Na co myslíš? 01

Zdálo se, že něco ucítila. „ To nemůže být pravda, to není možné“ pomyslela si. Jenže pravda, ačkoli se jí moc nezamlouvala, to byla. Onen silný proud, o kterém si tak prostopášně myslela, že jí od všeho pomůže, ji vyplavil a písečnou říční pláž.
Tahle vzrušující plavba, ale taky nebyla bez následků. Dívka byla ošklivě potlučená a kdo ví co dalšího jí mohli způsobit kameny a klády, též unášeny chladným proudem řeky.
Po chvilce sebrala sílu na to otevřít svoje hnědozelené oči bez života. Nebylo tam nic zvláštního, stromy, za pískem rostla tráva a slunce poukazovalo na to, že je už bude poledne.
Netrvalo dlouho a díky svým zraněním opět upadla do bezvědomí. Chvilku před tím slyšela něčí hlas jak na ni mluví. Bohužel byla tak zesláblá, že nedokázala rozlišit jednotlivá slova a vybavit si jejich význam.

„Aaaa, konečně ses probrala“ uslyšela ženský hlas, když pomalu otevírala oči. Nemohla uvěřit tomu, že na ni někdo mluví. Před tím si myslela, že to byly halucinace.
Když se její oči přizpůsobily světlu, které na dopadalo z pootevřeného okna. Začala se rozhlížet. Po proskenování celého pokoje si uvědomila, že je nejspíš v nemocnici. Taky jí neuniklo, že majitelka onoho hlasu, který slyšela se nenápadně vzdálila.
Chvilku se ještě rozhlížela, pak se pokusila zjistit jestli by se udržela na nohou, což se docela dalo a uvelebila se u okna. Vyhlédla a uviděla kolem spoustu budov a lidí, každý z nich měl asi něco na práci, protože se skoro nikdo nezastavil. Výhled měla docela slušný, to bylo tím, že se nacházela ve 4.-5. patře. Chvilku se bavila pozorováním oněch mravenců, když tu něco uslyšela. Okamžitě se otočila a spatřila nějakou ženu v doprovodu té co před chvílí odešla.
Potom na ni promluvila: „Vidím že ti je mnohem líp“ usmála se a pak pokračovala, „ já jsem Tsunade, hokage vesnice skryté v listí, této vesnice. Můžeš mi říct kdo si ty?“
V tom okamžiku nastalo ticho.

Po pár vteřinách, které se zdály nekonečné, sklopila dívka hlavu a s očima pevně přišpendlenýma na zem, ze sebe něco potichu vymáčkla.
Když zvedla oči, všimla si tázavých výrazů ve tvářích obou žen, a tak ještě jednou, o něco hlasitěji vyslovila to jméno o kterém si ještě nedávno myslela že ho zapomněla, hlasem, který si myslela že ztratila: „ Ayame“
Tsunade se na ni ještě jednou usmála a pak řekla: „ Tak vítej v Konoze Ayame. Můžeš tu zůstat dokud se nebudeš chtít vrátit domů“, pak se obrátila a spěchala za svými povinnostmi.
Domov? Co to je domov? Ten už dlouho nezažila, naposledy byla „doma“…..
Už si ani nepamatuje kdy, ví jen že to bylo opravdu hodně dávno, ale co je důležitější, že se tam už nemůže vrátit, prostě to nejde.
Ty vzpomínky a výjevy byli z ničeho nic tak bolestné, že se sesunula na zem do klubíčka a začala ronit slzy. Stále, ačkoli se ta věc stala před několika lety, se cítila jakoby se stala teprve včera.
Bylo to tak živé, že se stále necítila na to, aby o tom s někým mluvila. K tomu se ještě přidala ta věc z před pár dnů. Začínala se cítit jako tu noc u řeky.
Něco ji ale z hlubokého zamýšlení vytrhlo. „ Ahoj, slyšela jsem že je ti líp, tak jsem se zastavila“. Ayame si protřela oči, zvedla hlavu a uviděla holku s přátelským výrazem přibližně ve stejném věku. „ Já jsem Sakura“ pokračovala,“ to my jsem tě našli“. Ayame se na ni nechápavě podívala, postavila se a zeptala „My?“. „ Ano, já a ještě pár dalších“ odpověděla.
Ayame se opět přesunula k oknu. „ Já jsem Ayame“, řekla jako by jen tak mimochodem.
„ Víš co? Si tu už asi dva dny a myslím, teda podle toho jak rychle se uzdravuješ, že bych tě zítra vzala ven se projít.“ Ayame už chtěla odmítnout, ale v tom si uvědomila, že s ní už dlouho takto nikdo nejednal a souhlasila.
Když Sakura opustila její pokoj ponořila se zpět do svých myšlenek. Myslela na radostné období útlého dětství, své rodiče, bratra, ale asi nejvíc na svou malou sestřičku, která stále byla tam někde………..