Akatsuki Genesis 11

Potomci nesmrtelných

Setmělo se. Po hliněné cestě kráčely dvě postavy, zahaleny do pláštů Akatsuki. Hayate a Kaemon. Dosáhnuvší hranic Vodní se zastavili v nejbližší putyce.
„To byl zase den.. “ Hayate si povzdechl a upil saké. Upřel pohled na Kaemona. „Zajímalo by mě jak ten novej člen bude vypadat. “
Jelikož dotyčný nejevil žádné známky zájmu o konverzaci, Hayate se zamračil. „Hej! Posloucháš mě ty zakuklenče? “ Hayate se natáhl přes stůl a napřáhl se k pořádné facce, když vtom ucítil na dlani něco teplého. Krev.. ?
„Á, ty tupče!“ Ze druhé strany stolu se ozvalo slabé chrápání. „Nesnáším tě, Kaemone Itaki! “ Kaemon sebou trhnul. „Tys mě oslovil příjmením? “
Ozvala se velká rána. Zmatený výraz na Hayateho tváři byl ve chvíli, kdy se o deset metrů dál sbíral ze země, vystřídán úšklebkem.

Mezitím v Deštné:

Takezo zamrkal a probral se ze spánku. Všude kolem pípaly nejrůznější přístroje. S námahou vstal a vydal se k oknu. Oddechl si - Deštná zase staví. Odebral se zpět na lůžko.
Do místnosti vešla Anna se sestřičkou. Ta se při pohledu na bdělého pacienta usmála. „Máte tuhý kořínek, Takezo-sama. Lidé o vás mají starost, chtějí vědět, jak se daří jejich hrdinovi. “
Takezo si odfrkl a ve znamení nesouhlasu s takovým oslovením zakroutil hlavou.
Sestřička pohlédla na hodinky. „Tak já vás nechám o samotě. “ S těmito slovy vyšla z místnosti. Anna udělala pár kroků směrem, kde tušila Takezovu postel. Takezo ji vzal za ruku a navedl ji.
Anna se usmála. „Jak ti je? “
„Cítím se líp. Bylo to těsný. “ Takezo se v myšlenkách vrátil k okamžiku, kdy žena držela Annu pod krkem. „A co ty? Jsi v pořádku? “
„Ano. Evidentně nejsi jediný, kdo měl z pekla štěstí. “
Ušklíbl se. Vzápětí mu přes tvář přelétl stín. „Nia mi vyprávěla o tom, co se stalo při okupaci Deštné. Také mi řekla, že se stále marně snaží prolomit tu pečeť. “
„Konoha si dala záležet na tom, abych přišla o zrak. Nejvíc mě ovšem tíží skutečnost, že někdy možná zase uvidím. Nechci na to myslet.. Máme přece pět smyslů. O jeden víc nebo míň, na tom nezáleží. “ Anně se na tváři objevil smutný úsměv.
Takezo stiskl Anninu ruku. „Jakmile mě propustí z nemocnice, zajdeme do restaurace. Už teď mám hlad jako vlk. “
„Tak dobře. “

V chrámu Jashina:

Stanuli před ohromnou budovou. Hayatemu spadla čelist. „Ti toho svýho Jashina musej' milovat, když stavěj' takovej hrad. “
„Poskytuje jim dar nesmrtelnosti. Vděčnost je, myslím, na místě.. “
„Pravda, “ přitakal Hayate a zabušil na dveře.
Na druhé straně něco zaskřípalo a otevřelo se malé okénko. Pár pichlavých očí probodl návštěvníky nepříliš vlídným pohledem. „Co chcete? “
Hayate se usmál. „Jsme pocestní a hledáme místo k odpočinku. “
Kaemon si povzdechl a poodstoupil. S pohledem upřeným na masivní dveře máchl rukou. Dveře se pod vlivem neviditelné síly rozpadly na dva kusy.
Hayate jen tak tak uhnul padajícím zbytkům dveří. „Ty tupče! Musíš hned všechno likvidovat? “
„Přespat? Uvažuj, idiote! Jashin je úchylný Bůh smrti. O apartmán s postelemi z jehličí a stěnami napuštěnými jedem nestojím. “
V chrámu si jich nikdo nevšímal. Hayate už sahal po zbrani, ale ostatní se chovali, jakoby se nic nestalo.
„Typický. Jashinové jsou jeden od druhého sebestředný zmetci. “ Kaemon vykročil na nádvoří. Vtom se oba zarazili. Zpovzdálí byly slyšet nějaké hlasy.
„Ty šmejde, chceme zpátky ty prachy! Oblafl si nás! “
„Ale pánové, máme přece svou důstojnost. Což takhle si popovídat nad sklenicí chlazeného piva? “ Slova zanikla při zvuku meče, zajíždějícího do útrob lidského těla.
„Co to ksakru.. ?! “ Pak už byl slyšet pouze neurčitý řev.
Hayate s Kaemonem se na sebe podívali a obezřetně pokračovali dál. Před nimi se objevila klející hlava.
„Ty grázle! Ty hovado! Ty hajzle! “
Hayate čapnul hlavu za vlasy a přátelsky se na ni usmál. „Zdravíčko.. Eee, hlavo. Chci se zeptat, neviděl jsi tu někde týpka jménem Rikimaru? “
Hlava se utišila a vrhla na něj zkoumavý pohled. „Jo, ten hajzl je na nádvoří. “
„Díky. “ Hayate kývl hlavou a položil hlavu na původní místo.
Na nádvoří postával muž v obleku Jashinů. V ruce držel katanu a pobaveně zíral na další oddělenou hlavu, jejíž slovní zásoba se omezila na tu vulgární část. Mířeným golfovým úderem se jí zbavil. Když se otočil, povšiml si dvou postav opodál. Obličej se mu rozzářil jako dítěti pod vánočním stromečkem. „Jmenuji se Rikimaru! Vy budete ti vyslanci z Akatsuki! “
Kaemon pouze přihlížel, jak dotyčný Hayatemu třásl rukou. Ten mu připomínal hadrovou panenku.
„Sensei? Já potřebuju na záchod! “
Rikamaru zamrkal a otočil se směrem k budově. „Utíkej zpátky a vydrž, nebo zařídím, abys čůral jako holčička! “
Hayate i Kaemon na něj zírají jako na tupce. Ten se usměje a řekne:
„Drsná láska. S těmi dětmi se v životě nikdo mazlit nebude. “ Dvojice nad jeho slovy pokrčila rameny a vydali se i s novým kolegou ven z kláštera. Po stech metrech se ještě Rikimaru otočil a vztyčil směrem k budově prostředníček. „Sbohem, vy zaslepení cucáci! “

Po několika hodinách cesty se zastavili v bufetu. Hayate si přisedl ke Kaemonovi, Rikimaru naproti. Hayate dostal chuť na kraby a saké, Kaemon si objednal misku ramenu a Rikimaru dva velké talíře všeho, co tam je. Ten to do sebe začal házet rychlostí, nad kterou oba chlapci pozvedli obočí.
„Co na mě tak zíráte? U nás v klášteře jsme museli jíst rychle, jinak na nás nic nezbylo. “ Vtom si všiml dítěte, stojícího opodál. To na něj upřeně civělo.
„Baf! “ Rikimaru na něj udělal obličej a dítě s brekem uteklo. Po jídle se opět vydali na cestu.
Uběhlo několik hodin, když se rozhodli utábořit. Po chvíli už všichni seděli u ohně. Kaemon se protáhl a zvrátil hlavu k večernímu nebi.
„Co vás vlastně přivedlo k Akatsuki? “
Po Rikamaruově otázce nastalo ticho. Hayatemu se na tváři objevil zvláštní výraz. „Chci pomstít smrt svého kmotra a svůj vzor, Kisameho-sama! “
„A ty, Kaemone? “ Rikamaru upřel pohled na jmenovaného.
Ten zavřel oči. „Dlužím to Takezovi. “ Po těchto slovech se k oběma přátelům otočil zády.
Rikamaru se shovívavě usmál a tiše prohodil k Hayatemu: „Je to pěknej bručoun. S ním musí být strašná zábava.. “
„Je docela v pohodě. Většinu času prospí nebo mě mlátí. Zvykneš si, “ odpověděl Hayate s úsměvem na rtech.
„A proč tu vlastně doopravdy je? “
„Už od narození má Kaemon rozdvojenou osobnost. Kvůli tomu ho taky chtěli v Konoze zabít. Utekl a živil se jako nájemný vrah. V té době potkal naše vlnoočko, který mu druhou osobnost zapečetil. Jako projev vděčnosti za něj Kaemon odvádí špinavou práci. “
Rikamaru se uchechtnul. „Tak tomu říkáš? Mně se to jeví jako... Účelná zábava. “ Hayate nechápavě zakroutil hlavou a také se natáhnul. Po chvíli se všichni uložili ke spánku.
Ráno všechny probudil nemilosrdný déšť. Sbalili si věci a pokračovali v cestě.
Rikamaru začal brblat. „Nesnáším déšť! “
Kaemon se ušklíbl. „Tak to se ti bude v Deštné líbit. “
Rikamaru se po chvíli zastavil. „Už nějakou dobu mám pocit, že nás někdo sleduje. “
Hayate se pod pláštěm pousmál. „Vyšel s námi z toho bufetu, blesku. “
„Hmm.. Kam zmizel Kaemon?“
Hayate najednou udeřil do země, z níž se vmžiku vynořilo ledové kopí. Uchopil jej a mrštil po kameni u cesty. Kámen se převrátil a zpoza něj vyskočila postava, skrytá pod pláštěm. Za ní se mihl Kaemon s napřaženou katanou. Čepel projela nepřítelem. Klon. Před Kaemonem se zhmotnil démon v nadživotní velikosti. Kaemonovi se rozšířily zorničky. „Sharingan! “
Hayate si uvědomil, že něco je špatně. Bleskově se otočil. Postava v plášti Akatsuki stála necelých pět metrů od něj. Vrhla po něm kunai. Hayate si tak tak stihl vytvořit ledový pancíř. Na tváři neznámého se objevil úsměv, načež Hayateho zasáhnou desítky malých dřevěných kůlů. Ten se ušklíbl. V okolí se v tu chvíli rozhostila černočerná tma. Když opadla, neznámý překvapeně zíral na ledové mříže kolem sebe. Co to ksakru.. ?!
„Jak si mohl odolat genjutsu Sharinganu? “ Chlapec zuřil.
„Jednoduše. Použil jsem silnější genjutsu. “ Hayate se přiblížil ke kleci. Jeho levé oko zčernalo, panenka byla naopak bílá. Kolem duhovky bylo zřetelných několik černých čar.
Rikamaru na něj zmateně zíral. Nechápal, co se to, k čertu, vlastně stalo? Sharingan ovšem neušel jeho pozornosti.
Hayate složil ruce podél těla. „Co tu prcek jako ty dělá? “
„Hledám Peinova syna. Chci pomstu, stejně jako vy! “ Kluk si odplivl. Jedna z mříží se odtrhla a srazila ho na kolena.
„Tak za prvé, jsme starší, podle toho se k nám i chovej. A za druhé, kdo vlastně jsi? Proč si myslíš, že Takezo někoho jako ty potřebuje? “
Chlapec se chytil za hlavu a posadil se. „Jmenuji se Zangar a jsem nejmladší syn Uchihy Madary. Toho Uchihy Madary, který byl nad Peinem! Chci se pomstít za svého otce a doslechl jsme se, že ten váš Takezo hledá lidi jako já. “
Hayate se neubránil úšklebku. „Tssss. Takezo nenabírá žádný nováčky! A hlavě ne takový, kterým je patnáct. “
Rikamaru se zamyšleně poškrabal na temeni. „Ty, a co tu pak dělám já? “
„Dejte mi alespoň možnost s Takezem mluvit! “ Chlapec vyskočil a chytil se za mříže.
Hayate se otráveně otočil. „Co si o tom myslíš ty, Kaemone?“
Kaemon si chlapce mlčky prohlížel. Poté zavřel oči a otočil se ke kleci zády. Ta se roztříštila.
Než vykročil do tmy, tiše pronesl: „Ať si s ním pak Takezo dělá, co chce. “ Hayate ho následoval. Chlapec se usmál a vyrazil za dvojicí. Rikamaru pokrčil rameny a doběhl je.
Mezitím v Konoze:
Hlavní branou proletěl nenápadný lístek s pečetí. Líně proplachtil uličkami a jakmile se dostal z dohledu zvědavých očí, ozvalo se tiché prásknutí a v místech, kam dopadl, se objevila Nia. Rozhlédla se kolem a znovu se ozval tentýž zvuk - poprvé, když se proměnila zpět a podruhé, když se na původním místě objevila cizí, ničím nevýrazná žena. Vykročila do středu města. Kam až oko dohlédlo, všude byli vidět ninjové v pochodu.
Nia zaklela. „Sakra, už o nás ví.. Musím to říct Takezovi!“