Panoš aneb ztracená princezna 8.díl-Plán Bé se rozjíždí

Plán Bé se rozjíždí

„Pořád si nějak nemůžu zvyknout na to že bych vám měla říkat matko, matičko nebo tak nějak. Dlouho jste byla jen moje hodná královna a z ničehož nic mám být princeznou? Já? Vždyť to je jako chtít naučit oheň chodit po vodě!“
„Ale jdi, máš to v krvi, vždy jsi byla ladná a hodná stejně jako Hinata!“
„A jak jste se dali s tatínkem dohromady? A proč jste se rozešlí? A kdo tedy dal ten hloupý slib?“
„Tvůj otec byl původně z chudého rodu, seznámila jsem se s ním na louce za lesem, tenkrát jsem si taky hrála na chudou děvečku, aspoň mé šatstvo tomu odpovídalo, tak jsme se scházeli tak dlouho až jsem najednou čekala vás dvě, jenže náš vztah byl moc zamotaný a když se váš otec dozvěděl že nejsem obyčejná dívka, přesto jak mě miloval nechtěl odejít od své louky, polí a lesů a já mu to nezazlíval, jenže ani já, ač jsem chtěla sebevíc, jsem nemohla odejít . Můj otec tenkrát onemocněl a já ho nemohla opustit, musela jsem převzít vládu a tak, když jste se narodily, tvůj otec chtěl alespoň tebe, dohodli jsme se na tom že tě bude vychovávat v chudobě a kdyby se mu něco stalo, že tě pošle na zámek a tak se taky stalo, o pár let později už si běhala u nás na zahradě a hrála si se svou sestrou Hinatou ani nevíš jak mi pohled na vás trhal srdce, že se znáte a přitom ani nevíte že jste sestry a ten slib, dal můj nastávající muž kterému jsem byla taktéž přislíbena...“
„Aha... Bojím se že až Sasuke příjde na to že jsem ho obelhávala, nebude nadšený, že bude naštvaný a už nikdy více mě nebude chtít vidět..“
„S tím počítej ale jestli tě má opravdu rád, dojdemu že to co řekl byl unáhlený soud, tohle jsou přirozené reakce jak by ses cítila ty? Stejně jako on, vidíš...tohle ani není tvoje vinna, nevěděla si že se to tak zamotá a už vůbec si nevěděla že jsi princezna, kdyby si jí byla si na Hinatině místě a bylo by to všechno jednoduší už by byla svadba. To jen ten tam nahoře se nudil a musel rovna nám zkomplikovat život!“
„Takhle to neber! Aspoň není nuda! Však ono to nějak dopadne!“ usmála se.
„Kam se vlastně vytratila Hinata?“ zpozorněla královna.
„Myslím že měla schůzku s Narutem..“ pokrčila rameny, vyskočila na nohy a utíkala pryč.
Utekla do královské zahrady kde se posadila na houpačku a pozorovala slunce. Zase... a přitom vzpomínala na ty krásné slova, na ten jeho královský slib: „Až z tebe bude Sakura, Sai, tak já si tě vezmu!“
Tak rád by byl, kdyby to byla pravda. Jenže na to teď není čas, co nejdřív by měla začít s plánem Bé a jeho první bod byl, rozchod se Sakurou na jehož uskutečnění nemusel dlouho čekat.
„Co tu děláš Sai? Vypadáš smutně, to si tak přešlý z té snídaně?“ vyptával se Sasuke...
„Ne to ne, jen, rozešel jsem se se Sakurou...“ řekl víc jak sklíčeně.
„Co? Ale jak to?“ nechápal.
„Já a ona, byli jsme spolu jen proto že jsme se znali už moc dlouho, jsme nejlepší kamarádi, to nám stačí ani jeden jsme nepociťovali tu spalující lásku, ne k sobě a pak jsme oba potkali někoho a zamilovali jsme se...“
„Ty jsi se zamiloval? A do koho?“
„To ti neprozradím, nemůžu ale už brzy se to dozvíš!“ mrkl na něj.
„A Sakura? Do koho se zamilovala ona?“ vyzvídal Sasuke dál.
„Netuším...“ pokrčil rameny a podíval se Sasukemu do očí.
Jakmile se jejich pohledy střetli, Sasuke si opět nemohl pomoci, jako by ten pohled, ty oči odněkud znal. Jenže odkud?
„Je vám něco princi?“
„Ne-e,“ vykoktal.
„Já jen, půjdu se projet. Pojedeš se mnou?“ nabídl mu.
„Nemůžu moje ma...královna chce abych jí s něčím pomohl...“ zalhal.
„Oh, to chápu! No nic, vrátím se na oběd! Zatím se měj!“ mrkl na ní.
Sai vyčkal než se mu Sasuke ztratí z dohledu a poté tryskem vyrazil k Hinatě do pokoje. Jakmile zamknul dveře. Stala se z něj Sakura. Sundala si klobouk a nechala vlasy, které jí určitě o něco povyrostli, spustit dolů. Navlékla se do svých, holčičích věcí a vlasy si pročesala. Poté vylezla oknem na zahradu a nenápadně se vydala ke stájí kde si vzala koně a pelášila k jezírku. Bylo jí jasné že tam Sasuke míří ale ona ho musela předstihnout a proto to vzala zkratkou. A také že ho předstihla. Sesedla z koně, přivázala ho za skálu ke stromu a poté po té skále vylezla až k vodopádům. Tam si sedla a vydechla. Přesto všechno co dělá, přesto všechno je to tu tak krásné. Dokázala by si představit že by sem se Sasukem chodili každý den na procházky, kolem by pobíhali jejich děti a oni by do sebe byli zavěšeni v těsném obětí. Jenže to jsou jen sny a ztěch jí vyrušil právě ten, se kterými by ty věci, chtěla prožívat doopravdy, ne jen o nich snít.
„Zase ty?“ křikl na ní.
„Byla jsem tu první, ale jestli chceš, půjdu!“ vstala a pohlédla na něj, z té výšky vypadal tak malý, žádný princ jen obyčejný trpaslíček, přesto ale neuvěřitelně krásný.
„Tak jsem to neymslel..“
„Ne?“ povytáhla obočí.
„Já jen, máme na sebe nějaké štěstí nezdá se ti?“
„Třeba to není jen náhoda...“ zazubila se a lezla dolů.
„Ne a co by to bylo?“ zeptal se když už stála před ním v celé své kráse.
„Třeba se s tebou chci setkávat...“ promluvila a její tón zněl naprosto vážně.
„Právě si se rozešla se Saiem...“ pronesl jako by mimochodem.
„Jsme přátelé, vždycky jsme byli a budeme jako jedna osoba. Na tom se nic nezmění...“
„Ale jak to? On bydlí v sousední království a ty tady ne?“ nechápal.
„Nenech se zmást, já jsem všude...“
„Tykáš mi?“
„Všiml sis?“
„Nejsi drzá?“
„Nejsi zvědávý?“ oplácela mu a jejich obličeje se k sobě až příliš nebezpečně přibližovali.
„A propo, ne bydlím ve vedlejším království. Nepomatujete si na dívku kterou jste hodil do rybníčka protože vám vyplašila laň a ještě se vám vysmívala že se nevyznáte v přírodopisu, ano jsem to já a taky, prý je u vás dnes bál...“ pohlédla mu do očí jak zareaguje.
„Chtěla bys přijít?“
„Mám to brát jako pozvání?“ zazubila se.
„Kdyby?“
„Já bych tam byla i kdyby si mě nepozval...“
„Ale já tě nepozval...“
„Stejně tam budu!“ zazubila se.
„A jak by ses tam dostala?“
„Mám své metody, byla jsem tam i před tím...“ přiznala a blýsklo jí v očích.
„Ne, všiml bych si tě! Vím jistě že jsi tam nebyla...“
„Ale byla, dokonce jsme spolu tancovali...“ mrkla na něj a intenzivní chvíle byla ta tam.
„Blbost! Já tančil jen se dvěmi dívkami....“
„To nemáte moc na výběr!“ usoudila logicky.
„Já s tebou nemohl tančit!“ stál si za svým.
„Jak myslíte, ale až příjde čas tak neříkejte že jsem vám lhala a podvedla vás. Protože já vám to řekla jen vy jste neslyšel, nebo spíš slyšet nechtěl?“ pomalu se vzdalovala a za chvíli zmizela už úplně. Tohle sice v plánu nebylo, nic z toho co se dnes stalo nebylo prozatím v plánu, snad jen až na ten 'rozchod“. Ale co, ono to nějak dopadne. A přece by nežila v pohádce bez happy endu ne?
Naskočila na koně a tryskem uháněla k hradu. Jen tak tak, stihla setkání s králem a královnou.
„Tak kde ten váš zázrak vězí?“ ptal se už otráveně král.
„Tady! Promiňte ale ještě mám minutu čas ne?“
„Dobrá tedy, přejdem k věci...“ zarazil jí král a pohlédl na královnu Tsunade.
„Králi, toto je Sakura, jedna z mých nejlepších poddaných. A já bych chtěla aby obsluhovala na bále. Říkal jste že se vám hodí každá ruka ne? A já se vám za ní zaručím!“
„Dobrá tedy, a na zkoušku můžete začít hned a uklidit v princově pokoji!“ rozkázal.
„Zajisté!“ uklonila se a odešla se převléci do služebnických šatů.
Poté se vydala do princova pokoje kde se ale srazila s Karin.
„Kdo si? A jak se opovažuješ jít do princova pokoje?“ vyštěkla.
„Promiň, říkala si něco? Někdo tu štěkal a já sem ti nerozuměla. Jo tak to si byla ty. Promiň!“ smála se.
„Ale to s tím pokojem, nařídil mi to král. Klidně se běž zeptat!“ pohlédla na ní svým andělským kukučem. Karin se zamračila.
„Dobrá ale ani se odsud nehneš!“ rozkázala naivně.
„Rozkaz!“ přikývla naprosto vážně a Karin odešla.
Jakmile zašla za roh Sakura se uchichtla.
„To tak, já poslouchám jen své velčenstvo!“ odfrkla si a vešla do princova pokoje.
„Neučili tě klepat?“ lekla se. Nečekala že tu bude tak rychle.
„Promiň princi. Nečekala jsem že jsi tak rychlý!“ zašklebila se a přistoupila ke své, tedy k Saiově postěli a začala jí stlát.
„To jsi ty? Co tu děláš? Proč steleš tu postel a kdo ti dal tohle oblečení...“
„Víte princi, jeden by řekl že s takovými to indiciemi by vám to mohlo dojít? Pořád nic?“ povytáhla obočí.
„Ne!“ povytáhl obočí.
„Ale ano, má královna mě tu zaměstnala...“
„Stejně mi nejde do hlavy, jak to že jsem tě s nimi neviděl přijet a nikdy jsi tu nebyla...“
„Já jsem tam kde chci být...“ pokrčila rameny a pokračovala.
„...a pokud si dobře vzpomínám, nebyl jste tu když jsme přijeli...“ usmála se sladce.
„Dobrá ale nikdy si nás neobsluhovala a ani s námi nejedla... Příjde mi to divné!“ vedl si svou.
„Začínáte trpět paranoiou, toť jest, jste neuvěřitelně podezřívavý. Víte proč. Královna mi dala volno ale v posledních dnech usoudila že trochu 'jančím' a tak se mi ho zase dovolila sebrat. Tak jsem tu. Jak jsem říkala, dnes budu na bál!“
„A neviděla si někde Saiho? Hledám ho už strašně dlouho a nikdo ho nemohu nelézt!“
„Nebojte, máme toho hodně společného až zatouží po vaší přítomnosti, vyleze ze své skrýše!“ odvětila a dál pokračovala v práci. Jakmile byla hotová se vším a ještě něčím navíc, aby si král nestěžoval, utíkal k Hinatě, převlékla se do Saiovi role a už jako on, se vydala k Sasukemu.
„Omlouvám se princi, nešlo to dřív!“ pozdravil ho na úvod.
„No Sai, už jsem se začínal bát!“ odvětil popravdě princ.
„Nejsem malý, nemusíte se o mě bát. Nebo váš strach pramení z jiného důvodu?“ pohlédl na něj.
„To jako z jakého?“
„No to byste měl vědět vy!“ zazubil se.
„Dnes se koná další bál, příjdeš?“
„Ano ale pochybuji že si mne všimnete, určitě bude te mít jiné starosti!“ zašklebil se.
„Prosím tě! Slibuji že se ti budu věnovat, princezna mi to jistě dovolí...“
„Já nemluvil o té vaší neznámé!“ uchichtl se.
„A o kom tedy?“ nechápal.
„Ne o kom ale o čem. To se v pravý čas dozvíte...“