Miluju tě k smrti

Ptáci se poplašeně vnesli vysoko k obloze a svým hlasitým křikem narušili ticho, které panovalo všude kolem.
Nebyli však sami…
Dole spěchal hustým lesním porostem mladý muž. Hbitě přeskakoval z jedné větve na druhou a obratně se vyhýbal každé překážce, jež se mu postavila do cesty. Kolem hlavy mu vířily delší vlasy a na čelence se znakem Listové vesnice se odráželo těch několik slunečních paprsků, které sem jen těžko pronikaly.

Nevěděl, jak dlouho už běží.Nohy měl jako z olova a celé tělo ho nepředstavitelně bolelo. Měl pocit, jako by se co chvíli měl rozpadnout na tisíc kousků, ale teď nemohl přestat.
Teď ne…
Znovu se prudce odrazil a pokračoval dál. Za chvíli už ho ale upoutalo světlo prostupující mezi stromy a on se náhle ocitl na kraji lesa. Opatrně zastavil, zády se opřel o mohutný vrásčitý kmen a zmoženě se po něm svezl dolů. Tiše seděl a s mírným úsměvem pozoroval obrovskou louku, která se před ním rozprostírala.
Tolik mu to připomínalo ten den…

Bylo nádherné srpnové odpoledne a on se proplétal přeplněnými konožskými ulicemi. Ve spěchu narazil do několika lidí, ale ti ho jen počastovali pár nadávkami a víc už si ho nevšímali.
Jakmile se po nekonečných minutách vymotal z toho bludiště, okamžitě zamířil tam, kde už měl nějakou dobu být. Rychle proběhl řídkým remízkem, ale na jeho konci se náhle zastavil.
Stál tam, neschopný jakéhokoli pohybu a jen fascinovaně pozoroval výjev, který se mu právě naskytl.
Přímo před ním seděla uprostřed rozkvetlé louky drobná dívka. Teplý letní vánek si pohrával s jejími tmavomodrými dlouhými vlasy, které jí sahaly až do půlky zad a přitom jí zlehka hladil sametově bílou pokožku.
„Bože…“vydechl okouzleně. Mezi všemi těmi barevnými květinami mu připadala jako nějaká víla a on tu představu najednou nedokázal dostat z hlavy. Připadal si jako tenkrát, když jí poprvé spatřil …
Srdce mu poplašeně tlouklo a cítil se, jako by měl v břiše spoustu motýlů.
„Je tak nádherná…Jak si jen někdo tak čistý a nevinný mohl vybrat zrovna mě…?
Nechápu to…ale nikdy za to nepřestanu být vděčný…“přemítal v duchu a opatrně, aniž z ní spustil zrak, se k dívce vydal. Ta si právě hrála s malou zrzavou veverkou, která ale hned jak ho ucítila, polekaně utekla. Spěšně za ní natáhla ruku, ale pak jí zase pozvolna nechala klesnout zpět.
„Nebuď smutná, Hinatko…nesluší ti to…“uslyšela vedle sebe hluboký mužský hlas a na tváři ucítila čísi teplou dlaň. Pomalu k němu otočila hlavu a skrz hradbu hustých řas na něj upřela svůj milující pohled.
„Miláčku, ty už jsi tady…?Tolik jsi mi chyběl…“zašeptala šťastně Hinata a nechala se pevně obejmout silnými pažemi své lásky.
„Ale zlatíčko, vždyť jsme se viděly dnes ráno…“
„Já vím, ale stejně jsi mi chyběl…“nedala se dívka a ještě víc se k němu přimknula. Musel se tomu pousmát, byla tak rozkošná…
a byla jenom jeho.
„Moc se omlouvám, že jsem přišel pozdě…“zamumlal a trochu si jí od sebe odtáhl, aby viděl do těch jejích překrásných levandulových očí.
„Prozradíš mi, proč jsme na tomhle místě?“
„To proto, že tu pro tebe mám překvapení…“řekla Hinata potichu a líčka jí přitom mírně zrůžověla.
„Vážně? A kde?“podivil se a zkoumavě se rozhlížel po okolí, jestli náhodou neuvidí něco podezřelého.
„No přece tady…“usmála se dívka a jednu jeho ruku přiložila na své bříško…

Při té vzpomínce se mu usměv na tváři rozšířil, ale pak zase zmizel. Prudce se vymrštil na nohy a vzápětí seskočil dolů. Lehce překonal rozkvetlý palouk a vydal se vstříc svému neúprosnému osudu. Jakmile opustil údolí, zamířil si to přímo do hluboké jeskyně, nad níž se do výšky tyčily pískovcové stěny.
Temnota svazovala jeho tělo, jako by se snad snažila zabránit mu v tom, co se chystal udělat, ale marně. Snadno se vymanil z jejího sevření a rozběhl se za světlem, které označovalo východ. Když se konečně dostal ven, silný poryv větru mu nahrnul vlasy do obličeje. Blesk proťal ztemnělou oblohu a zemí otřásl hrom. Na tvář mu dopadlo několik dešťových kapek. Hlavou mu vířily vzpomínky na toto místo, osobu a událost, jež se stala před několika dny.
Emoce v něm vřely, stále tomu nemohl uvěřit.
Proč…?

Sluneční paprsky ho zašimraly na obličeji, ale on se jen mrzutě přetočil a ještě v polospánku zašmátral rukou tam, kde tušil druhou osobu. Když ale nic nenahmatal, pomalu otevřel oči a zmateně se zadíval na prázdné místo vedle sebe. Náhle ho do nosu udeřila pronikavá vůně. Rychle vstal, oblékl si svoji jouninskou uniformu a vydal se dolů do kuchyně, odkud se ta omamná vůně linula.
Přímo uprostřed místnosti stála u stolu mladá žena. Byla k němu otočená zády a zřejmě si ani nevšimla, že tu je. Lehce se pousmál a opatrně jí ze zadu objal. Ruce sepjal na jejím velkém kulatém bříšku, hlavu si opřel o její rameno a na šíji jí vtiskl motýlí polibek.
„Dobré ráno, miláčku…“, vzdychla Hinata a slastně při jeho doteku přivřela oči.
„Dobré, lásko…“zašeptal, pomalu si jí k sobě otočil a něžně jí políbil na ústa.
„Mm… chutnáš sladce…“zamumlal, když se odtrhl od jejích růžových rtů a posadil se ke stolu, na kterém byla připravená snídaně.
Když dojedli, odebrali se společně před jejich dům.
„Dávej na sebe pozor…“žádala ho starostlivě dívka, ostatně jako pokaždé, když odcházel na misi.
„Neboj, budu opatrný…“ujišťoval jí a přitom jí jemně líbal na čelo.
„Já vím, ale stejně…“zaprotestovala Hinata.
„Budu v pořádku, ano…?“řekl tiše a zlehka jí pohladil po tváři.
„Bravo!Jak dojemné…Málem jsem se rozbrečel…“ozval se za nimi pohrdavý mužský hlas.
Oba se překvapeně otočili.
„Ty?Jak si se sem dostal?!“rozkřikl se mladík a stoupl si do obranné pozice.
„Taky tě rád vidím….a mám se fajn, dík za optání…“pronesla ironicky postava zahalená v akatsuki plášti a nenávistně si prohlížela černovlasou dívku.
„Co tady sakra chceš?!“vyštěkl.
„Chci?No to je přeci jasné...tebe…“dostalo se mu odpovědi.
„Přišel jsi mě zabít?“otázal se a vzdorovitě se mu podíval do rudých očí.
„Tebe…?Ne…“odpověděl klidně muž a najednou zmizel.
„Ale jí ano…“zacukalo mu v koutku úst, když se přímo za bezbrannou Hinatou a kunaiem, který držel v ruce, lehce prořízl její bělostné hrdlo.
„Hi…nato…Hinato!!!!“zakřičel vyděšeně a zachytil dívčino klesající tělo.
„To bude dobrý… To bude dobrý… Ty to zvládneš! Já vím, že ano. Jsi přece moje silná Hináta…“vzlykal a marně se snažil alespoň trochu zastavit rychle vytékající krev.
„Lásko…Lásko…Nech toho, prosím…Ty víš, že to nemá cenu…“zachraptěla dívka a stiskla mu ruku.
„Ne…Ty mi neumřeš…Nemůžeš… Máme toho ještě tolik před sebou…Musíme se vzít…
Musíme vychovat naši malou holčičku, až se narodí a pak jí provdat nějakýho hodnýho kluka, kterej jí bude milovat…a…“šeptal a díval se přitom do jejích levandulových očí, ze kterých pomalu vyprchával život, a ze kterých se, stejně jako z těch jeho, řinuly potůčky slz.
„Umírám…“
„Já tě nepustím…“
„Polib mě prosím…naposledy…“
„Miluju tě…" špitl a své třesoucí se rty přitiskl na ty její.
„Taky tě miluju a navždy budu, Sasuke…“, řekla skoro neslyšně a v tu chvíli její tělo ochablo.
„Ne…Ne…Ne!!!!“zařval bolestně a přitáhl si Hinatino mrtvé tělo ještě blíž k sobě.

„Proč jsi to udělal…?“zakřičel a osoba na druhé straně vodopádu na něj upřela svůj pohled.
„Proč jsi jí zabil…?“zašeptal zničeně a z očí mu skanulo několik kapek slané tekutiny.
„Udělal jsem to pro tebe…Abys byl šťastný…“promluvil teď už před ním muž, v černém plášti s červenými obláčky.
„Copak nechápeš, že to s ní jsem byl šťastný?!!“
„Ne, to ty to nechápeš…Bez ní ti bude líp…“
„Líp?! Bez ní budu sám…“
„Ty nebudeš sám, máš přeci mě…“odpověděla zcela klidně osoba a sledovala Uchihův překvapený výraz.
„Tebe…?Pane bože, vždyť ty jsi mi zabil ženu a dítě!! A proč?!
Protože si myslíš, že s tebou mi bude líp?!!!“vyštěkl zmateně.
„Ano, protože já tě miluju, Sasuke…“pronesl a v očích se mu zalesklo šílenství.
„Ty… mě… miluješ…?
Tak ty mě miluješ, jo?!“opakoval udiveně a pak propukl v hysterický smích.
„Ano, miluju tě. Nevěříš mi?“povytáhl muž obočí a nebezpečně se k němu přiblížil.
„Ale já miluju Hinatu…A vždycky budu…“vzpamatoval se trochu černovlasý ninja a ustoupil o krok dozadu.
„Ale ta už tu není, teď jsem tu já…“řekl ten druhý a vášnivě se mu přisál na ústa.
„Miluju tě, Sasuke…“ pošeptal mu do ucha, když se od něj odtáhl a mlsně si olízl rty potřísněné Sasukeho krví.
„Miluju tě k smrti…“dořekl a vytáhl mu z břicha kunai, který mu tam během polibku vrazil, přičemž jeho do teď rudé oči dostaly původní blankytně modrou barvu.