Záhada tváře - 20.kapitola - Konečně doma

Jen sama se svými myšlenkami. Na poušti. Vypadala jako fatamorgána, když kolem ní vířil písek, jak běžela. Vypadala jako víla.
Na cestě už byla druhý den. Už byla na pokraji svých sil, ale stále to nevzdávala. Vysvobození z nekonečných psychických muk se blížilo.
Cesta byla dlouhá a únavná, proto s radostí uvítala, když na obzoru uviděla pár skalistek, mezi nimiž bylo jedním neuvěřitelně starým jutsu skryto sídlo jejich klanu. Vzpomínky se jí rozproudily myslí… tam si jako malá hrávala… a cvičila spoustu jutsu.
Už tam byla. Dorazila k první skále, která se tyčila do velké výšky a vypadala spíš jako sloup. Kámen už byl na tom místě celkem hladký, jak po něm přejížděly ruce členů klanu, aby mohly s jeho pomocí uvolnit genjutsu skrývající sídlo klanu.
Tenshi po něm zasněně přejela rukou. Najednou byla nerozhodná. Vůbec se necítila dobře. Vzpomněla si na klan… na to, jaké pocity z nich vždy cítila. Když kolem ní šli. Celou její bytostí projel strach… strach z toho, že by se to mohlo vrátit. A to nechtěla. To rozhodně ne.
Netušila jak, ale objevila se ve svém podvědomí… tam, kde byl i Gobi.
‚Bojíš se?‘ optal se démon Tenshi. Přikývla, posadila se na zem a nohy si přitáhla k tělu a objala je.
‚Není se čeho bát… víš moc dobře, jaká jsou pravidla. A ty se chováš přesně podle nich,‘ povzbuzoval dívku Gobi.
‚Pravidla, pravidla, pořád jenom pravidla… lezou mi krkem… ani nevím, proč je dodržuju…‘ zavrtěla smutně hlavou Tenshi.
‚Ta pravidla ti právě teď mohou zase zajistit rodinu… někdy se hodí, no ne?‘ Kdyby byl Gobi člověk, tak by se právě usmál. Ale takhle se usmála jen Tenshi.
‚Vlastně máš pravdu… díky…‘ poděkovala mu Tenshi, postavila se na nohy a opět se ocitla ve svém těle. Tentokrát ani na okamžik nezaváhala.
„Kai!“ Jediný její výkřik, při pohlazení skály stačil na to, aby se před Tenshi objevilo obrovské opevněné sídlo jejího klanu.
Kolem celého komplexu dřevěných budov se táhlo prostorné opevnění z dřevěných kůlů, které byly na špičce zašpičatělé. Pozůstatek toho, že byla druhá ninja válka a když skončila, tak se klan ukryl. Aby mohl zregenerovat a opět se vyšvihnout na výsluní. Ale ztratila se spousta klanových jutsu a klan byl střídavě nahoře nebo dole. Záleželo na časech.
U brány stál pár zahalených ninjů. S velmi známou maskou na obličeji. Ve tvaru hyeny. I sama Tenshi ji občas nosila.
Všimli si jí. Přísně se na ně podívala a oni jí poslušně uhnuli z cesty a otevřeli bránu. Přece jen to byla jedna z nejvýše postavených kunoichi v klanu.
Vešla tedy do sídla svého klanu. Velkou dřevěnou branou. Bez jakýchkoli nápisů nebo tak podobně. Její klan si na to moc nepotrpěl.
Za bránou se zastavila a pořádně si to prohlédla. Bylo to jako malá vesnička. Panoval tam čirý ruch. Tedy do té doby než přišla. Teď se všichni zastavovali a šokovaně se na i dívali. Přece jen byla „vyhozena“ z klanu. A oni nezapomínali.
Modrovláska ale nijak nedbala na jejich pohledy a jen se rozhlížela kolem sebe, aby mohla posoudit, co se změnilo. Nakonec došla k závěru, že nic. Všechny domy byly stejné, ze dřeva a s papírovými okny, uspořádané do kruhu kolem překrásné zahrady plné bonsaií a různých okrasných květin, uprostřed níž se skrýval dům hlavy klanu, větší než všechny ostatní. A od brány z něj byla vidět jen černá vlajka, na jeho vrcholu. Vždy tam byla. Od té doby, co se narodila Akki… jako znamení, že další hlava klanu nebude tak úplně člověk.
Tenshi se vydala pomalu po ulici a rovnou zamířila do zahrady, v níž se jako malá vždy skrývala před opovržením ostatních členů klanu.
Klan Himekage… jméno, které už nic neznamenalo. Byl to vlastně klan, který vychovával zdatné kunoichi. Z klanu nikdy nesměl být vycvičen jakýkoli ninja. A právě proto byl Jiraya tak nenáviděný. Odmala se chtěl stát ninjou a skončilo to tak, že ho jeho matka, která ho neuvěřitelně moc milovala, poslala do Konohy na výcvik. Za to byla donucena spáchat sebevraždu. Svou vlastní dcerou… jenže pravidla jsou neúprosná. Hlavně tohoto klanu.
Právě procházela po dřevěném mostku, natřeném na červeno, který překonával malou říčku, která obtékala sídlo hlavy klanu. Na něm si jako malá ráda hrávala. A právě tam naučila svou starší sestru jedno ze svých jutsu. A celkem toho litovala.
„Zločinec se vrací na místo činu?“ ozvalo se najednou za Tenshi. Věděla o něm, a tak se ani nelekla. Jen stále zírala na hladinu potůčku, jež měl stejně jasně modré zabarvení, jako její oči.
„Žádného tu nevidím,“ zavrtěla hlavou Tenshi.
Vedle sebe ucítila pohyb. Lehce pootočila hlavou a podívala se na něj.
Vypadal stále stejně… delší už stříbrné vlasy mu povlávaly kolem obličeje s přísnými rysy, ale jeho hnědé oči s malými červenými tečkami se na ni mile usmívaly. Na sobě měl temně hnědý plášť, který ho halil od hlavy po paty.
„Vlastně máš pravdu… přišla jsi za Etsuko?“ zajímalo Akita.
„Ano,“ souhlasně kývla hlavou Tenshi.
„Z tvého oblečení soudím, že jsi… skončila se svou sestrou a mou starší dcerou,“ podotkl Akito.
„Ano, máš pravdu… ale kdyby se nepoddala, tak by ještě žila. Když umírala, tak se mi omluvila za vše, co provedla. Byla hodná. Měl jsi ji rád, viď, tati?“ Tenshi se k němu už konečně otočila a hleděli si do očí. V jeho očích se zaleskl smutek. Hned proto svůj pohled sklopil k zemi. Tenshi sice neovládala klanové kekkei genkai, ale tohle dělal vždy, když se mu nějaká žena z klanu, chtěla podívat do očí.
„Odvedu tě za tvou matkou… rád si vyslechnu tvůj příběh,“ řekl Akito. A tak se společně vydali do sídla hlavy klanu.
Procházeli až příliš známými chodbami domu a zastavili se až v kanceláři Tenshiiny matky. Akito zaklepal a po povolení oba vešli.
Ocitli se v kanceláři o kruhovém půdorysu, kde seděla za velkým stolem starší žena. Měla dlouhé černé vlasy, které jí ve velkých pravidelných vlnách splývaly až skoro po zadek a v obličeji byla velice podobná Tenshi. Akki byla více podobná na Akita.
Když Etsuko Himekage zvedla pohled od papírů na svém stole a podívala se na ty dva, tak její pohled ztuhl na Tenshi. Pořádně si jí prohlédla a obličej se jí stáhl do chápavého úsměvu. Jen její temně modré oči se stříbrnými žilkami se tvářily stále stejně.
Etsuko se zvedla od stolu, obešla ho a zastavila se metr před Tenshi. Obě se navzájem prohlížely. Hlavně Tenshi udivil matčin vzhled. Vždy totiž chodila zahalená, jako Tenshi, ale nyní… měla na sobě upnuté černé korzetové šaty bez ramínek, které se táhly až po kolena a na obou stehnech měla rozparky, které ale nic neodhalily díky tomu, že mezi jednotlivými kusy látky byly rudé proužky látky a ty držely šaty na místě. Na nohách měla Etsuko černé sandály alias Tsunade a na rukou rudé rukavice… Tenshi taky takové nosila, jenže černé a to jenom někdy.
„Dle tvé odvahy se sem vrátit soudím, že jsi zabila Akki, která tě pronásledovala,“ poznamenala Etsuko hlasem bez emocí. Vždy byla ke svému okolí spíše chladná. Hlavně k Tenshi.
„Ano,“ kývla Tenshi hlavou.
„V tom případě mi nezbývá nic jiného, než tě přivítat opět v klanu, jako svou nástupkyni,“ odvětila Etsuko a objala ji. Jenže v objetí nebylo nic mateřského. Prostě divadélko pro lidi, co to sledovali prostřednictvím Akitovy mysli.
„Nenastoupím na tvé místo… vím, že si to nepřeješ. A proto tvým nástupcem bude má sestřenice Awaya,“ odvětila Tenshi.
Etsuko se upřímně usmála. Vždy chtěla, aby její neteř po ní zdědila její postavení. Na jejích dcerách se totiž osud dost vyřádil. Jedna byla skutečný démon, ve druhé byl démon uvězněn… děti se jí prostě nevyvedly!
Pak pokynula Tenshi, aby se posadila a vyhnala Akita ven.
„Vyprávěj mi o svém dosavadním životě,“ pobídla Tenshi mile její matka. Přetvářka nebyla, po odchodu Akita, nutná.
A Tenshi se jí svěřila… sice pár věcí vynechala, jako třeba Sasukeho a tak podobně, ale hojně své matce vyprávěla o příkořích svého dětství, aby ji pochopila, stejně jako Akki. A tak se skutečně stalo.
Když Tenshi skončila, tak se na ni Etsuko jen zkoumavě dívala, jakoby si ji přeměřovala. Pak se ale usmála. Naprosto nečekaně upřímně.
„Vítám tě zpět v klanu, Tenshi… nemusíš povinně chodit zahalená, ani nosit tyhle šaty, ale můžeš chodit oblečená, podobně jako já, v oblečení pro dospělé členky našeho klanu. Zde budeš vždy vítána. A pokud budeš mít nějaký problém, přijdeme ti na pomoc,“ řekla Etsuko a opět Tenshi objala. Ale nyní ne z povinnosti, nýbrž ze skutečné mateřské lásky. Její dcera toho prožila moc na to, aby k ní byla stále necitelná.
„Je mi ctí, matko… vždy se sem budu ráda vracet… i když mám přátele jinde,“ odvětila Tenshi.
„Já vím… zůstaneš zde pár dní?“ zajímalo Etsuko.
„Ano,“ kývla Tenshi.
„Skvělé,“ usmála se Etsuko.
Tenshi doma zůstala ještě týden, ale pak už se vydala na cestu do Konohy, protože se jí stýskalo po strýčkovi a misích od Tsunade. Konoha jí přirostla k srdci a ona zatoužila tam už navždy zůstat. A postavit se čelem svým problémům.