Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola dvacátá - Falešné naděje

Když za sebou zabouchla dveře, dlouze se nadechla. Dopadla na ni tíha celého dnešního dne a ona si jen přála jít do pokoje a usnout tak, jak je. Přesto se přinutila k rychlé sprše, kde se mimo jiné máchala tak dlouho, že to snad vypadalo, jakoby se snažila utopit, a pozdějšímu převlékání do pyžama. Pak zavřela okno, kterým dovnitř pronikal chladný vzduch a sekla sebou do postele, kde pohledem zkoumala strop. V rohu místnosti byl pavouk, toho ale okázaled ignorovala. Povzdychla si a zavřela oči, stejně ale nemohla usnout.
Notak, usni už! Nadávala sama sobě v duchu. Bez zjevného úspěchu. Trochu zuřivěji si povzdychla a přetočila se na pravý bok, hodila přes sebe přikrývku a zadívala se oknem ven, kde na nebi zářil měsíc se spoustou hvězd okolo.
Aisu...kdo asi je? Věděla přesně, co mi bylo...zřejmě to věděla i předtím, jinak bych teď nejspíš byla mrtvá...myslím, že bych ji měla brát o něco vážněji.
V myšlenkách se vrátila k době před sotva hodinou. Hnědovláska, která svým zjevem zas tak moc nepřipomínala ninju, ale zase se od něj moc nelišila. Byla vzhledem něco mezi tím. Při znění toho veselého hlasu se trochu pousmála, pak jí ale úsměv na rtech zase zamrzl.
Fajn, myšleky se mi zase toulají, kam nemají, pomyslela si trpce, když už naposled pohlédla na měsíc a zavřela oči.
Zítra to musím začít brát vážně. A začít trénovat. A taky konečně zjistit, proti komu bojuju.

„Takže...Dosu?“
„Jo, Dosu.“
Seděla na střeše jednoho z nejvyšších domů v konoze a sledovala Shikamara, který hleděl na měnící se tvary na nebi.
„A co ostatní?“
„No...já jsem proti Temari z Písečné,“ povzdychl si. „Proti ženské. Jak komplikované...“
Sewa se upřímně zasmála.
„Jsi snílek.“
Shikamaru zpozorněl. „Tos říkala už tehdy.“
„Jo, to jo. Už jsi přišel na to, co jsem tím myslela?“
„Popravdě...ne.“
„Třeba...třeba ti napovím, když řeknu, že jsem taky snílek.“
Shikamaru se poprvé za celou tu dobu zadíval přímo na ni. Usmíval se.
„Pak to ani není hádanka. Všichni jsme snílci!“
„Ne, ani zdaleka ne,“ ušklíbla se Sewa. „Ale to nevadí...ty stejně přijdeš na to, co jsem tím myslela. No, a dál, kdo s kým bojuje?“
„Takhle z paměti...Naruto bojuje proti Nejimu a Gaara proti Sasukemu.“
„To není moc povzbudivý.“ Sewa sklonila hlavu. Oba proti sobě mají silné soupeře. Ale Naruto je...ne! Nebudu, nesmím o něm pochybovat. Nakonec se tiše usmála.
„Usmíváš se?“ podivil se Shikamaru. Sewa se na ně obrátila.
„Jasně! Věřím, že to Naruto zvládne. Věřím jim oboum.“
Shikamaru pobaveně zakroutil hlavou.
„Dosu nevypadal zrovna dvakrát nadšeně z toho, že jsi k němu byla přidělena ty.“
Vlastně...jsem taky rád.
„Ech...vážně ani nechci vědět, co všechno jsem tam udělala,“ zamračila se. Pak vstala.
„Už půjdu. Tak zatím,“ rozloučila se a skočila na protější střechu. Shikamaru na ni vyjeveně zazíral. Vůbec netušil, proč tak najednou odběhla.
Slyšela jsem, co si myslel. Copak jsem byla až tak hrozná? Podivovala se sama nad sebou.
Vážně to raději ani nechci vědět.
Seskočila na zem a rozvážně udělala několik kroků, než se zastavila. Pak se ohlédla za sebe.
Byla si přímo jistá, že cítí přítomnost někoho jiného, ačkoliv své myšlenky ten někdo dobře skrýval...ale nikdo tu nebyl. Povzdychla si a zamířila ulicí vpřed.

Do stromu se zabodlo několik kunaiů. Jen jeden minul černý střed do protější linky, jelikož už se do středu nevešel. Povzdychla si a posadila se na trávu, kde měla položený krom brašny s věcmi i svitek z tajné knihovny Akikazeů.
Vlastně se divím, jaktože je nenašli. Je to přeci tak očividné, povzdychla si Sewa, když začala svitek pomalu rozmotávat.
I když...i kdyby našli ty svitky, těžko by se dostali k těm pravým, když by k tomu neměli třeba mou krev, dodala v duchu ke své předchozí myšlence.
No, vlastně je to jedno.
Rozevřela svitek naplno.
Tak jo, teď hlavně neudělat chybu...
Kousla se do palce, tak jak už mnoho krát viděla Kakashiho přivolávat ninja psy, a udělala doprostřed svitku, na určené místo, dlouhou, mírně zvlněnou červenou čáru, do přední části bloučku pak umístila krvavou ťupku. Tentýž znak namalovala do dalších dvou míst na okrajích svitku. Pak Svitek v půli přeložila, položila na něj obě dlaně a vyslala do něj trochu chakry. Vzápětí se z obláčky vzniklého dýmu vynořila tlustá kniha.
Ha, správně, oddechla si, když sebrala knihu ze země a pohledem přejela okolí. Pak se i v myšlenkách ujitila, že je opravdu sama. Teprve pak otevřela knihu a začala si v ní číst. Bezmyšlenkovitě došla ke stromu a posadila se do jeho kořenů, zády se opřela o chladnou kůru a poslouchala hlas větru, který vlál okolo.
Mám-li při těchhle zkouškách obstát, pomyslela si, musím se snažit. Tohle jsem neměla vzdávat hned, když jsem to našla. Vlastně je to neuvěřitelné štěstí.
Zadívala se do písma na stránce.
Takže jsem to jutsu nakonec provedla správně, oddechla si, když si důkladně pročetla několik prvních stránek, pojednávajících o jednom z klanových jutsu. O tom, co použila na Gaaru. Zavrtěla hlavou, aby odehnala ty myšlenky a otočila několik stránek, aby se dostala k dalšímu justu. Do toho se začetla na docela dlouhou dobu.
Po chvíli se jí z šumění listí ve větvích nad ní začaly klížit oči. I když se bránila spánku, nakonec stejně podlehla a ponořila se do světa snů, zatímco vítr otáčel stránkami knihy, ve které si četla, s rozmarností, jakou může mít jen on.

Kde...to jsem?
Stála na cestě před bránou Konohy. Za bránou, těsně za bránou Listové stáli Naruto se Shikamaruem, Sakurou a Kakashim. Dívali se s podivným, vyzívavým pohledem za ní. Přímo tam, kde by se nacházely dveře, pokud by byla brána zavřená, postával Sasuke s nepřítomným výrazem, ačkoliv i on se díval na ni. Pak vykročil a zamířil k ní.
Co se...tady děje?
Než k ní stačil dojít, ozval se za ní syčivý hlas.
„Takže?“ Rychle se obrátila. Za ní stál Orochimaru.
„Co...co chceš?!“
„Zapomnělas snad? Nebo mi...říkáš ne?“
Okolo se v příštím okamžiku vztyčili hadi. V té chvíli k nim došel i Sasuke. Orochimaru se zasmál, když hadi vyrazili vpřed. Jeden z hadů se dostal dost blízko, aby ji kousl do krku...

Sewa sebou trhla a probudila se. Vyděšně zalapala po dechu a přejela si po krku. Nic na něm neměla. Zadívala se okolo sebe.
Já...usnula?
V duchu si oddechla, pak se k tomu snu ale vrátila.
Shikamaru, Naruto, Sakura, Kakashi...Sasuke...a Orochimaru. Co to bylo za povidný sen? Na co jsem zapomněla? Přitiskla si ruce ke spánkům a zamyslela se.
Orochimaru...Orochimaru...
Pak se náhle zarazila, když jí ona vzpomínka vyplavala.
Zvučná. Chtěl, abych...se stala ninjou ze Zvučné...ale...proč se mi o tom sakra zdá?
Chvíli nad tím uvažovala, pak ale vzdala marnou snahu něco vydumat a vzala ze země knihu, která jí předtím vypadla z rukou. Zadívala se na stránu, která v ní byla nalistovaná. Do očí ji přímo praštilo první slovo na stránce.
Tohle je...oči se jí smýkaly sem a tam, jak rychle četla řádky. Pak nalistovala několik stránek zpátky, aby si o nynějším tématu přečetla vše, co právě zjistila. Po několika stránkách bez dechu knihu strčila do brašny a pospíchala zpátky do Konohy. Byla na cvičišti, ne zas tak moc daleko, tudíž si přiťapkala do ulic za chvíli. Prohnala se přímo do jedné z postranních ulic, odkud se několika ještě nenápadnějšími odbočkami dopracovala až k domu Akikazeů. Zastavila se, na chvíli se obezřetně rozhlížela okolo a až pak vlezla opatrně dovnitř.
Když doběhla do knihovny, odhrnula koberec a vytáhla příslušné prkno, načež se jí otevřela cesta někam dolů. Rychle seskočila dolů a prohnala se několika klikatými chodbami vpřed. Na závěr se zastavila přede dveřmi do nichž nekompromisně strčila, čímž je otevřela. Pak se konečně pořádně rozhlédla. Okamžik se rozhlížela, než zamířila k nejvzdálenější řadě úhledně zarovnaných svitků. Pozorně zkoumala jednotlivé názvy. Pak se zastavila u jednoho z posledních. Chvíli přemítala, zdali je to ten správný, než z batohu vytáhla svitek a knihu a navrátila ji zpátky do svitku. Nechala tašku ležet tam, kde byl svitek, co ji zajímal, zatímco šla vrátit ten, který odsud vzala minule.
Jakmile svitek zastrčila do příslušné police, vrátila se ke své tašce. V duchu uvažovala, proč je tu přítmí, místo tmy, kterou by očekávala.
Ty stěny vyzařují světlo. Úplně zkomíravé, ale pořád je to světlo, usoudila po chvíli, během které s dostala zpátky ke své brašně a pohlédla vzhůru na svitek, o který se předtím zajímala. Sundala ho z police a provedla stejné jutsu jako minule. Tentokrát se z obláčku dýmu vynořila o něco tenčí kniha, ačkoliv se zdála být téměř nedotčená. Znovu pohlédla na police nad ní.
Myslela jsem, že tyhle knihy budou zbytečné...na co bych taky potřebovala minulost klanu, že. Ale tohle je zřejmě velice zajímavá kniha.
Posadila se na prkna a knihu otevřela. V šeru se ale nedalo číst.
Achjo, povzdychla si tiše. Pak prošla chodbami zpátky, až se dostala k víku, kterým dovnitř pronikalo světlo. Zastavila se kousek od vchodu do podzemí, kde už bylo dost světla, přesto ji nikdo nemohl vidět. I když by o tom někom věděla předem, rozhodně nechtěla, aby ji někdo viděl, kdyby náhodou přestala kontrolovat okolí. Zadívala se na první řádky.
Ani nevím, jestli se to vážně chci vědět, pomyslela si a pohlédla na díru ve stropě. Pak zavřela oči.
Co když zase zjistím něco co bych opravdu radši nevěděla, co bych nechala ležet v prachu minulosti, která se stejně nevrátí? Je to to stejné, jako s Orochimarem. Neměla bych mu věřit, že potkal někoho, kdo by mohl být z mé rodiny...nebýt naivní, to je to, co bych měla udělat. Přesto...přesto, pořád mám naději, že je jednoho dne přivedu zpátky a odradím z té hloupé honičky za...vždyť ani nevím, za kým se to vlastně ženou. Nebo...nebo snad hnali? Ne, potřásla hlavou.
Neměla bych takhle uvažovat. Jednou se stejně budu muset rozhodnout. Akorát se bojím, že už moc času nezbývá, zamračila se nevraživě na knihu, jakoby za to snad mohla. Pak se sama nad sebou usmála.
Dost. Takhle se k tomu čtení snad nedostanu, šmarjá.

Strávila čtením v domě takovou dobu, že si toho ani sama nevšimla. Teprve, když sluneční svit, který pronikal nahoře do místnosti zmizel, všimla si toho zde v podzemí.
Proboha! Příště si s sebou beru svíčky nebo já nevím co, vztekala se v duchu, když vyskočila zpátky do místnosti nahoře a důkladně zahladila stopy. Koberec raději přerovnávala dvakrát, než byla spokojená. Pak vylezla na sluníčko, posadila se na zem a otevřela knihu. Byla v přízemí na druhé straně domu, tudíž ji ze tří stran kryl dům sám a z té poslední vysoký, dřevěný plot. Kousek odtamtud bylo křížové protnutí cest; vždycky si tu cestu pletla, protože všechny cesty vypadaly stejně (Jo, Srandýšku, tohle je jeden z těch fanartů, co jsem ti „věnovala“...příšerná to čmáranice xD). Rozhlédla se okolo, pak se znovu začetla do řádků. Po několika stránkách knihu zaklapla a strčila do brašny.
Hm...zabijáci, jo? To spíš..vrazi...ne, mučitelé. Chvíli tiše přemítala o tom, co si zrovna přečetla.
Co jsem o Akikazeích věděla...hrozně rádi vymýšleli justu a experimentovali...i na vlastních příbuzných. I to bylo tajné, ale to jsem věděla už jako malá, protože...jsem jedním z těch pokusů. Ale přesto jsem netušila, že naše kekkei genkai bylo zdrojem takovýchhle doujtusu (doujtusu = jutsu možné jen za použití za použití kekkei genkai), až takhle...zlých. A přesto, podle tohohle...mám na ty doujustu nejspíš talent. Ale, jak bych mohla...jak bych mohla někomu tak ublížit? To nechci...
Zarytě pohlédla do sloupků dřeva.
Doujutsu s mnoha využitími podle šikovnosti uživatele. Nevěděla jsem o něm, protože jsem byla tehdy moc malá. Tak proto je to takhle...hrdost, pýcha mých rodičů přehlušila jejich lidskost. Co si mysleli?! Že když vymyslí nové justu a někdo ho konečně snese, jsou snad bohové? Proto...mysleli, že je nikdo nepřekoná, a oni je překonali skrz mě, svého pokusného králíka. Proto jsou pryč. Fukako to věděla, proto se s nimi hádala, co si tak pamatuju.
Vstala a několika kroky se dostala k plotu, který bez zjevné námahy přeskočila.
Vážně jsem...takový neúspěch?

Šla tiše po cestě. Okolo ní vesele švitořili ptáčci.
Svět je tak lhostejný.
Zastavila se a zadívala se na své ruce.
Roztrhat duši...a schopnost zase ji dát dohromady. A přesto, v myšlenkách se vrátila ke Gaarovi, jsem to jednou nechtě udělala. Co...co bych byla teď, kdyby tu rodiče byli?
Spustila ruce podél těla a zase v tichosti pokračovala v cestě.
„Hej, co se tváříš tak smutně?“
Zarazila se, ale hlavu nezvedla. Nepotřebovala ani slyšet ten hlas, věděla o ní dřív, než se vůbec ozvala. Pak se na ni obrátila. Hnědovláska stála s pozdvihlým obočím za ní.
„Kdyby jste se dozvěděla něco, co by jste nechtěla dozvědět, pochopila něco, co by jste nechtěla pochopit, co by jste dělala?“
„Che, taková hloupost...buď bych se s tím smířila a nezabývala bych se s tím, nebo bych to nechala plavat,“ odfrkla si Aisu. „Co, co proboha mohlo takhle rozladit zrovna tebe? Hm...ten tvůj Uchihovec?“
M-můj...? Sewa nepatrně zrudla, ale rázně zavrtěla hlavou, aby nemusela nic říkat. Nejraději by Aisu za její myšlenky uškrtila, ale raději se ovládla.
„Tak co teda...Ááá, už je to moc dlouho, abych si pamatovala všechno,“ zaúpěla Aisu. „Takže to vyklop hned.“
„Slyšela jste už někdy o Akikazeích? O doujutsu Akikazeů?“
Všimla si, že se hnědovlásčin výraz na okamžik změnil, než se zatvářila stejně nezaujatě jako předtím.
„Kdysi.“
„A co třeba?“
Zabodla do ní neústupný pohled zelených očí. Ale pro Sewu rozhodně nebyly horší než ty černé, tudíž ji to od zírání na Aisu nijak neodradilo. Aisu si po chvíli povzdychla.
„Vůbec jsem nepochopila, na jakým základě to doujustu pracuje a nikdy jsem se to nedozvěděla, protože to bylo jedno z jejich nejstřeženějších tajemství...kromě třeba tajných výzkumů toho, co máš v levé ruce a v krvi.“
„Co mám – cože?“
„Coby. Nejzajímavější objev Akikazeů. Umělá chakra, a stejně tak jsem nikdy nezjistila, jak to, že žiješ. Ani netušíš, kolik lidí s tím, co máš ty, zemřelo. Nicméně,“ zarazila ji Aisu dřív, než se stihla nadechnout na další otázku, „já o tom fakt nic nevím. Říkám, za to, že jsem zjistila tohle...jsem si vysloužila osobní ukázku jejich doujustu,“ pronesla tiše. „Budeš se muset zeptat někoho jiného.“
„Tak...ale, proč jste se o tom teda vůbec zmiňovala?!“
„Ptala ses...a já měla chuť ti odpovědět popavdě...hm, zvláštní den. No, číms mi připomněla, někam jsem šla, takže...zase někdy jindy, snad,“ zašklebila se na ni a vzápětí se vypařila jak pára nad hrncem. Sewa rozhořčeně pohlédla k nebi.
Co, co jsem komu udělala, že jedinej člověk, co mi něco může říct, mi nic neřekne?!
Zadívala se na zem, kde ještě před vteřinou Aisu stála, pak se obrátila a pokračovala dál v cestě, vyvedená z míry ještě víc než předtím. Bloudila tiše ulicemi Konohy, když se obloha zatáhla.
Asi bude pršet. Měla bych jít domů, usoudila. Ona křižovatka už byla za ní, tudíž s klidem mohla říct, že ví, kudy jde. Ještě dvakrát zahla, než se zastavila a zaposlouchala se do ozvěn blízkých myšlenek. Pak se zarazil, protože mezi nimi jednu poznala.
Ještě rychlejší taijutsu...
V příští chvíli vyšel zpoza rohu Sasuke se zamyšleným výrazem. O okamžik později si všiml, že proti němu stojí Sewa. Zamračeně na ni pohlédl, pak ale bez zjevného zájmu prošel okolo. Ohlédla se za ním.
„Neříká se aspoň přátelům ahoj, nebo tak něco?“
„Jak kdy...“
„A co je na teď tak jiného?“
„Ne co. Spíš kdo.“
„He...takže je to mnou?“ Nevěděla, odkud se ten vztek tak najednou bral. „To jsem asi pro všechny tak méněcenná? Nebo proč? Proč...proč jsi mě tehdy objal a teď děláš, jakobych byla vzduch? Kvůli Aisu, nebo kvůli sobě?!“
Nechtěla na něj křičet, přesto se tomu neubránila. S jistým překvapením se za ní otočil, to už se ale vztekle prořítila okolo něj.
Co to do ní vjelo? Podivil se. Okamžik za ní hleděl.
Víš proč?
Neodpověděla mu, neposlouchala jeho myšlenky. Zrovna když chtěl jednou odpovědět. Povzdychl si, než se pomalu vydal za ní. Chtěl ji najít, chtěl jí to říct.
Protože... Po čelence mu stekla mokrá kapka. Překvapeně se zahleděl na nebe.

Rozpršelo se. Vlasy se jí lepily na rozpálenou kůži, oblečení nasáklo okolní vhkost. Zastavila se.
„Jsem hlupák, hlupák, hlupák!“ Vztekle praštila zaťatou pěstí do vysokého dřevěného plotu. Dostala se zpátky k rozcestí.
„Co jsem si sakra myslela?!“
V následující chvíli s sebou trhla a rychle o několik kroků ustoupila. Okamžik měla opět dojem, že cítí přítomnost nečí mysli, která úpěnlivě skrývá své myšlenky, než si uvědomila, že to není jen dojem. Z plotu pomalu vystoupil Orochimaru.
Tentokrát to není sen...
„Co tady chceš?“
„Svoji odpověď, samozřejmě.“ Hadí ninja se sykavě zasmál.
„Musíš vědět, co ti odpovím.“
„Ha, takže zahazuješ možnost najít svou rodinu?“
„Nevím, koho jsi potkal, ani nevím, kde. Nevím, jestli víš, kde jsou.“
„Samozřejmě že to vím,“ podotkl hadí ninja. Sewa se zamračila.
Lže...ne, nelže, usoudila z jeho myšlenek. Mluví pravdu...moment...oni jsou -
„Říkal jsem ti tehdy, že pokud potkám někoho silného, buď ho zabiju, nebo vezmu do Zvučné. Oni možná nevynikají bojovými schopnostmi, ale jejich znalosti v některých ohledech...“ poznala, že tohle doříct se mu přímo příčilo, „převyšují moje.“
Sewa na okamžik tiše stála.
„A co má být?“
„Věděl jsem, že řekneš tohle...mluvíš jako tvá starší sestra.“
Na okamžik jí srdce vynechalo jeden tep.
„Jako moje...Fukako?!“
Hadí ninja se spokojeně usmál. Pak o krok postoupil. To vrátilo Sewu do reality.
„Lžeš! Fukako by se nikdy nepřidala k někomu jako ty!“
Hadí ninja vyrazil vpřed. „Ale přidala. Po těch letech o ní nic nevíš. Každý se může změnit...k nepoznání.“
Tak tak mu stihla uhnout, když ji zezadu chytil.
„Nech mě, sakra!“ vztekle sekla rukou a plot za ní prorazila zlatavá čepel, ačkoliv Orochimara při máchání rukama netrefila.
Tohle je přesně to, co chci...
„Mě je jedno, co chceš!“ Podařilo se jí ho kopnout, zatímco on jí při uhýbání a současné snaze ji nepustit utrhl z trička látku z ramene a krku. Vzápětí se podivně zasmál.
Nakonec budeš moje, Sewo Akikaze.
„Nikdy!“ zařvala na něj vztekle, když se chystala znovu seknout rukou, na okamžik ji ale z míry vyvedl jiný fakt. Blížil se k nim někdo, v kom podle myšlenek rozpoznávala Sasukeho, ačkoliv byl ještě docela daleko odsud.
Ne, to to jen zhorší, pomyslela si v duchu zoufale. Jejího okamžikového neútočení využil Orochimaru. Netušil sice, co ji natolik rozptýlilo, každopádně věděl, že téhle ráně by pravděpodobně neuhnul.
Přitáhl k sobě Sewu a rukama na okamžik udělala nějakou pečeť.
„Co si myslíš že děláš? Tady jsi v Konoze a -“
„A nic.“ Z jeho myšlenek a směrování chakry poznala techniku těsně předtím, kdy už nebyla schopná uhnout.
Orochimarovy zuby se jí zatly někam za její krk, nevěděla přesně kam. Přestože věděla, že to udělá, lekla se, zalapala po dechu, a hlavně, stála bez dechu na místě, jakoby byla znovu pod jeho ochromovací technikou. Ten okamžik jí přišel jako věčnost, než ji pustil a odhodil. Přistála na rozmočené zemi. Chtěla po něm mrštit další chakrovou čepel, ale nestalo se nic.
Cože... Bleskově zajela do rukou do brašničky, ale sotvaže vytáhla jen shurikan, ucítila příšernou, pálivou bolest na krku, kousek od místa, kde ji Orochimaru kousl.
„T-to je...“
"Každý se může změnit k nepoznání. I ty, Sewo Akikaze." Jen se rozesmál a zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Proč...proč?
Vyjekla a stočila se na zemi do klubíčka, když jí tělem projela přímo mučivá bolest.

Sledoval stopy, které se pomalu, ale jistě rozpíjely, když zaslechl křik.
„Nikdy?“ Ten hlas byl Sewin...černovlásek se zamyslel, nepamatoval si, že by někdy na někoho Sewa křičela...tedy, krom té chvíle předtím, ale ne takhle. Změřil si okolí ostrým pohledem, než se rozběhl dopředu.
Po pár otočkách a zběžných vrácení se se dostal k jakési křižovatce cest, právě, když se z jedné z ulic ozval křik. Ani si nepamatoval, že tu taková ulice byla, nicméně ho zaujal spíš onen fakt, že na zemi před ním ležela stočená mokrá hromádka, ve které na první pohled poznal Sewu.
Doběhl k ní během chvilky, rychle ji obrátil tváří vzhůru. Teď už pršelo hodně, ačkoliv se o to v tu chvíli nezajímal.
„Sewo, hej, Sewo!“
Třásla se, ale otevřela oči.
„Proč...jsi tady?“ hlas měla skomíravý, přesto v něm byla nevysvětlitelná touha po odpovědi.
„Co je to za hloupé otázky teď? Řekni mi, co se stalo? Kdo to byl? Kdo?!“
„Pro mě...to je důležitá otázka. Proč?“ Ve skutečnosti to byla stará otázka. Už z předešlého dne, na kterou stále čekala.
Zarazil se. Nepřítomný pohled a ve tváři měla bolest, kterou se snažila skrýt.
„Protože...záleží mi na tobě.“ Ani by nevěřil, že je těžké něco říct, přesto to takové bylo.
Usmála se, jen letmo. Pak zatla zuby a zavřela oči, v poslední zoufalé snaze udržet se při vědomí o něco déle. Už tak bylo těžké nekřičet.
„Sewo! Sewo!“ Bezmocně se ji snažil probrat, dokud si nevšiml značky na jejím krku.
„To...to je...“
Rukou instinktivně zajel ke své značce.
To je ta samá...
Vztekle vzhlédl a rozhlédl se.
„Orochimaru!“
„Ten nepřijde,“ zašeptala ztěžka.
„Oba jsme...prokletí,“ zadívala se mu do očí, semkla tělo do ještě těsnějšího klubíčka. Už to nevydrží, nevydrží nekřičet.
„Přivedu pomo-“
„Ne...nenechávej mě tu. To je jediné, co chci...protože prší. Tehdy...taky pršelo.“
Cože? Kdy?
„To...už nevím -“ Vykřikla, když svět znovu pohasl.
„Sewo! Se...“ Jeho hlas zanikl do prázdna. Bolest utichla, ale klidná tma nebyla příliš dlouho. Svět se rozjasnil téměř okamžitě.