The Writer 12

,,Hateshi no chojutsuka?" Nechápavě jsem pokrčila rameny a zkoumavě si ninju prohlížela. Měl na sobě své standardní oblečení, maska mu překrývala půlku obličeje a čelenka levé oko. Zatvářil se zamyšleně, když jsem se ho zeptala, co to označení znamená. Zřejmě měl pocit, že tahle slova by mi mohla osvětlit celou tu záhadu. Musel ale předpokládat, že v jednu v noci nebudu schopna nějak moc přemýšlet, natož vzpomínat na nějaká slova z japonštiny.
,,Ano, Hateshi no chojutsuka. To jsi totiž ty." Ozval se za Kakashim ještě jiný, mně už známější hlas.
,,Yamato-senpai!" Vypískla jsem nadšeně a můj obličej se konečně mohl chlubit aspoň špetkou radost.
,,Zdravím." Kývl na mě a potom pohlédl na svého přítele. ,,Kakashi-senpai, když neví, co vlastně je..."
,,Ano, Yamato, je to problém." Zadumal stříbrnovlasý sensei a nabídl mi židli u polorozpadajícího se stolu. Kdyby bylo ráno, radši bych zůstala stát, ale teď v noci jsem za to byla vděčná. Sesunula jsem se na ni jako pytel brambor, ovšem s pohledem stále zabodnutým do tváří dvou dospělých mužů. Ani oni, ani jejich žáci se dlouho neměli k řeči, takže jsem začala protivně poklepávat nohou. Doufala jsem aspoň, že je to rozptýlí ze spánku, nebo z nějaké formy koncentrace, ve které právě byli, a donutí je to vysvětlit mi všechno, co jsem chtěla vědět. Po chvíli mého otravného poklepávání nohou se ozval Kakashi.
,,Dobře. Možná by tedy bylo vhodné ti všechno říct. Přece jenom... už jsi nás odhalila, takže není co skrývat." Kývl na mě a posadil se na stoličku naproti. Obrátila jsem se k němu, ruce si opřela o stůl a natěšeným pohledem ho pozorovala. Asi mu to nebylo moc nepříjemné, ale neříkal nic.
,,Hateshi no chojutsuka bylo takové označení pro některé lidi se zvláštními schopnostmi." Začal, ale já už jsem měla hned několik otázek.
,,Takže já mám nějaké zvláštní schopnosti?" Zářila jsem jako malé dítě, které dostane svoji vysněnou hračku.
,,Necháš mě prosím domluvit?"
,,Ale jistě, promiňte." Sklopila jsem hlavu a studem se trochu začervenala.
,,Tak dobře. Hateshi no chojutsuka nežili jen v našem světě. Víš... celá naše existence je rozprostřena do mnoha světů, jedním z nich je ten náš, dalším ten váš. Nejsme ale jediní. Je ještě na desítky takových světů, kde mohou žít lidé na nižší, stejné nebo i vyšší úrovni než vy nebo my. Jednou, bylo to ještě před nastolením pořádku a zvolením Prvního, se podařilo malému chlapci ze země Země najít jeskyni a v ní ruiny, zřejmě nějakého chrámu. Ihned to tam ale zabrali kněží. Nemohli dovolit, aby byla jejich autorita něčím zpochybňovaná. Svitek, který se tam našel, ukryli na nejtajnějším místě své katedrály a dělali, jako by se nikdy nic nestalo.
Takhle to bylo hrozně moc let, jenže potom přišli ninjové ze severu a začali plenit města. A hlavní město země Země bylo mezi prvními. Katedrála shořela a všichni si mysleli, že svitek s ní, ale ten se nějakou záhadou dostal do rukou kočovníkům. Nevěděli, k čemu slouží, takže ho jednou na trhu v zemi Ohně prodali mladému muži s velkým potencionálem - Prvnímu. Ještě nebyl tak vyspělý, jako když byl Hokage. Ovšem nebyl hloupý a zvláštní znaky na svitku mu nedaly spát. Proto trávil hodně nocí v knihovně a snažil se přijít na to, co znamenají.
Pátral po tom dva roky a na nic nemohl přijít. Cestoval dokonce i do Kamenné, jestli tam nezbyly nějaké důležité ruiny. Ale nic nenašel. Už to chtěl zabalit, svitek mu nechtěl ukázat svá tajemství a on už jeho přání konečně hodlal respektovat, ale potom se objevila jedna dívka."
Nevěděla jsem, jestli mám být víc překvapení z toho, že si tu povídám s Kakashim Hatake, nebo z celého toho příběhu. Celé to bylo... prostě fascinující a mě při to úplně vyschlo v ústech.
,,Když jí První poprvé potkal, seděla u hrobu svých rodičů. On se zrovna vracel z putování za poznáním tajemství toho svitku. A když kolem ní procházel, svitek mu vypadl z batohu a dokutálel se k nohám oné dívky. První z toho byl napřed trochu v rozpacích, nechtěl, aby se o tom svitku ještě někdo dozvěděl. Jenže ta dívka ho zřejmě už znala. Se zájmem si ho prohlížela, a když jí První vyzval, aby mu ho vrátila, odmítla.
Prvnímu se aspoň podařilo vyslechnout celou její historku o tom, co vlastně tenhle svitek umí a proč mu nechce ukázat svá tajemství. Šlo o portál, který se mohl spustit jen ve chvíli, kdy žil nějaký Hateshi no chojutsuka. V našem případě jsi to ty. V případě prvního však nikdo takový nežil. Dívka povídala, že tihle lidé se nerodí každý den. Je to prý něco jako osud - dítě se narodí jednou za čas. Ale stojí to za to. Tento člověk má nevídané schopnosti, díky kterým by se mohl stát pánem celého světa." Kakashi si na chvíli udělal přestávku, dlouhé mluvení se mu zřejmě nezamlouvalo.
,,No... První byl k téhle historce teprve trochu skeptický, ale po čase dívce uvěřil. Po založení Listové nechal svitek střežit tak, aby se k němu nikdo nepovolaný nedokázal přiblížit. A marně čekal na dobu, kdy se nějaký Hateshi no chojutsuka objeví, aby mohl teleport zaktivovat." Vydechl si a napil se z malé skleničky položené na stole.
Já jsem byla zatím zticha. Kdyby chtěl, abych mluvila, řekl by mi to. Ale já si i přes to nejsem jistá, jestli bych něco takového dokázala. Jeho příběh mě okouzlil. Úplně mě do sebe vtáhl, takže jsem zapomněla na únavu, která mě donedávna sužovala, a plně se soustředila na pohyby jeho rtů, které přinášely to úžasné vyprávění.
,,První se ale nedožil toho, že se nějaký Hateshi no chojutsuka narodil. Zato Druhý ano. Našel staré záznamy, které před svojí smrtí stihl ještě První napsat, a začal po zvláštních lidech pátrat. Jenže vyslané týmy se vracely vždy s prázdnou. Nikdo nikde neslyšel o Hateshi no chojutsuka.
Takhle to šlo už několik let. Nidaime už pomalu ani nedoufal, že by mohl někdy toho člověka najít a zjistit tak, jak portál funguje. Jenže potom se objevila další dívka. A Nidaimemu z malby za vlády Prvního došlo, že to bude dcera té ženy, od které se První dozvěděl o teleportu.
Když teď o tom přemýšlím, vypadala úplně stejně jako ty." Usmál se na mě a s potěšením sledoval můj vyjevený obličej.
,,Ta kunoichi byla Hateshi no chojutsuka, jedna z nejmocnějších žen té doby. Jenže ona to, bohužel, či snad bohudík, nevěděla.
Její zálibou bylo kromě trénování i psaní. Psala nádherné básně. Některé z nich byly smutné, jiné zase veselé, plné radosti ze života. Neuvědomovala si přitom, jak moc svými díly ovlivňuje svět kolem sebe. Jednou na to přišel Nidaime, když ona záhadná kunoichi napsala báseň o rozkvetlých sakurách, které se rozhodly ukázat svoji krásu i uprostřed kruté zimy."
Ani jsem nedutala. Jestli měla jeho slova znamenat to, co jsem si myslela, tak jsem byla....
,,Nidaime usnul jednu noc v kanceláři nad kvanty a kvanty papíru. Když se však probudil a podíval se na své město, nemohl uvěřit svým očím. Stromy, které v květnu ukazovaly své nádherné růžové květy se smilovaly a jejich krásu šířily i za tuhé zimy.
Druhý ihned věděl, že tohle bude práce nějaké nadpřirozené síly, ve kterou on bezmezně věřil. Nemohl ale přijít na to, jaké. Jenže potom se mu pod papíry objevila báseň, kterou mu ona neznámá kunoichi věnovala. Věděl, že narazil na tu, kterou tak dlouho hledal.
A tak se poprvé otevřel portál. Nidaime s jeho pomocí vysílal na místa pojmenovaná na stěnách svitku různé týmy, ale nikdo se nevrátil živý. Nikdo, až na jednoho." Na chvíli se odmlčel, možná aby mi dal prostor pro další otázku? Nevím. Nebyla jsem připravena vypustit něco ze svých úst. Připadala jsem si, jako by do mě uhodil blesk.
,,Tím ninjou byl Orochimaru. A proto taky zvládá teleport stejně jako držitel svitku, kterým je právě teď Tsunade." Klesl hlasem a tak jsem usoudila, že jeho vypravování skončilo.
Opřela jsem se zády o opěradlo viklavé židle a div tak nepřepadla dozadu. Moje myšlenky se míhaly kolem jedné jediné dívky, které říkali stejně, jako mně.
,,Hateshi no chojutsuka..." Zašeptala jsem a dívala se na své bledé ruce. ,,V tom případě to znamená... že já...."
,,Můžeš měnit osud." Přikývl Kakashi. Naposledy jsem se na něj skoro až vyděšeným pohledem podívala a potom jsem omdlela.

Paprsky slunce mi dopadly na víčka a přinutily mě tak otevřít oči. Zamžourala jsem a nastavila novému dni další znechucený obličej. Odkopla jsem deku a vstala z vyhřáté postele. Přitom jsem však stačila ještě šlápnout na nějaký papír na zemi. Pořádně jsem si protřela oči a podívala se na bílou obálku. Se zkoumavým pohledem jsem ji zvedla a roztrhla. Uvnitř byl částečně popsaný složený papír. Rozevřela jsem ho a očima přelítla pár řádků.

Milá Nikito,
včera večer jsi omdlela, takže jsme tě přinesli zpátky domů. Nechtěli jsme tě ale kvůli nastávající situaci budit, proto ti to píšeme sem. Máme tady ještě pár věcí na vyřizování, nemluvě o tom Orochimatově špehovi. Musíme zjistit, kde mají sídlo a definitivně je tu zneškodnit. Proto teď budeme mít hodně práce a v naší skrýši se zdržovat nebudeme. Prosím, nehledej nás. Když ale vše půjde dobře, ozveme se ti další týden.
Tým 7

,,Takže to nebyl sen..." Zašeptala jsem jen tak pro sebe a znovu pohlédla na své ruce. ,,A vy máte opravdu moc změnit lidem osud." Jemně jsem se usmála a s potěšeným výrazem v obličeji vpochodovala do obývacího pokoje. Cestou do koupelny jsem zahlédla maminku a tatínka, jak sedí v kuchyni u stolu a o něčem si povídají. Nevypadali u toho zrovna dvakrát nadšeně, takže jsem předpokládala, že to buď bude mít spojitost se mnou a nebo s prací.
Otevřela jsem dveře do koupelny a pustila kohoutek. Studenou vodou jsem si opláchla obličej a umyla oči. Potom jsem dala na kartáček pastu a začala si pucovat zuby. Mezitím jsem ještě využila volný čas a už mírně pod ramena dlouhé hnědé vlasy jsem si začala rozčesávat. I když byly rovné, zacuckané byly pořádně.
Po ranní hygieně jsem zašla znovu do svého pokoje, sundala si pyžamo, které se na mě včera večer ani nevím jak dostalo, a oblékla si bílé triko a modré tepláky.
,,Dneska bych teoreticky mohla něco napsat." Usmála jsem se pro tebe a už chtěla zapnout počítač, když v tom na mě z kuchyně zavolala mamka.
,,Nikito, máš tu snídani!" Uslyšela jsem rozzlobeným hlasem, takže jsem se raději nezdržovala a odpochodovala do kuchyně.
Sedla jsem si na své místo, vedle tatínka a Zorčiny stoličky a vzala do pusy nachystaný chleba s tuňákem.
,,Dneska jedeme oslavovat babiččiny narozeniny." Oznámila mi mamka nekompromisním hlasem.
,,Ale vždyť jste tam byli včera." Protestovala jsem a ani si neuvědomila, že se nacházím na tenkém ledě. Mamka na mě hodila ne moc spokojený pohled a aby mi nemusela natáhnout další facku, podívala se radši do svého talíře.
,,Niki, babička se na tebe hrozně těší. Už dlouho jsi jí nebyla navštívit." Zkusil to se mnou po dobrém tatínek. To on vždycky uměl - chovat se ke mě slušně za jakéhokoli průs**u. Když jsem měla nějaké trable s mamkou, mohla jsem u něj vždycky hledat útočiště. A i když se mi to možná včera nezdálo, moc mu nevadil ten můj přestupek.
,,No tak dobře." Souhlasila jsem po chvíli a proklínala se za to, že jsem chtěla vědět, co vlastně jsem. Teď abych si pořídila další počítač. Pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou nad náplní dnešního dne. Sedět u babičky na čajíčku, kafíčku a sušenkách mě nikdy nebavilo. Babička se pořád vyptávala jak žiju, co škola, co batketball, jestli nemám nějakého kluka a podobné věci, na které se babičky prostě ptají.
Však neboj babi, až se dostanu k počítači, uvidíš, co je to žít na plný pecky!