nebude se dál trápit jejími ústy a vlasy. A sledovat její slzy a bezesné nebo probdělé noci.
Boj s Uchihou byl krutý a nelítostný. Už věděl jistě, že ji nikdy nespatří, jeho poslední umění. Touha vzít ho sebou do pekel, byla stále vetší a pak... Poslední věta.
„Umění je výbuch!“ ohromná exploze a konec. Jeho posední myšlenka patřila té, kterou tak dlouho skrytě miloval a navenek ji musel nenávidět, její jméno mu znělo v myšlenkách doprovázené tím překrásným smíchem. Sakura…