Kakashi between two kunoichi- 4. díl

Dnes se kupodivu probudil poněkud brzy, asi byl dost nedočkavý. Vůbec netušil, čím chce začít nebo proč se má snažit usilovat zrovna o Anko-chan, ale bylo to tak prostě jednodušší…
Vstal, ustlal si po sobě, a bez jakékoliv snídaně vešel do koupelny. Pár jednoduchými tahy hřebenu se učesal, (nač by z toho dělal bůhvíjaký rituál) a i po jiných stránkách se upravil. Potom znovu zasvištěl do pokoje, aby se oblékl do klasického oblečení, a nakonec už stál před zrcadlem oblečen, a shlížel se v něm, jak mu to sluší. Dnes nechtěl mít trénink se svým týmem, dnes nechtěl odpočívat, dnes chtěl jít na věc.
Rozhodl se, že pro začátek bude stačit, když dá Anko najevo svou náklonnost… Až poté, co by poznal, že je jakási náklonnost oboustranná, rozhodl by se pro jejich vtah, který je momentálně v zárodku, udělat víc.
Měl štěstí, zrovna dnes se měla konat jakási akce mezi přáteli, kterou organizoval Asuma. Byla to taková „party“ pro všechny pozvané, což byli všichni jounninové, většina chuuninů, a ostatní, kteří chtěli, všichni z Konohy. Bylo jasné, že časem se to zvrhne v něco jiného, a všímavému Kakashimu neušlo, že to je přesně cíl, proč to Asuma celé nachystal, nevadilo mu to ale. Anko-chan měla přijít také, takže to byl zase důvod pro něj, proč tam jít…
Party se konala až večer, ale on přesto vycházel z domu. Důvodem bylo to, že ho Asuma jako jednoho ze známých kolegů pozval, aby to celé připravili. Pozvání na připravení samozřejmě byli i Gai a Kurenai… Přesně věděl proč.
Nikde se nestavoval, raději přímou cestou zamířil k Asumovi domů, kde se to mělo konat. Zastavil přede dveřmi menšího domku, u nějž se z ulice nedalo rozpoznat, zda má zahradu, a zazvonil. Než se dveře otevřely, prohlédl si celý domek.
Měl nízkou střechu, domek byl přízemní. Zdi byly namalovány kávovou barvou a střecha byla tmavá, téměř černá. Dveře a okenice byly také v tmavém, z krásného nového dřeva, které bylo i příslušně opracované a hladké. Už takhle z venku domek vyhlížel celkem solidně a i když se u Asumy nedal předpokládat přepych a přeplácanost, bylo přeci jen jasné, že ty věci uvnitř nebudou nejlevnější… Pravděpodobně to bude stejný styl jako u něj doma, ale celkově to bude větší luxus, než by si on kdy mohl dovolit.
To vše stačil narychlo zjistit z fasády, dveří, okenic a střechy, možná i z jemného nakouknutí do útrob domu, než se dveře otevřely. Stál v nich Asuma, kupodivu bez cigarety v puse. Asi malá pozornost pro Kurenai…
„Pojď dál, Kakashi!“
Asuma se zeširoka usmál a pozval ho dovnitř. On se také lehce pousmál, ale nebylo mu to nic platné, vzhledem k jeho masce…
Šel za Asumou domem, tedy spíše prostornou chodbou, z níž vedlo několik dveří. Jak odhadoval, vše bylo skromně zařízené, nedal se tomu prostředí ale nepřičíst jistý pocit luxusu a kultivovanosti. Koberec byl měkký a hustý, co mohl vycítit pomocí nohou, na kterých teď kvůli Asumovi neměl sandále. Musel si je sundat… Nábytek byl v tmavém strohém stylu, který ale vyzařoval jakousi luxusnost a majestátnost…
Vše si to pečlivě prohlížel. Ne, že by ho ten styl bůhvíjak uchvátil, ale takhle drahé věci už asi zase delší dobu neuvidí… Věděl totiž, že tahle souprava nábytku byla nedávno nabízena v akci, ale i přesto za vysoké ceny… Asuma zřejmě nešetřil.
Najednou Asuma otevřel nějaké dveře, a na něj vykoukla oproti chodbě celkem světlá místnost, zdi kakaové barvy, broskvový koberec, skříně a poličky barvy broskve. Místnost už byla lehce vystěhovaná, nacházel se v ní teď jen jeden velký stůl uprostřed místnosti, menší u zdi, a mimo jiné i další nábytek, jako skříně, které by se špatně stěhovaly. Místnost to byla už od pohledu velká… Všude po místnosti byly židle, krabice a podobně, a uprostřed toho všeho seděla Kurenai s Gaiem, který všude možně pobíhal a nosil věci, a další osobou, která měla obličej právě schovaný za kusem novin… Najednou ho jakoby náhodou odhodila a mile se na Kakashiho usmála.
Její osobní kouzlo bylo stále velké, a neustále ho přitahovalo stejně tolik, jako včera. Pohodila hlavou, až se jí vlasy v culíku zachvěly a oči se na světle zaleskly… Moc se mu líbila, Anko-chan…
Chvíli stál jako omráčen, netušil, jak se tam vzala, ale bylo mu to jedno. Pevná ruka ho ale úderem do zad pobídla do místnosti a dveře se s tichým klapnutím zavřely.
Jen to klapnutí stačilo na to, aby se stačil vzpamatovat z toho krátkého transu a uchvácení, a neudělat ze sebe blbce. Gai, který ho pobídl do místnosti, a zjevně měl pocit, že uchvácený pohled patří dosavadnímu stavu místnosti, se vesele zazubil a zahalasil:
„Je to hezké, viď Kakashi?“
Gestem poukázal na celou místnost a potom ho obdařil pohledem plným dětského očekávání na pochvalu, jako když se dítě velice těší na své cukrle, o němž nepochybuje, že ho brzy dostane. Pohlédl do toho rozzářeného obličeje, pomyslel na Anko, a hned věděl, že by ho měl nějak utřít. Už jen proto, že ho vždy bavilo sledovat Gaiovy přihlouplé reakce…
Obvyklým znuděným pohledem přelétl místnost, pohlédl zpět do Gaiova obličeje, jeho očí naplněných radostí z práce a očekáváním, dlouze se zastavil, a pak, jako by se nechumelilo, se obrátil k Asumovi, Kurenai a Anko.
„Zdravím, všichni…“
Věnoval několik neviděných úsměvů a pohledů Kurenai a Anko, Anko snad o něco víc. Prošel kolem Gaie, rozhodl se ho naprosto ignorovat. Koneckonců, co by mu měl říct? Místnost byla neuspořádaná, a vládl v ní děsivý chaos, takže se pochvala ani omylem nedala udělit, i kdyby měl dobrou náladu a měl Gaie bůhvíjak rád. To by pak už bylo lhaní…
Ve chvíli, kdy kolem Gaie jen tak prošel, Gaiovi zřejmě konečně došlo, že tady se pochvaly a vyznamenání udílet nebudou. Rozzářený obličej se změnil na grimasu šoku a smutku, celá jeho postava se povolila a nahrbila, a Gai se se zklamaným výrazem odklidil do kouta, kde si pro sebe brblal něco o neúctě k lidské práci, jeho práci… Zároveň udílel nabručené a ublížené pohledy na všechny strany a celkově se choval jako malé dítě.
Stříbrovlasý ninja to pochopitelně postřehl, a možná mu bylo toho hloupého a naivního Gaie trochu líto, nebyl by to ale on, kdyby projevil trochu více soucitu, než je nutné… Proto si jen se všemi potřásl rukou, Gaie se mu podařilo vynechat, a nakonec se postavil někam ke zdi, záměrně naproti Anko. Ta se na něj nenápadně posmívala a užívala si své milé pohledy, kterými nešetřila. Připadal si jako v nebi… Zdálo se, že kráska, která ho tolik upoutala, ho neignoruje a dává mu najevo své sympatie…
Podobně to vypadalo mezi Asumou a Kurenai, kteří se už ale dostali trochu dál, takže zavládlo naprosté ticho, přerušované jen jemným šustěním látky, jak Asuma hladil Kurenai po zádech… Kakashi s Anko na sebe vrhali pohledy vyjadřující sympatii a Gai uraženě a ublíženě stále seděl v koutě.
Po chvíli ale i jemu to ticho začalo být divné, a zvedl hlavu. Pohledem si našel Kakashiho a Anko, kteří stáli každý na druhé straně místnosti, vrhali po sobě zamilované pohledy a posílali si milé úsměvy, a Asumu s Kurenai, kteří se právě navzájem dívali do očí a Asuma hladil černovlasou ženu po zádech.
Gai na to chvíli hleděl tupě a nechápavě, pak mu to ale celé došlo. Vytřeštěně si celou situaci změřil pohledem a pak se mu obličej stáhl do překvapené grimasy. Namířil na ně prstem, trochu se začal třást, a nakonec vyběhl z místnosti, přičemž neopomněl pořádně prásknout dveřmi, což zrušilo všechnu romantiku. Běžel chodbou, aby to mohl někomu žalovat, že oni se tam navzájem snaží sbalit, pak si ale uvědomil, že nikdo takový neexistuje. Takovéhle věci se už dávno tolik neřeší, a i kdyby, on je jediný, kdo s tím má zjevně problém, protože si nedokáže nikoho najít…
Zastavil se, překvapeně se rozhlédl po chodbě, jako by se právě teď probudil z obzvláště divokého snu, a vydal se zpět do místnosti. Otevřel dveře a jako by se nic nestalo zasedl na jednu z židlí, sebral ze země nějaké ozdoby, roztrhl fólii, a začal je třídit. Ani jemu však nemohlo ujít, že na něj vytřeštěně hledí celý pokoj… Proto se rozhodl dělat, jako by nic, a dál se věnoval třídění. Pohledy ale neustávaly… Proto rychle přidal pískání, které získávalo na hlasitosti, až to nemohl vydržet, a na celou místnost zařval:
„Tak promiňte, nechtěl jsem vás vyrušit!“
Rozzuřeně hleděl na celé osazenstvo místnosti, nebylo mu to ale příliš platné. Nikdo nic nedělal, jejich vytřeštěné obličeje byly zřejmě trvale ztuhlé v překvapených grimasách… Teď když nad tím přemýšlel, bylo pravdou, že se všichni vůbec nehýbali, což nebylo možné…
Došel k prvnímu, který ho napadl, Kakashimu, rozmáchl se, a ubalil mu pěstí pořádnou ránu. Rozhodně na ní nešetřil, pravdou ovšem bylo, že čekal, že něco není v pořádku… Kakashi odlétl na druhou stranu místnosti jako nějaká ztuhlá vosková figurína a uštědřil kakaové omítce pořádnou skvrnu na jejím vzhledu. Ta se totiž pořádně odloupla… Místnost zahalil oblak kouře a ze stříbrovlasého ninji najednou byla židle s přelomenou nohou.
Gai nepochyboval, že to tak je i u ostatních. Prostě se vypařili, nestáli o jeho přítomnost, celá tahle party vlastně měla úplně jiný cíl, než očekával…
Rozzlobeně udeřil pěstí do stejné židle, která se zlomenou nohou stejně byla nepoužitelná, a ta se rozpadla. Potom vztekle vydupal z pokoje, přičemž funěl jako rozzlobený býk, práskl za sebou dveřmi, a poté z chodby unikl oknem, když zjistil, že Asuma dveře zamyká. Zřejmě předvídá, co se stane…

Jemu to ale vůbec nevadilo.
Stříbrovlasý shinobi seděl s ženou svých snů na hlavě druhého Kage, a dívali se na Konohu. Teda, nedívali, pravdou bylo, že tam ani omylem nebyli kvůli hezkému výhledu… Bylo to jen první místo, které ho napadlo jako romantické, jako to, kam mohl unést ženu, se kterou se právě ze vztahu pokukování a úsměvů přenesl do vztahu přímého očního kontaktu, stejně tak i slovního…
Teď ale ani omylem nebylo třeba slov. Seděli tam vedle sebe, jeho vesta její plášť byly položeny opodál- seděli k sobě přituleni a hleděli si do očí, on měl svou ruku položenou kolem jejího pasu… Pohlédl jí do krásných zelenavých, jemně nahnědlých očí, a sledoval v nich svůj odraz a světlo poledního slunce, které jim dodávalo zvláštní lesk. Ona pohlédla do jeho oříškových očí (oka? ), a najednou mezi nimi přelétlo něco tak důležitého, krásného a nepojmenovatelného, co je oba naplňovalo nehorázným vzrušením.
A najednou byli u sebe, mohli se dotknout nosy…
Nevěděl, co přesně má dělat, věděl, že tohle je opravdu láska, ale co teď? Asi by ji měl políbit na jemné, čekající rty, ale co když to bude neomalené? Kdyby si mohl být jistý, že i ona je v takové situaci poprvé, nebyl by takový problém, šlo by se prostě na jejich nepojmenovatelné popudy a instinkty… Jenže ona byla mladá, a on si byl jistý, že v takové situaci není poprvé.
A najednou, ani to nečekal, byl u ní, měl sundanou masku, a jeho rty byly přitisknuté na ty její. Cítil ji, pod prsty měl její teplou pokožku, rozžhavenou zvláštním vnitřním žárem, a když zvedl ruku výše, tak i její vlasy, krásné, jemné a husté na dotek a prohmátnutí.
Byla to úžasná chvíle.
Byl neskonale šťasten.