Zrazená- 4. kapitola

Dopolední slunce si už pár hodin klidně posedávalo na obloze, ale skrz hustá mračna prošlo jen několik málo paprsků. Bylo kolem jedenácté a valná většina obyvatel Konohy se již věnovala své práci nebo se jen tak poflakovala, ale nová majitelka bytu teprve pomalu otevírala oči.

Aki se na posteli převalila z levého boku na druhý a vstávat se jí rozhodně ještě nechtělo. Rukama objala polštář a nesouhlasně zamručela, přestože byla v celém bytě sama.

,,Ach jo..." povzdechla si a rozhodla se přece jen oči otevřít a posadit se. Vzhůru byla už asi patnáct minut, ale bála se kolem sebe rozhlédnout. Už jen to, že ležela na tak pohodlné posteli jí napovídalo, že se opět ocitla na nějakém jiném místě. A jakmile se posadila, stačil jí jediný pohled před sebe, aby se přesvědčila o tom, že měla pravdu.

,,Všechno mě bolí," postěžovala si nahlas. Když byla sama, ráda si mluvila sama pro sebe. Vždy jí to dodávalo pocit, že s ní je někdo, kdo ji poslouchá, kdo ji rozumí, a byla už na to zvyklá.

,,Zajímalo by mě, jak jsem se dostala až ke Konoze. A zrovna tady..." zapřemýšlela a vzpoměla si, po kom Akatsuki momentálně jdou- kluk s jedním z Bijuu ve svém těle, který hraje zásadní roli v jejich vyvíjejícím se plánu. Jak se jen jmenoval...?

,,Budu ho muset nějak varovat," rozhodla se, ale dříve, než ze sebe vůbec stačila shodit přikrývku, si všimla složeného papíru na nočním stolku vedle postele. Aniž by musela slézt, natáhla se po něm a popadla ho mezi ukazováček a prostředníček. Znovu se narovnala a papír rozložila, aby si mohla zběžně přečíst ručně psaný vzkaz na něm.

Tohle je tvůj nový byt. Hokage se rozhodla, že můžeš zůstat ve vesnici. Nemusíš mít strach, před Akatsuki tě ochránit dokážeme. Ve skříni máš nachystané oblečení a v zásuvce trochu peněz. Buď ve tři hodiny připravená, vyzvednu tě a seznámíš se s ostatními studenty i se svým novým týmem.

Aki nevěděla, jak na tohle má reagovat. Jako první pocítila úlevu z toho, že má kde bydlet, potom cítila náhlé mrazení v zátylku při zmínce o Akatsuki, pak ji polilo horko, když došla k informaci o plánovaném seznámení, a nakonec vyprskla smíchy. Na konci vzkazu sice chyběl podpis, zato tam byla narychlo načmáraná karikatura nějakého chlápka, kterému bylo vidět jen jedno na pohled znuděné oko a se supím hnízdem na hlavě. Chvíli trvalo, než se smát přestala, ale stačilo jí vzpomenout si na to, co ji čekalo dnes ve tři a její úsměv byl ten-tam.

,,To přece nejde...Nemůžou mě hned k někomu přidělit..." brblala vyděšeně a nervózně si okusovala kůži z bříška palce. Cítila, jak se jí svírá žaludek a měla chuť jít zvracet. Tanhle pocit znala moc dobře a nenáviděla jej; přepadl ji pokaždé, když se v jejím pokoji objevil některý z členů Akatsuki s úšklebkem, který se jí nehorázně hnusil.

,,Klid..." nabádala se a zhluboka dýchala. Ten pocit vymazat nedokázala, ale uměla ho potlačit a nic nedat najevo. Odhodila deku a pomalu vstala z postele tak, aby se jí nezatočila hlava. Pořád ještě oblečená v černém kimonu vyšla z pokoje a nakoukla do druhé, asi dvakrát větší místnosti, sloužící jako kuchyň a obývací pokoj v jednom.

,,To mě tady opravdu nechají bydlet?" užasla a váhavě vstoupila dovnitř, jakoby se jí podlaha měla každou chvíli rozplynout pod nohama. Pokoj obsahoval vše potřebné+ malou televizi, na kterou Aki jen třeštila oči. Přiběhla k ledničce a teprve, až když viděla trochu základních potravin v ní, uvědomila si, jak velký má doopravdy hlad. Jako první popadla mléko a aniž by se obtěžovala podívat se po skleničce, napila se přímo z krabice. Vrátila ho zpátky a přešla k podlouhé skříni nalevo. Jak se spokojeností zjistila, obsahovala další jídlo.

,,Co je tohle?" natáhla se po kelímku s instantním rámen a pozorně si jej prohlédla. Oddechla si, nudle stačilo zalít horkou vodou a nechat na chvíli odstát. Jo, tohle zvládne...Vařit neuměla, proto byla za tahle jídla vděčná.

,,Teď jestli tu je i koupelna," vzpoměla si náhle, nechala kelímek na kuchyňské lince a běžela zpět do ložnice. Naproti oknu uviděla další, o něco užší dveře a oddechla si. S menšími obavami vešla dovnitř, ale ty byly úplně zbytečné- záchod, umyvadlo sprchový kout...Nechybělo nic a Aki si pobaveně všimla i zrcadla, hřebenu, mýdla a něčeho, co připomínalo kartáček na zuby.

,,Páni," vydechla s užaslým kroucením hlavou, ,,já snad začnu věřit, že tam nahoře přece jen nějaký šéf existuje..." V tu chvíli ovšem zahlédla svůj odraz v zrcadle a hned tu myšlenku se zaúpěním zahnala. Popadla hřeben a zkoušela si vlasy rozčesat. Naštěstí se její vůli brzy poddaly a Aki se do zrcadla odvážila pousmát. Vypadala dobře, dokonce mnohem víc než jen to. Uvědomovala si to, ale často by byla radši, kdyby tomu tak nebylo. Neměla ráda přílišnou pozornost, taky proto měla velké obavy z reakce ostatních studentů. Nebyla ráda středem pozornosti a když už se jí dostalo, jednoduše se to snažila ignorovat a raději na sebe více neupozorňovala. Není divu, kdykoli se jí dostalo pozornosti u Akatsuki, většinou skončila na pár hodin v bezvědomí.

Skočila si do skříně pro nachystané oblečení, které odesílatel vzkazu sliboval a znovu zapadla do koupelny. Přestože si svým soukromím mohla být jistá, i tak za sebou zamkla a hned se cítila lépe.

Zatáhla za pásek kimona a nechala ho volně sklouznout k nohám. Jak čekala, celé tělo měla poseté jizvami a čerstvě zahojenými řeznými ranami. Modřiny jí zmizely, ale přesto ten pohled vyvolával mrazení v zátylku. Z hromádky sebrala volnější černé kalhoty a natáhla si je. Neotálela ani s černo-bílým tričkem, ale když se obrátila zpátky k zrcadlu, pořád se jí to moc nezdálo. Paže měla pokryté sice jen drobnými, načervenalými rankami, ovšem zdálky vypadala, jakoby krvácela. V duchu děkovala oné ženě, která se jí představila jako hokage Listové vesnice, a přes triko si oblékla lehkou mikinu tmavě modré barvy.

,,To už je lepší," přikývla uznale hlavou a zapnula si ji až ke krku, aby i tam zakryla pár jizev. Měla poměrně štěstí, že počasí nevypadalo zrovna nejpříjemněji, jinak by se na ni hned ze začátku dívali jako na blázna. Vlasy už dál neřešila a nechala je volně rozpuštěné, takže jí splývaly podél zad. Studenou vodou si ještě opláchla obličej, aby probrala k životu i dosud rozespalé oči, a pak to na ni dolehlo znovu.

,,Nový tým..." zašeptala si pro sebe a našpulila plné, růžové rty, jak se jí to spojení slov nezamlouvalo. Nejraději by si v klidu žila tady v tomhle malém bytě a chodila ven jen v noci, aby se vyhnula seznámení s vesničany. Nemusela být ovšem génius, aby věděla, že by jí to neprošlo.

Jací budou? Kolik jich v tom týmu je? Přijmou ji mezi sebe? Tyto otázky jí znovu přivodily onen pocit nevolnosti. Mezi ostatní se jí zapadat nechtělo, nebyla na ně zvědavá, ale když už má být v nějakém týmu...Usilovně přemýšlela, jak se má před nimi chovat- jinak řečeno, jaku masku vybrat. Netušila, jak to v takovém týmu chodí a vrtalo jí hlavou, proč jsou studenti takto rozděleni.

Má se falešně usmívat, nebo dělat ledovou královnu? To všechno měla v malíku a jen málokdo by poznal, že skutečná Aki je schoulená uvnitř, zranitelná a nesmírně citlivá. U Akatsuki si často kladla otázky typu ,,Kdo vlastně jsem?", ale doteď na odpověď nepřišla. Jednou se cítila prázdná jako skořápka, jindy měla pocit, že v ní žije hned několik osobností najednou. Nenáviděla tyhle nálady, které ji nutily přemýšlet o životě a smrti. Snažila si namlouvat, že všechno, co se jí děje, musí mít určitě nějaký smysl, ale sama tomu doopravdy nevěřila. Má prostě a jednoduše smůlu...

,,Ale už je to za mnou," zvolala spokojeně a nasadila úsměv číslo 3. Jo, tenhle bude nejlepší, ani příliš křečovitý, ani od ucha k uchu, jen normální, na pohled milý a upřímný úsměv. Byla si jistá, že tímhle oblafne všechny.

Najednou se celou koupelnou rozlehlo kručení jejího prázdného žaludku, který se ráčil na sebe konečně upozornit.

,,No jo, já vím, už se jdu najíst," zasmála se pobaveně a bříško si konejšivě pohladila. Popadla ze země kimono a v kuchyni ho pak přehodila přes opěradlo židle. Než se stačila zamyslet nad tím, co si dá k jídlu, pohled jí padl na instantní rámen na lince.

,,Proč ne," pokrčila rameny odevzdaně a do hrnce, který našla v jedné z dolních skříněk, dala vařit vodu. Aki ještě nikdy nic nevařila, a tak vodu zapoměla osolit, nemluvě o tom, že nudle nenechala odstát, jak velký měla hlad. Spokojená ovšem byla a rámen jí tak zachutnal, že vytáhla další kelímek. Mezitím si se sebou nahlas povídala věci, které by normální holka nejspíš zapisovala do deníčku. Kdyby ji někdo poslouchal za dveřmi, dal by ruku za to, že tam má nejlepší kamarádku, ale tohle byl Akiin způsob, jak se se svým bytem seznámit a spřátelit.

Jakmile se Aki dostatečně nasytila a utišila tak protesty svého trávicího orgánu, nenápadně vykoukla z okna v kuchyni. Naproti budově, kam patřil i její byt, stály další domy a před nimi různé stánky, ať už s jídlem nebo květinami. Bylo asi půl jedné a na ulici zrovna nebyla ani toulavá kočka. Aki vycítila příležitost nadýchat se čerstvého vzduchu, proto popadla klíč a otevřela dveře bytu ven do chodby. Ty se ovšem vzápětí znovu s prásknutím zavřely, jak do nich kdosi plnou parou vrazil a Aki se jen tak-tak stačila zachytit botníku a zabránit tím bolestivému pádu na podlahu.