Nepodceňujte mě! 12.díl

Když se Hikouki znovu probudil, ucítil vůni pečeného masa. Došlo mu, že přibližně dvacet čtyři hodin nejedl a nepil. A důsledky se už stačily ozvat podle kručení v žaludku a vyschlého hrdla. Začalo to být už opravdu nesnesitelné a tak se pokusil si sednout. V tu chvíli se ozvalo vrčení. Hikouki otočil hlavou po zvuku a uviděl tutéž vlčici, která se dohadovala s Keijim v lese. Zůstal v klidu, i když uvnitř mu moc příjemně nebylo. Měla mírně vyceněné tesáky a trochu výhružný pohled. Přesto se však pomalu dostával dál do sedu. Náhle vlčice k němu přišla blíž a jemně mu přitlačila tlapu na hruď a donutila ho zpátky do lehu. Naznačovala mu tím, že se nesmí hýbat. Pak někam odběhla.
O pár minut později, které Hikouki využil k přemýšlení, jestli ho nechají umřít hlady a žízní, přišel Fuka s miskou vody a miskou masa.
Pronesl: „Nyoko mi řekla, že ses vzbudil a bylo slyšet utrpení tvého žaludku, tak jsem sem spěchal s jídlem a pitím. A teď tě dostanu do sedu, ale posadím tě sám, stačí, když se uvolníš.“
Hikouki udělal přesně to, co mu bylo přikázáno. Ani ne o půl minuty později jeho rty svlažila voda. Chutnala jinak než doma. Svěžejší a čistší….
Po jídle si začal Hikouki s Fukou povídat.
Fuka se zeptal: „Jak se jmenuje tvá matka?“
Hikouki na něj chvilku koukal. V tónu, jakým se zeptal, jasně byla vidět trochu nezdravá zvědavost.
„Proč to chceš vědět?“ uhodil na něj.
Fuka mlčel. Zvedl se a přešel ke koutu jeskyně a cosi tam hledal. Po dvou minutách se vrátil a Hikoukimu se skoro doslova zastavil dech. Čelenka se znakem Listové!
„Kdes k ní přišel?! Jsi snad….nukennin?“ vyděšeně se zeptal Hikouki.
Fuka s tichým smíchem zavrtěl hlavou a počal vyprávět: „Víš, Hikouki. Nejsem nukennin v tom smyslu, že bych opustil vesnici a přidal se k Akatsuki, to ne. Spíš….no, splácím tu jakýsi dluh. Jednou při misi jsem spadl do rokle, na jehož dně tekla řeka, která můj pád trochu zbrzdila, ale příjemné to nebylo, to mi věř. Zachránil mě stařík, který se uměl proměňovat ve vlka. Abych se mu odvděčil, rozhodl jsem se, naučit se tu techniku přeměny a přidat se k této smečce vlků, ve které je také. Ale na Listovou jsem nezapomněl. V podobě vlka jsem jednou za měsíc chodil okolo vesnice. Párkrát na mě stráže házely kameny, ale jinak si mě nikdo nevšímal. A vůbec, kdybych byl nukennin, byl by ten znak přeškrtlý, ne?“
„Aha. Ale stejně, jak vám mohu věřit?“ ptal se dál Hikouki.
„Che, ty jsi snad Ibikiho učeň. Takový výslech jsem celkem slušně dlouho neprodělal.“ Zachechtal se Fuka.
„Tak řekněte jméno někoho, koho jste tam znal! Ibikiho zná skoro každý!“ zvolal Hikouki.
Fuka se na něj hluboce podíval. Nadechl se a odpověděl: „Takahashi Asuka. Sestra Hatake Kakashiho. Nejkrásnější žena v Listové.“
Hikoukimu tím vyrazil dech. Toto ještě o jeho mámě nikdo neřekl! To by řekl možná tak akorát….
„Ty se nejmenuješ ve skutečnosti Fuka, že?“ zeptal se.
Fuka přikývl a řekl: „Pokud jsi ten, za koho tě považuji, tak ti mohu říct, jak se doopravdy jmenuji. Jsem….“
Hikoukimu se na několik vteřin snad zastavilo srdce.
„..Umino Iruka.“
Hikouki cítil, jak srdce začalo dohánět to, co zameškalo v posledních sekundách. Bilo jako o závod z toho šoku. Hikouki opatrně natáhl ruku směrem k mužově obličeji, vzal jeho masku a strhl mu ji. Objevila se snědá tvář, která měla na nose lehce narůžovělou jizvu. „Iruka“ vytáhl z kapsy kalhot gumičku a sepnul si vlasy do culíku. Hikouki okamžitě poznal, že to je ten samý muž, co se usmíval na fotce u nich doma. Ten samý muž, co na fotce objímal jeho mámu pod rozkvetlou sakurou. Ten samý muž, kterému mohl říct.. . . .
„Tati?“ vyhrkl tiše Hikouki. Iruka se usmál a opatrně svého syna objal. Ten se nevzmohl na nic jiného než na vzlyky. Pevně svého otce objal a plakal mu na rameno.
I Iruka se nedokázal ubránit slzám. Potichu šeptal: „Já tušil, že jsi to ty. Nikdo jiný by se takto nemohl jmenovat příjmením a přitom nebýt z Konohy. Jsem neuvěřitelně rád, že konečně, po jedenácti letech, vidím poprvé svého syna. Ani nevíš, jak moc…“
Zbytek slov zanikl ve vzlycích. Od vchodu do jeskyně se na ně dívali Keiji a Nyoko. Věděli, že by měli nechat ty dva o samotě, ale toto byla opravdu krásná podívaná. Nyoko se na ně dívala s blaženým výrazem, Keiji zase s milým. I když se s Fukou, teď už vlastně Irukou, moc nemusel, byl uvnitř rád, že jeho společník je konečně šťasten. Ale nastává problém: co když bude chtít Iruka domů? Když tu má syna, určitě se bude chtít vrátit domů, stůj co stůj! Podle dohody může odejít, pokud se setká s někým, s kým je příbuzný. Ovšem Kenshin nebude moc rád. Za tu dobu, co tu Iruka pobýval, si ho totiž velice oblíbil……

Když se Iruka odtrhl od Hikoukiho, Hikouki se ho zeptal: „Jak dlouho tu míníš ještě zůstat?! Teďka, když už vím, že žiješ, proč se nevrátíš?“
Iruka malinko posmutněl a odpověděl: „Tvá matka si jistě někoho už našla. A já ji nechci už vejít do života.“
„Ne, tati, ona nikoho nemá! A vůbec, jak to myslíš, že jí nechceš vejít do života? Ty se bojíš, že by byla naštvaná?“
„No, trochu jo. Víš, jak bolí facka od ní?“ zasmál se Iruka, rád, že ještě má možnost být se svou láskou.
„Ona ti někdy dala facku?“ zeptal se pobaveným hlasem Hikouki.
„Jo, když tě čekala, dokázala být slušně náladová. A jelikož jsem jí byl nejčastěji nablízku, tak prostě už jedna letěla. Ale pak mě zato vždycky objala a dala menší pusu.“ Vysvětlil Iruka a malinko zčervenal.
Hikouki chvíli nepromluvil. Pak zvolal: „Ať tak či onak, jdeš se mnou, až mi bude líp! Ať chceš či nechceš! Já tě domů klidně i dokopu!“
Iruka se od srdce zasmál a řekl: „Ty jsi Asuce dost podobný! Taky hned vyhrožuje, že někoho někam dokope!“