Žena dvou bratrů; klan Uchiha: Odchod – kapitola 9.

Potemnělou místností se ozývalo hlasité oddechování. Pootevřeným oknem dovnitř pronikaly paprsky měsíčného svitu a osvětlovali ženskou tvář. V této záři se slabě zatřpytila slza a neslyšně stekla po tváři k jejímu krku. Následována další a další slanou kapkou přinášející alespoň mírnou úlevu.
„Proč?“ zašeptala vyčítavě a rukou pevně sevřela okraj deky jenž jí překrývala. Nedokázala porozumět vlastním citům a snad jí ani nedocházelo, co vše se stalo a co vše se ještě stát může. Jisté bylo jedno, nedostala na výběr, ale jedna důležitá volba ji ještě čeká.
Odejít z vesnice se svým manželem a dvěma syny nebo riskovat pro svou dceru s možností, že můžu všechny ztratit?

„Jak se bude jmenovat, pane?“ optala se vlezlým hlasem Darvulie a s podivným výrazem ve tváři se naklonila nad uzlíček, jenž Sasuke pevně svíral v náručí.
„Přál jsem si aby to byl syn,“ sklonil hlavu a na okamžik se odmlčel, „a i když bych jí chtěl pojmenovat po matce, jen by to zkomplikovalo mé plány. Narodila se při úplňku ať se tedy jmenuje Tsukiko.“
„Měsíční dítě?“ opakovala po něm jakoby v transu.
„Co máš proti tomuto jménu?“ nakrabatil obočí a probodl jí pohledem.
„Není moc lidí jenž by toto jméno použili pro dítě, vztahují se k němu zvláštní příběhy. Toulají se prý často nocí a hledají své oběti, které…“
„Nesmysly, nevěřím na povídačky o upírech a podobné nesmysly a teď ji nakrm a odnes spát,“ rozkázal, vložil jí malou holčičku zabalenou v bílé peřince do náruče a zamířil směrem ke své ložnici.
Tu noc však usnout nedokázal. Pomalu si začínal uvědomovat své postavení ve vesnici i přes bývalou významnost klanu Uchiha, jeho rod mnohé ztratil a nyní se řadil mezi ty podřadnější, kterým pomalu hrozí úpadek. Ano, byl zde ještě jeho bratr, ale toho lehce i s celou jeho rodinou odstraní z cesty, ale co potom klan Nara. Musel uznat, že ve vesnici má své důležité místo a jejich známosti mu také dvakrát nepomáhají, přesto je zde klan, který by mohl jejich snahu zmařit. Klan, který byl vždy až druhý, ale nyní se díky vyvraždění Uchihů dostal na vrchol.

Ozval se tichý klepot. Dveře se se zaskřípáním otevřely a dovnitř pronikl pramínek světla v jehož záři se tyčila vysoká mužská postava.
„Jak to, že ještě nespíš?“ optal se starostlivě a přisedl k ní na kraj postele.
„Mám strach,“ přiznala zcela dobrovolně a sevřela Itachimu pevně dlaň.
„Jsem tady s tebou, už se nemusíš bát,“ naklonil se k ní a věnoval jí polibek na čelo. Mírně se otřásla pod dotykem jeho horkých rtů a srdce se jí rozbušilo větší rychlostí.
„Co bude dál?“ zadívala se mu do očí jakoby z nich mohla vyčíst budoucnost a sevřela jeho ruku ještě o něco pevněji.
„Pár dní budeš ležet, zachráním malou, zabydlíme se v tom starém domě u čtvrti Uchiha nebo jinde jak budeš chtít a budeme žít šťastně až do smrti,“ odpověděl hlasem plným pozitivní energie a upřímně se usmál. Shinai, ale zakroutila hlavou.
„To se nemůže stát, ty víš, že ne. Zítra opustíme vesnici a vrátíme se do sídla Akatsuki,“ rozhodla pevným hlasem, objala ho a opět se dala do pláče.
„Ale Shi..“ zakoktal se, „nemůžeme zbaběle odejít a nechat Sasukeho aby vyhrál!“
„Přál sis, aby byl silnější a mnoho jsi pro to obětoval, teď je, ale za jakou cenu? Neříkám, že odejdeme na pořád, na chvíli mu ten pocit dopřejeme a pak..“ na její tváři se objevil bojovný výraz, „mu vše vrátíme i s úroky.“

„Pane přišla odpověď od klanu Hyuuga,“ vtrhla Darvulie bez jakýkoliv zdvořilůstek do Sasukeho kanceláře. Týden po tom co odešla Shinai se začala chovat majetnicky a nyní, když uběhl celý měsíc se zcela považovala za paní domu.
„Výborně,“ Sasukeho tvář se rázem rozjasnila a byl z ní patrn náznak veselí. Natáhnul se po svitku, okamžitě jej otevřel a dal se do čtení.
„Co píší?“ optala se Darvulie zvědavě a Sasuke pobouřeně zvedl hlavu od svitku.
„Jsou to více než dobré zprávy, ale tebe,“ opatrně odložil svitek na stůl a zamířil ke své služebné, „již nebudu více potřebovat,“ obmotal jí ruce okolo krku a rychle cuknul. Ozvalo se slabé zapraskání a její tělo pomalu dopadalo k zemi.

„Matko, přestaň mi to laskavě předhazovat! Co se stalo, stalo se a Shinai určitě měla nějaký důvod k tomu proč to udělala!“ začínal Shikamaru pomalu zuřit, od odchodu jeho sestry se mnoho změnilo. Jejich dříve poklidné a přátelské rodinné vztahy jako by popraskaly a nahradily je výčitky a to všechno jen kvůli jednomu člověku.
„Měl bys ji jít hledat, nemohla přeci naprosto zmizet! Žádná matka by jen tak neodešla a nenechala své dítě napospas tyranovi,“ máchala kolem sebe Yoshino zuřivě rukama.
„Shinai se beze slova vytratila hlavně, protože věděla, že bys jí nedovolila odejít, tak co by mělo za smysl jí nutit se vrátit? Zanechala Vám dopis kde všechno vysvětluje. Slíbila, že se jednou vrátí a já ji věřím! Určitě má něco v plánu. Ví, že by Sasuke malé neublížil, ale zajisté mu ji nehodlá nechat,“ opakoval matce stejná slova, jako při minulých hádkách.
„Kdybys byl pořádný bratr, tak bys něco udělal,“ zašla Yoshino za celou dobu nejdál a aniž by si uvědomila, co svému synovi právě vyčetla odešla z místnosti. Jako bez duše kráčela domem a ani si neuvědomila, že vstoupila do dceřina bývalého pokoje, vše zde zůstalo jako když odešla. Posadila se na postel a dala se do pláče, najednou jí však něco zarazilo, ten pokoj... něco se zde rozhodně změnilo.

Shikamaru ještě hojnou chvíli stál na místě jako přikovaný.
,Copak můžu něco udělat? Co jen může mít Shinai v plánu? Třeba by opravdu bylo lepší kdybych jí šel hledat, ale... Proč jen se to muselo stát? Byl jsem tak šťastný, že žije a doufal jsem, že už se všechno zpraví, ale teď... všechno je jinak, musela znovu utéct a dokonce přišla o svou dceru, ani bych se nedivil, kdyby se do Konohy už nikdy nevrátila, ale já získám Tsukiko zpět i kdybych měl pro tento sen položit život!´ skousl si spodní ret a pevně zvedl hlavu.
„Za toto zaplatíš Sasuke!“ prásk dveřmi a pevným krokem odkráčel z domu.

„Jistě to je skvělé datum Hiashi, bude to nádherně romantické Hinata celá v bílém, kolem hromada kvetoucích třešní a nejkrásnější na tom bude, že právě v onen den mi řekne své: ano,“ opět si hrál Sasuke na geniálního chotě a lezl Hiashimu do zadku. Ve skutečnosti měl, ale naprosto jiné plány, svatba s Hinatou mu zaručí návrat důvěryhodnosti velkého klanu a navíc je to pro něj vynikající způsob jak se pomstít Narutovi, lépe už mu to snad ani vycházet nemohlo.
Hiashi zatím vysoce potěšen volbou ženicha pro svou dceru souhlasně přikyvoval, „Ano, myslím si, že je to dobře promyšlené, hlavně Sasuke nezapomínej, že se zde nejedná pouze o svazek dvou lidí, ale i dvou klanů, kteří v minulosti… řekněme, že měly menší rozpory, ale sňatkem dvou dědiců se vše změní a budeme oficiálně nejsilnější klan v historii Konohy.“
„Nebojte se Hiashi, já na své povinnosti nezapomínám. Mimo to proti kombinaci Byakuganu a Sharingamu nebude mít, žádný soupeř šanci.“

Samotná Hinata se krčila za dveřmi nalepená k její klice, šmírování neměla nikdy ve zvyku, ale v poslední době, dělala hromadu věcí, které by jí dřív ani nenapadly.
Někdo jí chyl za rameno, rychle jí zacpal pusu a strhl na sebe. Vyděšeně se otočila a kousla útočníka do ruky, kterou měl ještě neustále u jejich úst.
„Naruto, co tady děláš?“ zašeptala ještě neustále překvapeně a probodla ho pohledem.
„Tady ne, pojď,“ kývl na ní a dál třepal poraněnou rukou.
„Nevidím důvod proč bych měla zrovna s tebou někam jít,“ zaprotestovala.
„Jak chceš,“ odpověděl šeptem, opět jí stáhl na sebe, vzal do náruče a nenápadně se vyplížil ven.
„Co to děláš? Neměl by jsi raději být někde se Sakurou a utěšovat jí?“ vyjela na něj, sama až překvapena svou prudkostí.
„Nedovolím abys jsis vzala Sasukeho!“ oponoval.
„Co je ti do toho! Ty máš Sakuru já mám Sasukeho, za týden si ho vezmu a nezabráníš mi v tom ani ty ani nikdo jiný,“ byla na pokraji slz, tolik jí bolelo tohle všechno říkat. Sasukeho měla ráda, ale byl to pro ní jen kamarád nebo snad jen trochu víc, zatímco Naruta milovala, ale on měl jinou. Přestávala chápat sama sebe, ona to přeci ukončila tak co si teď vyčítá? Věřila, že takto bude šťastnější. A ona sama se zaměří pouze na trénink, ale v tom se spletla a když už chtěla Narutovi všechno říct… objevil se Sasuke. ,Proč musí být život tak komplikovaný?´
„Sakura pořád miluje Sasukeho,“ sklopil smutně hlavu, „a já pořád miluju tebe, Hinato.“
Hinata němě pootevřela ústa a zčervenala jako pivoňka. ,Slyšela dobře?´
„Na-ru-to-kun,“ rozkoktala se.
Naruto, ale nečekal na její odpověď, pevně jí k sobě přitisknul a políbil.
„Ne, ty ho nemiluješ,“ zašeptal sotva vteřinu po polibku, „a budeš jen moje! Přísahám, že nedovolím aby se tě jen dotknul,“ oznámil a ještě než Hinata stačila otevřít oči, byl pryč.
Zakroutila nechápavě hlavou a otočila se k odchodu, někdo jí však zastoupil cestu.