KakuHida aneb S láskou si hlavu nelámej 2.

Další den šli oba po cestě, Kakuzu si pískal, Hidan se koukal na ubíhající cestu. Kakuzův proud myšlenek stále omílal to všechno co s Hidanem kdy prožil. Když dostal Hidana na povel, jak spolu seděli u horkých pramenů a máčeli si nohy nebo i to, jak Hidana znovu našel. Ale proč se zrovna oni dva nemůžou od sebe odtrhnout? To nechápal... byli přece tak odlišní! On je masochista a on sadista... v tom si Kakuzu vzpoměl na jeden vtip o sadistech a masochistech a rozesmál se.
„Čemu se směješ, s**čko?“ zařval Hidan. Kakuzu se přestal smát.
„Ale nic...“
„Nedáme přestávku?“ zeptal se Hidan. Kakuzu hodil batoh na zem a vysíleně si sedl na kámen. Hidana položil na kmen vedle. Ten se chvíli rozhlížel a potom se znovu zadíval na Kakuza, který cosi přepočítával na kalkulačce.
„Kakuzu. Kakuzu! Ká-ků-zů!“
„Co?!“
„Nemáš žvejku nebo tak něco?“ Kakuzu protočil oči v sloup.
„Jo...“ Hidan se zazubil.
„Dáš mi?“ Kakuzu po něm hodil TicTacy. Ty se odrazily od Hidanovy hlavy a spadly kousek od něj. Smutně se na ně zadíval a potom se naštvaně otočil na Kakuza.
„Dík,“ řekl výrazně a naštvaně.

Večer u ohně Hidan skoro celou dobu mlčel a koukal do ohně. Kakuzu si četl z týden starých novin a vypadal pohodově. V tom ho Hidan vyrušil.
„Ehm... Kakuzu? Mohl bys mě, prosím, přisunout blíž k ohni?“ Kakuzu jenom překvapeně zvedl obočí a zašťoural se malíčkem v uchu.
„Zopakuj to,“ řekl. Hidan protočil oči.
„Kakuzu,-mohl-bys-mě,-prosím-přisunout-blíž-k-ohni?“ zopakoval.
„Tý-v**e! To je poprvé, co si mě o něco poprosil a nebylo to ironicky! Myslím, že nám to spolu klape mnohem líp než předtím. Pamatuju si, že jsem tě zkrátka nemohl vystát, byl si děsnej. Ale když se na to všechno podívám teď, vidím už i svoje chyby. Vlastně...“
„KAKUZU! PŘESTAŇ TADY BÁSNIT O NAŠICH VZTAZÍCH A PŘISUŇ MĚ, k***a, BLÍŽ K TOMU OHŇI!“ zařval Hidan naštvaně. Kakuzu se zamračil a kopnul Hidana přímo do ohniště.
„k***a! k***a! To pálí! Kakuzu! Ty s**či!“ začal Hidan křičet vysokým hláskem. Kakuzu se trochu zastyděl, že takhle rozhrabává ohniště, přičemž může způsobit lesní požár, tak vzal jeden z klacků, na kterých si předtím opekli jídlo a opatrně svého parťáka vytáhnul ven. Hidanovi mezitím ohořela značná část tváře a neměl skoro žádné vlasy. Ještě chvíli na Kakuza pořvával sprosté nadávky a potom upadl do bezvědomí. Kakuzu na něj chvíli zíral a přemýšlel, co by měl dělat. Bylo mu jasné, že by mu měl pomoct, pokud nechce, aby jeho slib byl porušen a narodily se mu chlupaté děti, ale netušil jak. Při jedné přednášce, kterou měl Pein po tom, co Deidara vyhodil do povětří skoro polovinu rezidence, se všichni pilně naučili, co dělat v případě popálení. Ještě se to hodilo, když měl Itachi rýmu a při každém pčíknutí něco zapálil. Do dneška si Kakuzu pamatuje, jak za Itachim běhal Kisame s hasičákem a pilně hasil všechno, co chytlo. Tak tedy popadl Hidanovu hlavu a začal jí zasypávat pískem. Potom si vzpoměl, že už je ale dávno uhašen, tak ho zase vyhrabal ven. Hidan se dusil. Kakuzu se pokusil mu nahmatat tep, ale Hidan neměl ruce, což dosti komplikovalo situaci. Taky mu nemohl udělat masáž srdce, ani mu zabalit tělo do vlhkých ručníků...

„Pane Kakuzu, vy mátě nějaké lékařské kurzy?“ zeptal se psycholog a škrtnul ve svém bločku řadu tří koleček, právě nad sebou vyhrál piškvorky. Hidan se zatím zaujatě díval na obraz, na kterém byla temná a prázdná krajina s bílím skládacím sedadlem. Kakuzu se zamračil.
„Jo, leader nám občas udělá nějakou přednášku. Většinou o tom, co nemáme a máme dělat. Ale stejně ho poslouchal jen málokdo z nás...“
„Zvlášť Tobi vždycky polykal každé jeho slovo,“ doplnil Hidan. Kakuzu se na něj naštvaně otočil.
„Teď mluvím já,“ řekl. Hidan odpověděl stejným výrazem.
„Odkdy mi máš co rozkazovat, s**čko?! Kecáš tady, k***a, už dost dlouho!“ osočil ho a znovu se urazil. Kakuzu vzteky praskal ve švech (doslova), ale potom se párkrát nadechl a vydechl a pokračoval...

Další den na něj dopadla jeho unáhlenost s obrovskou tíží. Hidan na něj celou cestu nadával. Snažil se nevšímat si jeho nadávek a soustředit se na to ''Prosím'', co mu Hidan včera řekl. Ale příliž to nešlo...
Asi v půlce cesty si Hidan znovu vynutil přestávku. Kakuzu příliš neprotestoval, zastavil se u vodního mlýna a vytáhl z kapsy kalkulačku, blok s tužkou a noviny s kurzy obchodu. Začal si počítat a zapisovat, na kolik by ho měly vyjít koupě výhodných akcií a jiné obchodní záležitosti. Jen letmo zahlédl mývala, co prošel kolem. Když zrovna přepočítával ekonomiku ve vesnici Teplička nad Karovými Vary (která byla tak nízko, že to nedokázala spočítat ani jeho Supermega Kalkulačka, která počítá i úroky), uslyšel šustění.
„Kakuzu!!“ stačil ještě zahlédnout Hidana, jak zmizel za vysokým břehem. Vyděsil se, nechal finance financemi a skočil do řeky.
„Hidane! Hidane?!“ začal volat, když za sebou uslyšel smích. Hidan se zasekl se větvích vrby a teď se koukal na zmáčeného Kakuza, jak stojí v řece a nenávistně ho propaluje očima. Kakuzu natáhl ruku, chytil Hidana za vlasy, přitáhl ho k sobě a na oplátku ho potopil. Sice se nic neměnilo na jeho promáčeném oblečení, ale aspoň se pomstil...

„Vy jste sadista, hmm?“ zeptal se psycholog a přeškrtl další možnost. Kakuzu pokrčil rameny.
„Nemůžu posuzovat sám sebe.“
„Tak tě posoudím já,“ nabýl se Hidan, „Jsi hnusný starý sadista a jediné na čem ti záleží jsou peníze. Nesnášíš mě, nesnášíš tohohle dědka, nesnášíš celej zkurvenej svět, až na sebe a tvoje finance. A navíc-“ Hidan nedořekl, protože mu Kakuzu jednu vrazil, až se mu udělalo špatně.
„Asi jsem... ten sadista,“ řekl Kakuzu klidně psychologovi a ten si něco znovu zapsal.

Po blankitně modré obloze létali mráčky a ptáčci prozpěvovali na plné obrátky. Po cestě si vykračoval mladý chlapík, hezké tělo, blbej chsicht, malej mozek a velké sebevědomí. Kráčel po kamenech a za chvíli se natáhl pro flašku vody. Napil se, zívl a dál si vykračoval. Přemýšlel o svých věcech a ani ho nenapadlo, že je to poslední věc, na kterou myslí. Kakuzu byl přesný, nedal mu šanci, ale nemučil ho. Jen ho chytil za hlavu a rychle trhnul. Chlapovi proběhl před očima celý život a skácel se na zem.
„Že ti to trvalo,“ ozval se naštvaný Hidan. Kakuzu neposlouchal jeho pitomých keců a vyndal ho z batohu. Odměřil, kunaiem přeřízl hrdlo a rychle na něj namáčkl Hidana. Pak už stačilo zašít ránu.
„Ahh... konečně cítím zbytek těla,“ vydechl si ulechčeně. Potom si z vlasů vyndal Jashinův znak a strčil si ho do kapsy.
„Nezapomněl si na něco, Hidane?“ zeptal se Kakuzu a založil si ruce. Hidan k němu zvedl oči.
„Jo, dík,“ řekl a už chtěl jít pryč. Kakuzu ho zastavil.
„Ještě něco,“ řekl. Hidan chvíli koukal a pak se v náhlém prozření plácl do čela.
„Tak já ti pošlu... kolik?“
„60.10, počítáno v dolarech,“ řekl Kakuzu. Hidan se otočil a znovu odcházel.
„Kdepak, Hidane, znám ty tvý fóry. Budeš si to muset odpracovat!“ řekl. Hidan se podrbal.
„Hehe... vydíš do mě...“ řekl, ale v jeho hlase zněl vztek.
„Tak a teď se se mnou vyspíš,“ řekl Kakuzu panovačně. Hidan vyvalil oči. Jeho parťák pod maskou vyprskl smíchy, „ne, dělám si srandu, blbečku! Za každý kilometr ti odečtu dolar. A buď rád, že jsem nedal dolar za dvacet kilometrů,“ řekl Kakuzu, sundal si batoh, předal ho Hidanovi a vykročil. Hidan si naštvaně oddechl, vzal batoh a vydal se za ním.

Večer, když Hidan splatil čtvrtinu svého dluhu, si oba sedli k ohni a mlčky do něho zírali.
„Hele, Kakuzu?“ zeptal se Hidan. Kakuzu se na něj otočil.
„Co si o mě vlastně myslíš?“
„Chceš, abych byl upřímný?“ zeptal se Kakuzu a sedl si, aby na Hidana líp vyděl. Hidan přikývl.
„Jsi jeden z těch lidí, které jsem nikdy neměl poznat. Děsně mě s**eš, nesnáším tvoje věčné buzerování a Jashinkářstí. Nejradši bych tě zkopal a zapálil a pak ještě jednou zkopal ty troubo,“ řekl a pak se nadechl k další větě. Zastavil ho ale pohled na Hidana. Netvářil se totiž našvaně, jak Kakuzu očekával, ale... smutně.
„Takže... ty mě nemáš vlastně ani trochu rád...?“ zeptal se Hidan s pohledem upřeným do země. Kakuzu se zastyděl. Možná byl zlý, bezcitný, hamižný nájemný vrah, ale věděl, že je důležité plnit svoje povinnosti a teď byla jeho povinnost ochránit Hidana, postarat se o něj, dokud to nezvládne sám. Přišoupnul se k němu a vzal ho kolem ramen.
„Ne, Hidane. Samozřejmě, že tě mám rád. Jsi přeci můj parťák,“ řekl a pod maskou se usmál. Hidan se na něj vděčně podíval a Kakuzu si všiml, že se mu ve světle ohně lesknou oči.

„Říkal jste tehdy pravdu, Pane Kakuzu?“ zeptal se psycholog. Kakuzu pokrčil rameny a Hidan se dotčeně chytil za hruď.
„Tys lhal?!“ zařval a sevřel v ruce Jashinův znak.
„Ne, nelhal. V tu chvíli jsem tě měl vážně docela rád,“ ohradil se Kakuzu a udělal Hinatino gesto. Hidan se na psychologa vítězoslavně usmál. Ten si ale jen něco čmáral do zápisníku.

„Už tam, ksakru, budem?“ zeptal se Hidan a utřel si pot z čela.
„Ne,“ odbyl ho kakuzu.
„ProJashina - jsme alespoň tak v půlce?“ zeptal se znovu.
„Ne.“
„Aha... A ve čtvrtině?“ nedal se odbýt Hidan.
„Ne.“
„A kolik kilometrů ještě zbývá?“
„Nevím.“
„A kam to vlastně jdeme?“
„k***a sklapni!“ zařval Kakuzu a chtěl Hidanovi jednu vrazit. Potom si to ale rozmyslel – stehy byly moc čerstvé – a jen přidal do kroku. Hidan ho za chvíli doběhnul.
„Hey, Kakuzu! A co teď, jsme už v půlce?!“

Když Kakuzu Hidanovi konečně přišil všechny části těla, která mu utrhal, posadil se unaveně do stínu borovice a vytáhl noviny.
„Jen se netvař, jako že tě využívám. To tys mě rozmašíroval po celym lese! A to jsem se jen ptal, jestli už tam budeme,“ řekl Hidan naštvaně a prohlížel si stehy. Kakuzu jen pevněji sevřel noviny – nechtěl mu dát najevo, jak moc ho štve. Hidan si sedl a opřel si hlavu o kolena.
„Víš, uvědomuju si, že jsi výbušnej a občas tě možná trochu štvu, ale přeháníš to s tím násilím. Jestli to bude takhle pokračovat, tak tohle tělo taky brzo zničíš a budem muset hledat nový.“
Kakuzu si představil, jak Hidana obaleného hamburgery předhazuje divokým psům. Při pomyšlení na jídlo mu zakručelo v břiše. Hidan si toho všimnul.
„Máš hlad? Já bych klidně pro něco skočil, co ty na to?“ zeptal se ledabyle. Kakuzu se na něj překvapeně otočil.
„Mno.. kdyby ti to nevadilo...“ řekl. Hidan se zvedl a vytáhl kunai. Potom odskákal po stromech do lesa. Kakuzu za ním chvíli zíral a potom si s lehkým úsměvem začal luštit Sudoku. Tak se zabral do jednoho rébusu, že teprve když ho naštvaně odhodil, uvědomil si, že už padla tma. Hidan stále nikde, což ho znervóznilo.
„Že by zdrhnul?“ přemýšlel nahlas. Ještě chvíli zíral batoh, který měl Hidan nosit a potom do něj našvaně kopnul.
„Parchant jeden! Neplní sliby! Já se tady kvůli němu div nepřetrhnu a on si normálně odejde a už se nevrátí a...“ V tom se mu rozsvítily oči.
„Nevrátí... on se už nevrátí... Hurá! Jupí! Je pryč! Já se ho zbavil!“ začal tancovat kolem vyhaslého ohniště jako idiot. Když asi po třech minutách vykřikování a tančení padl jeho zrak na Hidanovu překvapenou a mírně znechucenou tvář, všechno štěstí se rozplynulo.
„Co tu, k***a, děláš?!“ vykřikl na něj podezřívavě. Kakuzu nevěděl, co má říct, tak zvedl noviny a řekl, že konečně vyřešil Sudoku, které ho tak trápilo a proto se raduje. Hidan nevěřísně zakroutil hlavou.
„Tak proč jsi řval: ''Už se nevrátí, už se nevrátí, je pryč, hurá, hurá,''“ zeptal se a hodil na zem dva králíky, které ulovil. Kakuzu začal něco koktat, ale potom se rozhodl, že nejlepší obrana je útok.
„A kde ty ses flákal tak dlouho?“ vyjel na Hidana. Ten se dotčeně ohradil, že nebyl pryč zas tak dlouho.
„Jo? Když jsi odcházel, bylo okolo oběda a teď už je skoro osm večer!“ zakřičel Kakuzu a poklepal si na holé, sešité zápěstí. Hidan si naštvaně založi ruce na prsou.
„Přes cestu mi přeletěl čenej kos, tak jsem šel oklikou!“ ohradil se dotčeně.
„To platí jen na kočky, idiote!“ rozběsnil se Kakuzu, úplně zapoměl, že hádka začala kvůli němu. Vrhl se na Hidana a začal ho mlátit hlava-nehlava. Společně se skutáleli do listí a probudili spící včelí hnízdo, které v něm bylo kryté. Když uslyšely nakvašený bzukot, zapoměli na rvačku, podívali se na sebe a oba najednou zakřičeli: „Pryč!“

„Mno výborně, jak teď asi splatím ten dluh, když najaký nejmenpovaný idiot – KÁ-KŮ-ZŮ – zapoměl batoh u nasranýho včelího hnízda?“ vyčítal Kakuzovi Hidan. Oba stáli po ramena ve vodě, kde si chladili včelí bodance. Kakuzu se do ní ponořil až po nos a kopnul pod hladinou Hidana do břicha. Něco sprostého zabublal a odplaval pryč. Hidan si naštvaně třel solar plexus a přemýšlel, jak toho starého páprdu rozveselit.
„Hey, Kakuzu, koukej!“ křiknul na něj a vyhodil si zápěstí z kloubu. Kakuzu ho ignoroval.
„Hele, co tohle – ta-dá!“ řekl a překroutil si ruku do odporně nepřirozeného úhlu. Kakuzu se neotočil, ale ukázal mu vztyčený prostředníček. Hidan se naštval.
„Tak si třeba polib p***l!“ zařval a sebral ze dna rybníčku kámen, který po Kakuzovi hodil. Jashinžel, nebyl to kámen, ale krab, který mu přistál na hlavě a bolestivě ho štípl do ucha. Hidan se kousl do rtu.
„Jejej...“ řekl a trochu couvnul. Voda okolo Kakuza se začala vařit.
„TY... JEDEN... KRETÉNE!!!“ začal ze sebe Kakuzu vyrážet naštvaně a vyslal k Hidanovi chapadla. Ty ho potopily pod vodu a hodnou chvíli ho tam držely. Když se Kakuzu konečně uklidnil, pustil ho, aby se mohl zase nadechnout. Hidan vyskočil z vody a doháněl ztracené nádechy. Začal ze sebe strhávat planktony, žabí jikry a řasy, které se na něj nalepily.
„Chtěl jsem ti jen uděla radost, víš?“ řekl naštvaně. Kakuzu se na něj otočil s groteskním výrazem.
„Radost? Radost?! RADOST?!“ začal křičet, „tím žes mi hodil na hlavu raka?!“
„To nebyl rak, ale krab,“ oponoval mu Hidan naštvaně a lehl si na slunce, aby se usušil.
„Jo, jasně. Neboj – až budeš mít zas blbou náladu, tak ti strčím za triko raka – promiň, KRA-BA – a hned ti bude hej, co ty na to?“ řekl Kakuzu a lehl si vedle něho. Hidan otočil hlavu na druhou stranu a oznámil Kakuzovi, že s ním nemluví. Kakuzu pokrčil rameny a okázale dával najevo, jak je mu to šumák. Po chvíli tupého pozorování mraků se k němu Hidan přitočil.
„Kakuzu..?“ zeptal se nejistě. Ten ho ale ignorival.
„Hej, Kakuzu, Kakuzu!“ řekl o něco hlasitěji a naléhavěj. Kakuzu se nad ním tedy slitoval a otočil k němu hlavu.
„Co je, Hidane?“ zeptal se a byl vcelku rád, že už není uražený.
„Nic, nemluvím s tebou!“ okřikl ho Hidan, odvrátil se a založil si ruce v bok. Kakuzu na něj chvíli zíral, ohromen jeho dětinskostí, a potom se rozesmál zdravým, milým smíchem. Hidan se na něj naštvaně podíval, ale Kakuzův veselý výraz ho za chvíli taky rozesmál.