The Writer 17

Trošku jsem povyskočila a prudce otevřela oči. Dopad těch nohou nebyl jako normální skok z okna ve druhém patře ani pozvolné vpochodování maminky a tatínka na terasu. Ne...tohle bylo...jiné. Byla v tom zvláštní lehkost, ale přitom i jistota, která se odrážela v tomhle jednoduchém pohybu.
Odlepila jsem se od sloupu a pár kroků ucouvla. Lidé přede mnou nebyli z okruhu těch, které jsem znala.
Měla jsem strach, velký strach. Toužila jsem utéct, někam zalézt a počkat, než tihle cizinci přejdou. Bohužel mi v tom zábradlí terasy zabránilo. Zády jsem narazila na silnější šprušle, které mi nedovolovaly v poklidu odejít.
Zalapala jsem po dechu a vytřeštila oči. Bylo to jako noční můra. Špatný sen zapříčiněný velkým množstvím rýžových chlebíčků před spaním.
Mráz mi běhal po zádech stále dokola a mě se začal zmocňovat pocit zoufalství. Chtěla jsem křičet, řvát, plakat. Ale k čemu by to bylo?
Postavy v šedých pláštích stály na stále stejném místě, kam dopadly. Měly přes hlavy přehozené plandavé kapuce, tudíž jsem jim nemohla vidět do obličeje. Další důvod pro to, abych se cítila téměř ztracená.
,,Kdo jste? Co chcete?" vypadlo ze mě z ničeho nic. Byla jsem příliš strnulá na to, abych utíkala, ale mluvit jsem ještě dokázala. A musely ze mě vyletět zrovna tyhle dvě věty. Tak jednoduše stupidní...
Postava, která stála blíž ke mně, se uchechtla, ta druhá už hlasitěji zasmála.
Stáhla jsem rty do úzké štěrbinky a dlaň obepnula kolem jedné z tyček zábradlí. Byla jsem nervózní. A to hodně.
,,Kdo jsme my není důležité. Důležité je, kdo jsi ty," odpověděl mi jeden z návštěvníků a popošel pár krůčků blíž.
Svraštila jsem obočí a poodešla do strany, abych se mu tak co nejvíc oddálila. Uslyšela jsem jen mírné zasmání. Zřejmě mu moje chování připadalo velice vtipné.
,,Nesnaž se před námi utéct. To totiž nejde."
,,Ale...jak...kdo...proč?"

Tma. Byla všude kolem mě. Její černé cáry se uchytávaly na mých rukou, nohou, obmotávaly se kolem trupu, nechtějící pustit mě na svobodu.
Znovu jsem měla ten pocit bezmoci, zoufalství. Chtěla jsem opětovně křičet, ale hlasivky mi vypověděly službu. Mohla jsem jen čekat, dokud mě ta nechutná plíživá tma nepohltí.
Jenže ještě před tím, než jsem se stala její součástí, jsem spatřila ty oči. Krásné modré oči, které se vpíjely do těch mých.
A potom...už jsem jen padala.
,,Kai," zašeptal kdosi těsně u mého ucha. Ten hlas jsem však slyšela stejně zřetelně, jako kdyby ho na mě někdo křičel. Ozvěna se odrážela od stěn temné propasti, kterou jsem padala, a začala bořit černé zdi stejně jako vítr boří domeček z karet.
Nevěděla jsem, co se děje. Ale jediné, co teď ovládlo moji duši i mysl, byla naděje. Naděje, že se z tohohle místa dostanu. Že tahle noční můra, zžírající mě každou další sekundou, se rozplyne a mně po ní zbytou jen ošklivé vzpomínky.
Kusy černé hmoty se míhaly všude kolem. Asi bych je nebyla schopna zahlédnout, díky jejich sytě černé barvě, stejné, jakou mělo všechno kolem. Ovšem skrze zbytky zdí se prodíralo světlo. Bylo nechutně oslepující, ale zároveň mi přinášelo zvláštní uspokojení.
Zavřela jsem oči a v duchu prosila, aby to skončilo. A mé prosby byly zřejmě vyslyšeny.

Otevřela jsem ztěžklá víčka a párkrát zamžourala. Nepoznávala jsem místo, kde jsem se nacházela. Nebyla to terasa ani můj pokoj, což mi na klidu moc nepřidalo. Připadala jsem si tu jako v pasti. Jako myš, kterou zavřeli do malé klícky.
Prudce jsem se posadila, ale následkem toho se mi zamotala hlava, až jsem si musela znovu lehnout.
,,Právě teď by ses neměla moc hýbat. Zamotala by se ti hlava a mohla bys zvracet," uslyšela jsem neznámý hlas nalevo od sebe.
S trhnutím jsem tam obrátila hlavu a nechtěně přinutila své zorničky, aby se až neuvěřitelně rozšířily.
Byly tam. Ty krásné modré oči se na mě zkoumavým pohledem dívaly.
Párkrát jsem zamrkala, než jsem byla schopna se aspoň trochu vyklubat z toho transu, ve kterém jsem byla. Přece nebylo normální, abych se propadala samotnou temnotou a spatřila v ní ty samé oči, které na mě teď upíral nějaký kluk.
Neměla jsem ale moc času přemýšlet nad těmi nebesky modrými kukadly, protože se mi udělalo neuvěřitelně blbě. Převrátila jsem se na bok a hodila šavli přímo vedle pohovky, na které jsem ležela.
Zakašlala jsem a chtěla si rukou utřít zbytky tráveniny nalepené kolem pusy, ale ten kluk mě překvapil. Natáhl ke mně ruku s kapesníkem a přívětivě se usmál.
Napřed jsem jen šokovaně hleděla, ale potom jsem mu úsměv i přes bolesti břicha jakž takž oplatila a kus látky si vzala.
Utřela jsem si pusu a lehla si zpátky na záda.
,,Jak jsi věděl, že mi bude špatně?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Neodpověděl, jen se na mě dál zkoumavě díval.
Svraštila jsem obočí a znovu k němu naklonila hlavu. On však nevypadal, že by se chystal mi odpovědět. ,,Jak jsi věděl, že mi bude špatně?" zopakovala jsem teď už trošku tvrdším hlasem. Štvalo mě, že jsem si tu připadala jako v kleci a navíc ještě jako nějaký otrok. Sice se ke mně tak vůbec nechoval, ale ten styl, jakým se na mě díval...vážně jsem měla pocit, že si myslí, že jsem jen jeho hračka.
Ale...jak to vždycky bývá, překvapil mě.
,,Mám s tímhle taky zkušenost. Vždycky, když se někomu stalo to, co tobě, měl stejnou reakci - nevolnost. Proto jsem tě varoval, ale asi jsi už zažehla ten proces, tudíž budeš zvracet ještě několikrát." Spokojeně zavřel oči a něžně se usmál. I přes to jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že tu něco nesedí.
Přimhouřila jsem oči a chtěla se ho dál vyptávat, ale další vlna tráveniny mi namísto slov zaplnila pusu, takže jsem se znovu obrátila na bok a vyvrhla zbytky jídla.
,,Radši ti přinesu kbelík," ozval se a zvedl se ze židle, na které doposud seděl. Měla jsem tak možnost pořádně si ho prohlédnout.
Byl vysoký a štíhlý, podle z části obnažené hrudi jsem usoudila že i dobře vypracovaný. Měl krásné modré oči a střapaté blonďaté vlasy. Místo trička měl rozepnutou, světle modrou, košili a na nohách plandavé plátěné tmavě modré kalhoty.
Přistihla jsem se, jak se při pohledu na něj červenám, proto jsem raději obrátila pohled na druhou stranu místnosti, ve které jsem se nacházela.
Chladné šedivé stěny vytvářely vězeňskou atmosféru, proto jsem se právem cítila jako otrok. Jenže to bych jistě musela mít na rukách a nohách tlusté řetězy, mít ušpiněné otrhané oblečení a ne takový komfort jako teď.
Dveře znovu zaskřípaly a v nich se objevil onen blonďák. S širokým úsměvem na rtech mi přisunul plastový kbelík k posteli a posadil se na svoji židli.
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se a otočila se k němu čelem.
Úsměv na jeho rtech povadl, obočí se mírně nakrčilo. Jeho rty se semkly do úzké čáry, až jsem měla strach, že mi snad něco udělá. Výraz v předtím usměvavé tváře tomu jasně napovídal.
Ovšem jako vždy mi nebylo dopřáno předvídat to, co se bude dít. Necítila jsem žádný náraz jeho končetiny na mé tělo ani sliny na tváři, které by na ni jistě dopadly, kdyby začal řvát. Místo toho se z jeho úst vyloudila jen tajemná věta.
,,Jsem ten, který ti může všechno vysvětlit. Říct ti pravdu." Spojil ruce a podepřel si nimi bradu.
Tentokrát jsem svraštila obočí já.
,,Říct pravdu?"
,,Ano. Tvoje kamarádka ti jistě povídala o záležitostech, které se staly před tím, než jsi ztratila paměť."
Zalapala jsem po dechu a vyvalila oči.
,,Jak můžeš vědět o..."
,,Já o tobě vím všechno. A právě proto ti můžu pomoct vzpomenout si."
,,Ale...kdo vlastně jsi? Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Přece není možný, aby ses z ničeho nic vynořil a povídal mi tu, že o mně víš všechno," čílila jsem se, přičemž jsem mu poprskala obličej. Jemu to zřejmě nevadilo. Měl pořád ten mírně vážný výraz, který neprozrazoval nic. Žádné emoce. Začínala jsem se vážně bát.
,,To není důležité. Moji identitu ke zjištění té své znát nepotřebuješ," promluvil klidně.
Chtěla jsem znovu něco namítnout, ohradit se, znovu se vyptávat. Bohužel mi to znemožnily skřípající dveře.
,,Potřeboval bych s tebou mluvit, Hiro."