Until the day I die

K povídce: Povídka, která mě napadla asi před dvěma hodinama...ehm xD Víceméně taková...velmi podivná xD Někteří můžou soudit z názvu, jak asi dopadne...já jen prozradím, že je o Yondaimem T_T
Kurzívou jsou značeny myšlenky. Modrou minulost.

.
Stál na zemi a hleděl vzhůru. V modrých očích se mu odrážel jas plamenů šířících se po okolních stromech. Ty plameny rozjasňovali hlubokou noc, mohlo to i vypadat, jakoby rozjasňovaly obzor. To však byl jen ozářený kouř z lesa, jehož vypálená část se rychlým tempem rozšiřovala.
Konožští ninjové nebojovali se nepřáteli. To jim rozkázal. Měli zabránit ohni dostat se do vesnice, i když ani to se nepodařilo.
Doufal. Marně doufal, že tohle nebude muset udělat. Kdysi dávno to slíbil. Že bude ochraňovat vesnici a všechny její obyvatele...všechny přátele a lidi mu drahé, tak dlouho, jak jen bude moct. Ale teď...
Vítr zprudka zavlál. Odtrhl oči od nebe, na kterém nezářily hvězdy.
Ale teď...
.
„Minato!“
Ohlédl se, k němu vesele doběhla rusovlasá dívka s poněkud objemnějším bříškem.
„Kushino, víš, že bys neměla -“
„Za týden! Doktor říkal, že se nám narodí za týden!“ šťastnila dál a dokonale ignorovala jeho starostlivý výraz. Ten se taky ihned změnil na podobně veselý, když ji šťastně objal a políbil na tvář.
„Ten týden na sebe koukej dávat pozor,“ pohladil ji po hlavě. Kushina zvolna přikývla a zase se rozběhla pryč.
Ach...já řeknu, aby na sebe dávala pozor, a ona místo toho běhá ještě víc...vesele potřásl hlavou a odehnal ty myšlenky.
Naruto...už brzo budeš tím, koho budu nejvíc chránit. Až do smrti, usmál se v duchu, než se podíval k nebi. Bylo teplo, ale přesto náhle zavál chladný poryv větru, nesoucí s sebou i pár podivných pachů.
To je...kouř? Ale co...nějaký kuchař asi zase připálil rybu, povzdychl si a otočil se, zpátky k budově Hokage.
.
Slíbil jsem to, ale... opatrně pohlédl na dítě v jeho náručí. Dívalo se na něj jasnýma, modrýma očima. I když mělo oči po něm, poznával ten pohled. Kushinin pohled. Kushinin úsměv. Ano, to dítě se opravdu usmívalo, i když okolo byly plameny.
Naruto...jsi odvážnější než já. Ani teď, dokonce ani teď nevím. Yondaime si tiše povzdychl a naposledy k sobě malé dítě přivinul.
Ochránit všechny je nemožné. Neodpustím si, že musím volit mezi mým synem a celou vesnicí. Že tu nebude nikdo, koho by nazval rodiči, kvůli mně. Jen kvůli mně.
Zářě plamenů zesílila. Už to nebyly jen plameny. Plameny se nedokázaly naformovat do běsnící, obří siluety lišky s devíti ocasy.
„Kyuubi...“
Přiložil palec levé ruky k ústům. Stekl mu po něm drobný pramínek krve. V příští chvíli rukou prudce narazil do země.

Do noci se vyvalil další příval kouře, místo ale očekávaného zaplanutí plamenů se objevila Konožským ninjům v dáli záda obrovské žáby.
„Kams mě to zase zavolal? To...to...to je...to je Kyuubi no Youkou?!“
„Gamabunto...budu potřebovat trochu tvé chakry. Vlastně dost,“ řekl Minato místo odpovědi. Gamabunta se na něj snažil podívat, ale stál příliš moc vzadu na jeho hlavě, aby ho mohl zahlédnout.
„Co plánuješ?“
Minato odevzdaně zavřel oči.
„Pečetící kinjutsu.“
„Ty myslíš...zbláznil ses?!“
„Nemám jinou možnost. Pokud to neudělám, Kyuubi zničí Konohu.“
Sklonil se a nesmírně opatrně položil malého chlapce na Gamabuntova záda.
„Kdo je to?“
„Jmenuje se Naruto...je to můj syn.“
„Ty chceš zapečetit -“
„Gamabunto, děláš mi to akorát horší!“
Obrovská žába vztekle popotáhla z dýmky, až Yondaimeho na chvíli úplně zahalil kouř.
„Dělej jak myslíš.“ S tím začal Gamabunta přesměrovávat svou chakru do Yondaimeho těla. Yondaime, jakmile si to uvědomil, pustil Naruta a zase se postavil. Pak začal se složitým tvořením pečetí. Když se zastavil na poslední, dlouze se nadechl.

Zezdola, spíš z Konohy, či z pohledu Kyuubiho, který se právě chystal vyrazit proti obrovské žábě, to vypadalo, jakoby se nocí rozšířilo měsíční světlo. Bylo bílé, uklidňovalo od žáru plamenů. To světlo se v pár vteřinách rozlilo po celém jejich hořícím bojišti.
Vznášel se ve světle. Cítil přítomnost něčeho za sebou, ale neohlížel se. Věděl, co je za ním. Bůh smrti. A před ním hořel jen malý ohníček, sevřený silou pečetící techniky. Věděl, že něco takového je možné jen díky množství chakry od Gamabunty, přesto ho to překvapovalo. O okamžik později ho překvapilo ještě víc, když ucítil, jak jeho hrudí pronikla nehmotná paže, která se prodloužila a popadla ohníček, sevřela ho v dlani. Vzápětí se vydala zpět.
„Dost. Ne do mě,“ zarazil ho Yondaime, když už bůh smrti málem projel rukou skrz Yondaimeho podruhé. „Jinak by to bylo zbytečné.“
Zohl se a klekl si před Naruta. Vlastně mu ten pohled působil muka. To, jak Shinigamiho ruka projela tělem jeho syna a uzamkla v něm ten spalující oheň. Vzápětí projela Minatem zpět. Ucítil ostrou bolest, když jejich spojení zmizelo. Jakoby z něj Shinigami něco vyrval.
Světlo pohaslo, už zase klečel na Gamabuntových zádech. Naruto před ním ležel a plakal. Shinigami zmizel.
„Yondaime! Tak Yondaime!“
Minato mu neodpověděl. Místo toho vzal svého syna znovu do náručí.
„Odpusť mi, Naruto. Slíbil jsem, že tě budu chránit. Až do mé smrti. A i za tak krátkou dobu, jakou jsem na to měl, jsem ti stihl jen ublížit...stvořil jsem pro tebe život plný bolesti...ale vím, že se nikdy nevzdáš. Máš to v očích.“ Přerývavě dýchl, ale usmál se. Díky tomu na něj dítko pohlédlo očima plnýma slz, ale nebrečelo. Na chvíli. Dokud ho nepoložil zpátky na Gamabuntovy záda. Teprve tam se znovu rozkřičelo.
„Yondaime!“
„Dones Naruta do Konohy...prosím.“ Yondaimemu se začal pomalu stmívat před očíma, ještě předtím ale stihl seskočit na zem, jen aby mohl pohlédnout Gamabuntovy do očí.
„Běž. Starat se o mě, teď, je už stejně zbytečné.“
Viděl v žabákových očích nesouhlas. Cítil, že ho opouštějí síly a netušil, jak dlouho ještě vydrží stát.
„Proč, proč nechceš, abych tě tam odnesl, Minato? Zachránil jsi vesnici! Obětovl jsi se a teď tu -“
„Ne. Obětoval jsem Naruta. Jen, ať mě tu najdou, ležícího v prachu. Já nejsem hrdina.“
Gamabunta ho ještě jednou zaplavil dýmem ze své dýmky.
„Minato...bylo mi ctí.“ S tím se otočil tak rychle, že tím Čtvrtého úplně vyvedl z míry. Chápal, jak se teď Gamabunta cítil. I přesto, že se spolu často hádali, byli přátelé. Opustit někoho těsně před smrtí, i když je to jeho přáním, je těžké.
Zvedl hlavu k nebi. Na tvář mu dopadly první kapky. Rozpršelo se. Nebe plakalo.
Ozvala se tupá rána, když tělo Yondaimeho dopadlo na zem. Dlouhý bílý pláť s karmínovými konci se snesl okolo něj. Jasné, modré oči, sledující oblohu a uhasínající plameny, ztrácely své světlo. Pomalu je zavřel.
Naruto. Budeš mě nenávidět? I kdyby ano...ani to mi nezabrání tě chránit. Ani smrt mi v tom nezabrání. Ani -