Dokud dýchám...//9.část//

Hih... vy už asi ani nevíte o čem tohle je xDD mno... jo no.. tenhle díl je "TROŠKU" později xDD

„No sláva!“ tlesknu když už vidím střechu věže, kam máme ony svitky donést. „Konečně se tě zbavím!“
Minato po mě šlehne pohledem, ale neřekne nic. Seskočím ze stromu, po kterých jsem poslední tři hodiny běžela a slastně se protáhnu. Nedovedete si představit jak se zase těším na horkou vanu!
„Pohni škvrně!“ křikne na mě Minato. Neobtěžuji se mu ani odpovědět a natruc svou už tak hlemýždí chůzi spomalím. Minato seskočí ke mně, založí si ruce na prsa a nevěřícně na mě kouká.
„Co tu jako děláš?“
„Co by jsi tak řekl?!“ vrhnu po něm naštvaný pohled.
„Ta věž je asi tak půl kilometru od nás!... To snad zvládneš uběhnout pětset metrů! Nebo ne?“ prská.
„Samozdřejmě že to zvládnu! Ale nehodlam se tu honit když nikam nepospíchám! Co ti pořád vadí? Svitků máme osm, oba jsme téměř bez zranění a věž je kousek od nás. První určitě nebudeme a poslední taky ne! Sakra Minato, já si chci chvilku odpočinout! Jsem celá špinavá a upocená a olepená! Cítím tu vodu! Jen se trošku umyju a pak ti slibuju, že už poběžím!“ zaprosím pohledem. Minato se postaví jako největší king. „Slibuješ?“
„Jooo!“ kývnu a táhnu ho prudce do leva.
„Ach jo... ty holky!“
***
„Krása... Krása!!“ vydechnu a znovu si do obličeje cáknu trochu té dokonalé, čisté vody. „Neznám nic úžasnějšího, než vodu!“ vypísknu a trošku cáknu na Minata sedícího na kraji řeky. Ten se sice zakryje, ale nepoznamená nic o blbkách, zrzkách a tak, proto usoudím, že mu to nevadí a cáknu si ještě jednou.
„Hele!“ vykřikne Minato, ale usmívá se. Vyskočí na nohy a obdaruje mě takovým proudem, že mám sotva sílů stát.
„No toto!“ zasměju se a stejnou dávkou mu to vrátím. Za chvilku už na sebe cákáme hlava nehlava, smějeme se a ani jeden na toho druhého nemáme žádné připomínky. Naposledy se skryju před studenými kapkami a chystám se vylézt. Minato stojí nehybně a pořád na mě kouká.
„Minato?“ zamávám mu před obličejem. „Je ti něco?“ chytím ho za ruku, jenže jeho tělo se promění v kaluž vody. Jsem z toho tak vyjukaná, že popojdu o krok dozadu, zakopnu o kámen a svalím se na zadek do vody.
„Tak slečno... máme tady tvýho parťáka a jestli nechceš aby mu ta hezká hlavička s blond vláskama plavala tady v řece dáš nám ty svitky!“ párkrát zamrkám na dívku, tak 15-16 let co stojí na břehu, spolu s další dívkou. Naneštěstí si všimnu i Minata, kterého ona slečna drží před sebou s kunaiem přiloženým k jeho krku.
„Ech... eche.. un... jaké svitky?“ vykvíknu. Holka se zamračí a přitiskne kunai Minatovi víc k tepně.
„No tak Kushino! Řekl jsem jim, že je máš ty!“ vykřikne Minato. Chvilku nechápavě koukám .
„Och aha ty svilky, ano ty mám já!“ usměju se. Dívka pozvedne obočí.
„No tak? Sem s nimi!“ prskne nevrle.
„Jistě, jistě!“ kývnu a jako by se shýbnu ke kapse, doopravdy ale dělám ruční znamení.
„Vodní pěst!“ vykřiknu a prudce vystřelím pěstí směrem k nepřátelům. Z řeky vyletí obrovský proud vody, formulovaný do lidské pěsti. Udeří dívku co drží Minata a ona odletí celkem pěkný kus za něj. On na nic nečeká, prudce se odrazí a dopadne kousek ode mě. „Díky!“ šeptne s mírným úsměvem.
„Ooooo!“ vykřiknu a dloubnu do něj.
„Au, co děláš?“ trhne sebou ukřiděně Minato.
„Jsi to opravdu ty?“ dloubnu ho podruhé.
„Jo, kdo by to asi byl?“ nechápe a tře si ruku.
„Třeba klon!“ dloubnu po třetí.
„Jau, sakra proč klon?“ nechápe.
„Minato by mi nikdy nepoděkoval!“ vykřiknu a chci bo píchnout po čtvrté, on je ale rychlejší a chytí mou ruku.
„Ne jsem doopravdy Minato!“ zatřese se mnou.
„Dobře!“ usměju se sladce. Sotva otevřu oči mám chuť je znovu zavřít. Nademnou právě přistává kolegině té dívky s katanou v ruce a míří přímo doprostředka mé hlavy.
„Oou..“ pronesu ale pořád na ní zírám s otevřenou pusou. Když už mám meč téměř v čele Minato mě popadne do náruče a bleskově přemístí na břeh.
„Zkamenělas?“ nechápe.
„..trochu..“ pípnu.
„Tak se vzpamatuj!“ vykřikne Minato, vyndá pět shurikenů a prudce je hodí před sebe. Řeka se obarví rudou tekutinou.
„Zmetku!“ sykne dívka s katanou a vytrhne si hvězdici z ramene. Minato se samolibě usměje, což je obě ještě víc rozzuří a ony se rozeběhnou k nám. V momentě jsem na nohou, vytáhnu dva kunaie a čekám. Obě dívky se přiřítí, na Minata skočí ta co ho prvně chytila a na mě ta s katanou. Prudce zaútočí ze zhora. Oběma kunai se jí snažím udržet, po chvíli ale nevydržím ten tlak a její ostří se mi hladově zakousne do hrudníku. Vykřiknu bolestí. Ucítím proud krve, co mi stříká do obličeje a svezu se na kolena, katanu pořád v sobě. Zatnu zuby a dívce vrazím pěstí, jelikož se pořád soustředí na rukojeť měče není to nic těžkého. Vytrhnu katanu ze své kůže. Zjistím že rány je sice velká ale ne moc hluboká a tudíš ne moc škodlivá. Mrknu jak si vede Minato. Zrovna dívce obrátil ruku z které ne zrovna ochotně pustí kunai. Pak jí chytí za ruku, prudce se otočí a odhodí jí na druhou dívku, právě se zvedající ze země. Střela je přesná. Obě se svalí na zem. Minato ke mně přiskočí a pozorně si ránu prohlíží. Zrudnu až po konečky vlasů, když mi ruku položí na kůžy. Zrychlí se mi puls, překotně dýchám a jen tiše sleduji jak mi konečky prstů přejíždí po hrudi. On prsty zvedne a vloží si je i s mou krví do úst.
„V pořádku! Jed v tom není!“ pronese nakonec. Trošku překvapeně zamrkám a založím si ruce.
„Tak dost... právě jste naštvali Dariku!“ vykřikne ta s katanou a prudce se postaví. „Sežerte si tohle!“ Udělá několik znamení ruky, která mi rozhodně nejsou povědomá a přiloží si k ústům ruku.
„A sakra!“ vykřikne Minato, popadne mě za ruku a prudce mě táhne pryč.
„Ohnivé šípy!“ vykřikne Darika a z jejích úst vyletí nespočet ohnivých šipek. Vykulím oči, ale Minato mě zatáhne a strčí za veliký kámen. Oba se k sobě natisknem, když ucítíme ránu. Kámen se celý otřásá a konem létá jeden šíp za druhým.
„Sakra... s ohnivými jutsu si asi neporadím!... jsem typ spíš na taijutsu!... co budeme dělat? Tady by pomohla akorát voda... sakra,,, co budeme dělat?“ Minato si zadumaně drží bradu.
„No.. já bych o něčem věděla... ale potřebuji na to čas!“ kývnu s úsměvem. „Musíš je na chvilku zabavit!“ Minato na mě chvilku kouká, nakonec ale přikývne a vyběhne z úkrytu.
Z kapsy vytáhne malou kuličku a přesně mířenou střelou jí hodí oběma dívkám k nohám. Kulička vybuchne a obě je zavalí do nažloutlého kouře. Minato na nic nečeka, kývne na mě a rozeběhne se ke kouři. Já kývnu taky, ale plazivými pohyby se přesunu k řece do, které tiše vlezu. Dopavu až na ke dnu.
„Uma... Mi ...Ne ...Tori...Ne...Uma...I...Tatsu...Hitsuji!“ zadrmolím a spojím ruce. Kolem mého těla se vytvoří bublina, já se schoulím do klubíčka a nechávám působit jutsu. Po několika minutách už se cítím naprosto připravená. Otevřu oči a roztáhnu ruce i nohy. Voda mě vynese na hladinu. Pomalu se zvednu nad vodu. Moje dlouhé vlasy jsou nyní ještě delší ale co je zajímavější je z nich voda. Vlní se mi po ramenech a zádech. Všichni , včetně Minata se na mě dívají.
„Kdo si hraje s ohněm... tak se spálí!“ usměji se. Potom se trošku přikrčím, svěsím ruce tak abych se konečky prstů dotýkala vody a začnu se točit. Nejdřív jen tak opatrně, ale potom hrubě a tvrdě. Když už je kolem mého těla pořádný kolotoč prudce zvednu ruce. Voda se prudce zvedne s nimi a vytvoří tak obří vodní vír. Točí se mohutně a téměř mě schovává. Trochu zvednu ruku a z vody mode mnou se stane velká lidská dlaň. Vkročím na ní a ona mě vynese až nahoru nad vír.
„Teď jste naštvali Kushinu Uzumaki ze Země vodních vírů!“ křiknu dolů. Ještě jednou lehce máchnu rukou. Opět se vytvoří ruka, opatrně chytí Minata a vyzvedne ho vysoko do vzduchu.
„Doufám že máte rádi kolotoč!“ usměju se a prudce vymrštím paži vřed. Vír se obrovskou rychlostí vyřítí předemě. Ani jedna z dívek na nic nečekají a rozeběhnou se pryč. Mírně se pousměji. Vír je samozdřejmě chytí. Obě se zvednou do vzduchu a létají dokola po spirále vody. Křičí, prosí, vyhrožují. Nic nepomáhá. Nechám vír dojet těsně až k věži, kde ho ještě jednou pořádně roztočím a pak ruce sklopím. Vír s nimi padne k zemi a voda se rozlije po okolí. Obě kunoichi zůstanou bezhybně ležet na zemi. Mě i Minata ruce jemně položí na břeh. Před námi je vysekaná cesta, tak pět metrů na šířku až k věži.
„Jdeme?“ usměju se hrdě a rozejdu se. Minato tiše kývne a pomalu mě následuje. Takhle skvěle jsem se ještě necítila!