Vzpomínky na Kyru - Bílá lilie 004.

Osamělá postava šla po prašné cestě směřující směrem od kdysi jednoho z největších center Ohnivé země. Její šaty byly pokryté krví a zaprášené. Ruce se jí mírně třásly. Šla pomalu a vypadalo to, že každou chvilku spadne na zem. Vrávorala a potácela se. Skoro jako opilá. Ale Tsunade věděla, že to co se s ní teď děje není opilost. Všechno tohle by totiž z fleku vyměnila za pořádnou poctivou kocovinu, na kterou jindy nadávala. Byla otupělá smrtí, válkou a krví. Třásla se, když si vzpomněla na všechnu tu krev. Vrátil se jí její strach.

Ne… Ne… NE! Proč mě týráš? Proč mi to ukazuješ? Nenávidím tě! NENÁVIDÍM! Co jsem ti kdy udělala? Co jsem provedla, že musím zažít tohle všechno? Čím jsem se ti znelíbila? ODPOVĚZ! Už od malička mě provází jen smrt a krev. Ale proč? Co je to za trest? Jaký byl ten hřích, za který musím pykat? Co jsem provedla? Je to všechno kvůli tomu co jsem udělala Kyře? KVŮLI TOMU?! Omluvila jsem se jí…. Odpustila mi… TAK SAKRA PROČ?! Pykám snad za její hříchy? Protože ona zemřela dřív než stihla je odčinit? Než stihla smýt ze svých rukou krev? Než stihla pocítit na vlastní kůži pomstu těch, kterým ona sebrala blízké? ALE VŽDYŤ TO NEBYLA JEJÍ POMSTA! Měl bys týrat jiné! Ne mě! Ne ji! ALE JEHO!!!

„Proč… Proč jsi….“
„Kvůli němu.“
„Cože?!“
„Požádal mě a já souhlasila.“
„Ale vždyť je to jeho pomsta. Nemáš s ní nic společného.“
„Já vím, ale on mě o to požádal.“
„Málem si zabila i mě a své přátele!“
„Omlouvám se. To jsem nechtěla.“
„Ale udělala jsi to!“
„Ale on…“
„NE ON! Ale ty!“
„A co s tím mám podle tebe teď dělat!“
„Nic. Ale musíš si uvědomit co jsi udělala!“
„Ale já to vím!“

Tsunade se najednou zatočila hlava. Před očima se jí rozlily černé víry. Stáčely se a chtěly jí pohltit. Pokusila se bránit. Ale nemohla. Byla slabá, otupělá a bezvědomí by přišlo jako dar z nebe. Dar, který dá zapomenout. Sice jen na krátkou chvíli, ale přesto. Zapomenout. S tou myšlenkou se Tsunade přestala bránit a začala padat do temnoty. Na prašnou cestu dopadla žena. Působila ztrhaně, jako kdyby bojovala o holý život, ale na tváři… Na tváři měla klidný pokojný výraz.

„Cože?“
„Chceš bojovat?“
„Nějakej trik?“
„Ne. Pouze otázka.“
„No to ty si chtěl bojovat.“
„Dobrá…“
„Co dobrá? Neštvi mě Uchiho a řekni mi vo co de.“
„Odcházím.“
„Cože? To si jako myslíš, že můžeš jen tak přijít, mlátit do mě a potom si v klidu odejít?“
„Ano.“
„Tak to seš na omylu mladej.“
„Chceš umřít?“¨
„Jasně, že ne.“
„Tak tím pádem odcházím. Tvá smrt nebo život pro mě nemají žádný význam.“
„Hej!“
„Jdeme Karin.“

Ale kam jdeme? Do Konohy? Prý je zničená. Zpátky do úkrytu? Proč, nic nového tam není. Jen věčně protivný Madara, který vykládá tu svou pravdu, na které mu tak moc záleží. Jo a ještě ten cvok, se kterým se chce Suigetsu prát. Bývalý partner bráchy. Další důvod proč se mi tam vůbec nechce. Kam jinam, bych ale měl jít? Kde jinde je něco, co mě přitahuje? Kam bych měl zamířit? Kde je nějaký důvod? Kde je něco… něco v co věřím? Něco v co věřím víc, než v pomstu? Nikde. Má pomsta pro mě znamená vše. Nevím co budu dělat, až bude po ní. Ale teď je tu jen ona. Nevzdám se jí. Ani kvůli ní. Kvůli ní…

Vyrazil pryč z toho ostrůvku. Pryč od všeho. Nevnímal, že se za ním ženou tři další postavy. Nevnímal, že na něj mluví. Běžel za ní. Zpátky k ní. Aby se jí omluvil. Aby se jí omluvil za to, co udělá. Netušil sice proč na tom záleží, ale on to tak chtěl. Zdálo se mu, že pak to bude všechno lehčí. Zmizí pochybnosti. Netušil jestli se to opravdu stane, ale chtěl v to věřit. Chtěl aby to všechno bylo snazší. A proto běžel. Proto spěchal. Proto měl očima šedý náhrobní kámen vystupující z pouště trávy.