Neuvážené přání 8

Kitou se s trhnutím probudila a posadila se na posteli. Byla celá spocená a zrychleně dýchala. Před očima jí stále běžel sen, který se jí právě zdál. Sen? Spíš noční můra.
Začala se rozhlížet po pokoji a ujišťovala se, že se v něm od včerejška nic nezměnilo. Všechno bylo stejné a nikde se nic nehýbalo, až na klidně oddechujícího Kisameho, který spal na druhém konci místnosti.
Budík na jeho stole ukazoval, že je teprve šest hodin ráno, ale i tak se Kiou začínala vymotávat z deky, protože věděla, že už beztak neusne.
Přešla ke Kisameho skříni a z ní vytáhla další kus jeho oblečení-čisté triko. Spolu s ním si vzala i své kraťasy a zmizela s nimi na chodbu, kde následně zamířila do koupelny.
„Tak tohle je první místnost co půjde pořádně vydrbat," pomyslela si, když se začala po koupelně rozhlížet.
Na první pohled nevypadala zase tak špatně, ale na ten druhý se musel člověk trochu zděsit.
Koupelna byla zařízená do neutrální bíle barvy. Avšak po letech používání a velké vlhkosti, která panovala všude v sídle-v koupelně nejvíc, byla v rohách místnosti na zdech a ve spárách mezi kachličkami zeleno-šesá plíseň.
Rozhodla se další nedostatky koupelny nezkoumat, protože věděla, že by se potom nedotkla ani kliky u dveří. Proto rychle zaplula do sprchy a pustila na sebe studenou vodu, aby se pořádně probudila. Postupně přidávala teplou, až se voda dostala na normální koupací teplotu.
Za půl hodiny vylezla ze sprchy celá vláčná z horké vody a voňavá. V koupleně bylo všechno od čistých ručníků po náhradní kartáčky na zuby(přitom si jeden ukořistila), ale jedna věc tam chyběla. A to byl kartáč na vlasy.
„Jak to tak vypadá, tak tu má každý svůj nebo spíš se tu češe jenom Konan, která je pryč, Itachi, ke kterému bych nevešla ani za 100 let, obzvlášť když spí. Moje poslední naděje je jak se zdá Deidara. Panenko Maria no vidíš to? Kam jsem se to jenom dostala?"
Chtě nechtě vyšla na chodbu a zamířila si to potichu k Deidarově pokoji(čti: chůze plná nadávek jak cestou o všechno v té tmě zakopává). Nechtěla ťukat- ještě by je vzbudila a pomalounku otevírala dveře do pokoje ve kterém právě spokojeně chrupkali Sasori a Deidara.
Ihned co vešla do místnosti bylo poznat, která polovina pokoje je čí. Na té Sasoriho byla spousta loutek a i několik lahviček s pochybně vypadajícími látkami. Na té Deidoravě bylo na stěně zavěšené zrdcadlo o velikosti dospělého člověka a vedle něj byla polička, na kterou když se Kitou podívala musela se hodně ovládat, aby nevybuchla smíchy. Kromě hledaného hřebenu tam měl Deidara i takovou zásobu laků na nehty, že by si z fleku mohl otevřít nehtové studio.
„Ani se nedivim, že ho ostatní pokládaj za holku, když tu má tohle," začínala smíchy celá rudnout.
Nechtěla nijak testovat svou výdrž a proto rychle přešla k zrdcadlu, popadla hřeben a začala se česat. Potom po sobě zničila důkazy(tmavé vlasy v kartáči) a rychlostí blesku začala opouštět pokoj.
Když už byla u dveří, na tváři se jí objevil škodolibý úsměv, za který by se nemusel stydět ani kdejaký ďáblík co kdy chodil po světě. S Deidarou si nepadli do oka hned co se potkali, to bylo všem z Aka jasné, tak proč je v tom ještě víc neutvrdit.
Rychle proto zamířila zpět do koupelny, kde vytáhla lavor a do něj natočila vlažnou vodu. Potom se s ním přemístila zpátky k Deidarovi a následně položila onen nástroj schválnosti na zem. Potom, opatrně, aby se Dei neprobudil ho popadla za ruku co mu vysela přes okraj postele a dala mu jí opatrně do vody.
Pak už jenom rychle vyšla z místnosti a mířila si to směrem do obýváku, kde spal na gauči Tobi.
„Proč to máčo spí na gauči, když má vlastní postel?"
Ovšem na to velmi rychle přišla. Celý obývák byl cítit alkoholem, až to přesahovalo hranice dýchatelnosti. Byla v tom pokoji ani ne pár minut a už se jí z toho točila hlava. Tobi nejspíš jako jedinný ze všech nebyl schopný se doplazit k sobě do pokoje a tak se usídlil na pohovce.
Hodiny začaly odbíjet osmou a Kitou leknutím nadskočila. Divila se, že takový kravál Tobiho neprobudil, ale neřešila to. Měla hodinu na to, aby připravila snídani a než se všichni začnou slejzat do jídelny jako švábi na pivo.
Šla tedy do kuchyně, kde začala chystat snídani.
Za deset devět měla všechno hotové a ona musela zařídit ještě jednu věc.
Znovu šla do Deidarova pokoje a lavor, teď už se studenou vodou, odnesla do koupelny. Potom se rychle zdekovala k sobě do pokoje a šla vzbudit Kisameho.
Aniž by se obtěžovala klepat- na co, vždyť je to taky její pokoj- vešla do místnosti. Vypla Kisameho nastavený budík a popadla jeho peřinu, kterou z něj následně strhla.
Žralok se s trhnutím probudil a chvíli nevěděl, která bije. Potom se s otazníky v očích podíval na Kitou a žádal vysvětlení.
„Budíček," usmála se na něj a z postele ho "vykopla" aby mu jí mohla ustlat.
„Tak takovej komfort bych bral pořát," pochvaloval si.
„Moc si na to nevykej. Prostě už jsem neměla co dělat. A teď se koukej oblíct, protože snídaně je na stole," hodila po něm jeho oblečení a vyšla z pokoje, aby se mohl v klidu obléct.
Na chodbě zamířila do vedlejšího pokoje, který měl obývat Zetsu s Tobim-teď vlastně jenom Zetsu.
Po několika marných pokusech ho probudit, popadla jeho konvici na zalívání květin co měl v pokoji a začala ho polejvat studenou vodou.
„Vstaň semínko holala, bude z tebe fiala," posmívala se mu přitom a jen tak tak stihla uhnout ráně, která mířila do jejího obličeje.
„Udělej to ještě jednou a udělám si z tebe svačinku," zavrčela na ní bílá polovina.
„Taky přeju dobré ráno! A teď koukje pohnout, protože jídlo už je připravené."
Teď zamířila do Hidanova a Kakuzova pokoje. S nima se nepárala prostě a jednoduše z nich stejně jako z Kisameho strhla deky a vyhnala je z postele.
Další pokoj patřil Sasorimu a Deidarovi. Tam vešla potichu, aby blonďáka nevzbudila a přešla k Sasorimu. Lehce s ním zatrásla a když viděla, že už se probudil a chtěl něco podotknout, položila si ukazováček na ústa a naznačila mu, aby byl potichu. Vypnula jeho budík a to samé udělala s Deidarovým.
V Sasoriho tváři bylo hned poznat, že neví která bije a rád by se to dozvěděl, ale Kitou jenom zakroutila hlavou, že se to dozví potom, že teď mu to říkat nebude.
„To nebudeš Deidaru budit," zašeptal sotva slyšitelně.
„Však on se za chvíli vzbudí sám," zatvářila se tajemně, ale přesto byl v její tváři jistý stín posměchu.
Loutkař tedy bez dalších otázek vstal a začal se převlékat. Očividně mu dívčina přítomnost nevadila. Nicméně ona na nic nečekala a rychle se zdekovala z pokoje a zamířila do toho posledního. Do toho, který patřil Itachimu.
Před jeho pokojem trochu zaváhala, ale nakonec vstoupila. Pevným krokem přešla k jeho posteli a jako u ostatních z něho strhla přikrývku a řekla mu jedinné slovo:
„Vstávat!" A aniž by čekala na jeho reakci, vyšla z místnosti a šla vzbudit posledního spícího člověka co byl v sídle Akatsuki-Tobiho.
Když se ho pokoušela několikrát marně vzbudit, začala přemýšlet jak toho šaška přivést do stavu naprostěho vědomí.
„Přece se takhle neprozradím, že znám jeho tajemství! - Ale na druhou stanu by to mohla bejt sranda! - No co, risk je zisk a momentálně mi nic nemůže udělat," završila svou krátkou vnitřní debatu a naklonila se k Tobimu a do ucha mu zašeptlala:
„Madaro, vstávej! Všichni Jinchuuriki spáchali hromadnou sebevraždu a bijuu jsou v tahu...!"
Zafungovalo to mnohem lépe než čekala. Tobi se bleskově posadil na gauči a začal vykřikovat něco jako:
„Jak si to ty parchanti můžou dovolovat, takhle mi kazit plány!" Teprve potom si všiml dívky, která se vedle něho svíjela smíchy.
Tobimu se nebezpečně blýsklo v očích a povalil Kitou pod sebe a obkročmo si na ní sedl a jednou rukou jí ty její chytl a dal nad hlavu.
„Jak dlouho už to víš," zavrčel na ní.
„Věděla jsem to vžycky!" A aby zakryla svou nervozitu snažila se ve tváři nasadit vzdorovitý výraz.
„Jak se zdá, budu si na tebe muset dávat pozor, aby jsi náhodou moje "malé" tajemstvíčko neprozradila."
„A co bych z toho asi tak měla?"
„Jeden nikdy neví. Co když jsi jen prach obyčejný špech co tady slídí po informacích!"
„Prosim tebe na tuhle absudritu jsi přišel jak?"
Takhle se tam dohadovali a a ni jeden si nevšiml několika osob stojících zaraženě mezi dveřmi. Několika? Spíše všech krom Peina a Konan, kteří byli mimo sídlo a kromě Deidary, který ještě vyspával.
„Ehm-ehm," odkašlal si Kisame.
„Smím se zeptat, co to tady děláte?"
„Vůbec nic Kisame-sempai," "nasadil" si Tobi zase tu svou masku totálního pitomce.
„Jenom se tu s Kitou-san o něčem bavíme, že ano?" Poslední dvě slova byla mířena na dívku, který stále byla pod Tobim uvězněná a tahle poloha se jí ani za mák nelíbila. Už chtěla něco namítnout, ale Tobi svůj stisk na její ruce ještě upevnil a donutil jí tím, aby neslyšně ale přesto sykla bolestí.
„J-jasně, zrovna se bavíme o tom se tady včera dělo, že to tady tak smrdí chlastem. Ale to je teď jedno, měli byste se jít najíst nebo vám to vystydne." Neprtně se zavrtěla a tenrokrát jí Tobi už postil a slezl z ní.
„Sasori-san, Deidara-sempai nebude snídat?"
Sasori se na mě divně podíval, ale pak Tobimu odpověděl:
„Ne Tobi, Deidara ještě spí a tak to necháme."
„A proč ještě spí?"
Na to už Sasori nedokázal vymyslet odpověď a tak vyhledal pohledem Kitou a žádal jí tím o pomoc."
„Protože mu po včerejšku není moc dobře víš?"
„Aha"
Všichni se přesunuli do jídelny, kde se posadili a následně pustili do jídla.
Ostatní se bavili až na Itachiho a Kitou, kteří jedli mlčky.
„Co to mělo bejt v tom obýváku," přerušil ticho Itachi.
Kitou jen pokrčila rameny a s hranou lhostejností mu odpověděla:
„Šla jsem Tobiho probudit jako všechny tady a jaksi jsem ho moc vylekala a on na mě trošičku zaútočil. Toť vše! A vůbec co ste vůbec dělali včera v noci, že to tam tak smrdí?"
„Co jinýho než chlastali!"
„Nepovídej mi, že ste se zlili do němoty úplně stejně jako Tobi."
„To zase ne, my byli schopný dostat se do vlastních postelí, ale i tak se ostatní dost zřídili. A ty by sis měla začít dávat bacha!"
„Proč prosim tě?!"
„Víš že se říká, že alkohol rozvazuje lidem jazyk?"
Přikývla a čekala až bude Itachi pokračovat.
„No jak bych to řek?......Jak se zdá, vzbudila si ve většině Akatsuki jisté...choutky."
Hrklo v ní a začala po všech přítomných nervózně těkat pohledem.
„Jak se zdá, došlo ti co tím myslím!"
„Vážně ve všech," zeptala se zoufale a Itachi jí na to jenom přikývl.
„Počkat,..." Chtěla ještě něco dodat, ale přerušilo jí něčí nadávání!
„Ty malá potvoro počkej až se mi dostaneš do rukou! Okamžitě mi řekni cos mi to udělala!"
„A co jsem ti podle tebe udělala?" Hrála hloupou, ale moc dobře věděla o co go.
„Jak to mám asi vědět'. Právě po tobě chci vysvětlení, proč jsem byl už po čtvrtý na záchodě!"
„Jak to mám asi vědět? Nemůžu za to, že máš problémy s prostatou," snažila se zamaskovat svůj potlačovaný smích do naštvaného tónu hlasu.
„A dopr...." řekl jenom Deidara a zase zmizel na záchod.
To už Kitou nevydržela a začala se z plna hrdla smát!
„To ty?!" Chtěl vědět Hidan.
„Co já? Nic!" Nicméně všem bylo jasné, že lže jako když tiskne.
To už se ale ve dveřích znovu objevil Deidara a tvářil se jako bůh pomsty.
„Jen počkej až se mi dostaneš do rukou. Slibuju ti pomalou a bolestivou smrt!"
„Žádný jíl? Škoda," zatvářila se naoko smutně, ale hned zase vyprskla smíchy.
„Promiň, ale když jsem ráno procházela kolem tvého pokoje nemohla jsem si pomoct. Půjdeš ještě tak maximálně dvakrát a pak to bude dobrý!" Řekla mu mezi tím co od smíchu popadala dech.
„A stejně se ti za to pěkně pomstim!" zašklebil se na ní Deidara, popadl svou snídani a šel se najíst bůh-ví kam.
„Teda holka, to se ti povedlo. Takhle dostat Deidaru," začal se smát Kakuzu, který právě dojedl svou snídani.
Ostatní už zaky dojedli a začali se pomalounku zvedat a jít si po svejch. Kitou přešla k Tobimu a do ucha mu pošeptala:
„Co bys řekl na menší obchod Madaro? Já nikomu nevykecám tvoje tajemstvíčko a ty za to budeš mejt nádobí?"
Tobi se na ní posíval pohledem, kterým jí posílal do samotného pekla. Měla ho v hrsti, protože jí nemohl zabít a taky by se tím prozradil.
„Fajn!"
Trochu mu z tváře posunula masku a lípla mu pusu na tvář.
„Řekla bych, že nebudeme mít problém se jak koliv dohodnout," řekla s vítězoslavným úšklebkem na tváři a nechala za sebou ohromené členy Akatsuki.

Mezitím Deidara přišel na to jak se dívce pomstí a teď už mu zbývalo jenom čekat na vhodnou příležitost.