Dvě lišky - 11.kapitola - Rozuzlení 2/2

„Jak to, že jsi se tak dobře naučila ovládat Yamata?“ optal se Kit Kakashi.
„Nenaučila jsem se ho ovládat. Jen jsem pohltila jeho chakru a jeho ducha vypudila ze svého těla. Konečně mám klid a hodně síly k tomu,“ odpověděla Kitsune. Věděla, že ji čeká mnoho otázek.
„Ale jak jsi to udělala?“ nechápal Kakashi.
„Sama ne. Pomohla mi Kaluna se svou starší sestrou Listy. Cvičily mě ty roky po ztrátě mých přátel a zbavily jsme se Yamata. Byl to pak takový krásný klid…“ zasnila se Kitsune.
„A to zapečetění sedmi hlav?“
„Už je nikdy nevyvolám. Ocasy jo, ale hlavy ne. Musela jsem obětovat hlavy za to, že jsem se zbavila Akatsuki a Oroksichta.“
„Něco jako forma pečetícího jutsu tvého otce?“
„Ne. Já neobchodovala s bohem smrti. Já ho přímo obešla a poslala je do pekla. Nezemřeli, ale budou navždy trpět.“
„Tvrdý trest.“
„Nic jiného si nezasloužili.“
„Co chystáš s těmi ninji, co stáli na jejich straně?“
„Řeknu jim, že jsou jejich vůdcové mrtví. Pokud budou chtít bojovat, tak je zabiju, ale pokud se k nám budou chtít přidat, tak je beru. Nic jiného se nedá udělat.“
„Máš pravdu. Udělal bych to samé,“ kývl Kakashi. V té chvíli se začalo stmívat a oni se už jen unaveně plahočili.
„Stop! Utáboříme se! Ráno ale brzo vyrazíme. Tímhle stylem tam doběhneme někdy navečer, takže ještě budeme bojovat, a tak se musíme šetřit,“ křikla dopředu na všechny Masako a oni se zastavili. Blízko u místa, kde tábořili předchozí noc. Jejich zadní voj už se utábořil dávno.
„Kolik máme stanů?“ zeptala se Masako Kakashiho.
„Dva,“ odpověděl Kakashi. Kit se naštvala.
„Chci být s tebou ve stanu,“ prohlásila rozhodně a chytla Kakashiho za paži.
„Je mi to líto, ale ve stanu beze mě, by se můj tým vyvraždil,“ omluvil se jí Kakashi.
„Ale já nechci být ve stanu s nějakým úchylem,“ namítla Kit.
„Tak můžeš být ve stanu se mnou,“ navrhl Itachi. Kitsune na to nijak nereagovala a opustila je. Musela si jít všechno promyslet. Její klon šel za ní.
Náhodou došla na tu louku, kterou jí ukázal Itachi. Zamyšleně se posadila na stejný kámen jako ráno a zadívala se do pohybující se hladiny jezera. Nechala svůj klon zmizet a užívala si tu krásnou samotu, ticho a klid. Byl to jedinečný okamžik. Najednou přerušený prasklou větvičkou. Kit si toho ale nevšímala a dál se dívala do blba. Najednou na sobě ucítila nějakou teplou látku. Až tehdy zvedla hlavu. A podívala se do očí Itachimu.
„Je chladno a máš na sobě jen lehké šaty,“ zašeptal a posadil se vedle ní. Přitáhla si jeho plášť k sobě blíž a pohodlně se v něm uvelebila. Už jí byla skutečně zima.
„Díky,“ šeptla lehce, ale nepodívala se na něj. I když on si ji měřil pozorným pohledem.
„Změnila jsi se,“ konstatoval měkce po chvilce pozorování.
„Každý se mění. Někdo roky a měsíce, někdo týdny a dny. Znám dokonce někoho kdo hodiny a minuty. V jednu chvíli je takový a hned zas jiný. To bolí,“ odvětila Kitsune.
„Ten pocit zná každý,“ namítl Itachi a zadíval se stejným směrem jako ona. Byl úplněk a oni jasně viděli na celé údolí. Byla to nádhera.
„Ano, ale… když se takhle mění někdo, koho miluješ, tak je to velice nepříjemné. A když to zjistíš dodatečně… zbytečné mluvit,“ svěřila se mu Kit.
„Kdo ti tak ublížil? Řekni kdo a… odnese si to,“ řekl rozhodně Itachi. Tehdy se na něj podívala. A v bleděmodrých očích se zatřpytily slzy.
„Neublížil bys mu. Myslím si, že by toho ani nelitoval. Ošklivě mě zradil a dal v šanc dokonce i můj život. Nevím k čemu mu to bylo,“ povzdechla si Kitsune. A odvrátila pohled.
„Tvůj nepřítel je i můj nepřítel,“ namítl Itachi.
„Kéž by to tak bylo…“ šeptla.
„Co ti udělal?“ zeptal se jí Itachi a vzal ji za bradu. Podíval se jí do očí, ale ona je zavřela a z jednoho jí vytekla slza. Lehce ji setřel prstem a mile se na ni usmál.
„Tvrdil, jak mě miluje a přitom… celou dobu pomýšlel na zradu. A když jsem ho pak potkala, tak… všechno bylo jiné. Od té doby jsem ho potkávala dost často, ale nikdy jsem nenašla odvahu si to s ním vyříkat. Vzpomínky jsou pro mě bolestnou záležitostí… ale nyní… najednou se vše otočilo. Poznala jsem ho z jiného úhlu, ale… nemůžu mu odpustit… ani kdybych sebevíc chtěla. Ta bolest, kterou jsem ty roky prožívala…“ odvětila. Z jejího hlasu čišela bolest a naprostá bezmoc.
„Řekni mi, kdo to byl! Vy řídím si to s ním,“ vyzval ji Itachi.
„Pod jednou podmínkou,“ pozvedla k němu oči zalité slzami Kit.
„Ano?“ usmál se na ni měkce.
„Prvně mi řekni, koho jsi celých šest let hledal s pomocí ANBU a já… ti pak řeknu to jméno,“ vyzvala ho. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Když je otevřel, tak v nich byla láska. Hluboká, oddaná a neskonalá.
„Tebe,“ šeptl a dodal: „Teď ty.“
„To celé… ty,“ prozradila a pohlédla mu do očí. Šokovaně se zarazil. Tohle nečekal. Pak si to začal dávat dohromady.
„Pořád mi to nesedí,“ povzdechl si Itachi.
„V den, kdy jsem odešla… měli jste poradu. Hledala jsem tě a náhodou vyslechla, jak se s tebou Pein bavil o Yamatovi a o mě. Neslyšela jsem to celé, ale z toho, co jsem slyšela jsem usoudila, že jsi se mnou chodil jen proto, abys získal Yamata. A tak jsem utekla,“ opáčila Kit.
„Ale to teď?! Ten obrat?“
„Dozvěděla jsem se, že jsi pracoval celou tu dobu pro ANBU a začala jsem mít pochyby,“ pokrčila rameny.
„Chceš něco prozradit?“ opět se jí zpříma podíval do očí, které se jí už jen náznakem leskl slzami.
„Klidně,“ odvětila zvědavě.
„Já ti říkal pravdu… hrozně jsem trpěl, když jsi odešla. Hledal jsem důvody, ale žádné jsem nenacházel. A tak jsem se obrátil na Tsubama. Ten se mi snažil pomoct. Každý týden jsem mu podával hlášení a čekal nové informace a nic. Myslím si, že to přede mnou tajil,“ zamyslel se Itachi. V jeho očích byl znát velký smutek a lítost.
„Takže s tím Yamata a Akatsuki neměli nic společného?“ zvedla k němu oči Kit. Pohlédli si do očí a v obou se zračilo jediné… láska.
„Nikdy, nic,“ přísahal Itachi.
Poprvé za celou tu dobu se Kitsune usmála. Pak se o něj opřela čelem a zavřela oči. On jí chytil za obě dlaně a pevně stiskl. Usmál se a také zavřel oči. Byla to chvíle plná porozumění.
„Je mi to moc líto…“ šeptla najednou Kit. Ale oči měla stále zavřené.
„Co?!“ odvětil nechápavě Itachi a otevřel oči. Pak se na ni zadíval.
„Že jsem tak náhle odešla,“ řekla a otevřela své krásné oči.
„Už je to za námi. Co bylo, bylo. Důležité je, co bude… a mimo to bych se ti měl taky omluvit. Za to, jak jsem ti nadával. Promiň,“ omluvil se Itachi.
„Ty jsi mě celou tu dobu miloval?“ zeptala se jej s nadějí v hlase Kit.
„Já… vlastně… už nemá cenu na něco si hrát. Ano, miloval jsem tě. Má láska k tobě se ještě víc prohloubila, když jsi nebyla u mě. Ale tehdy, když jsem si myslel, že máš něco s Kazekage… to mě zasáhlo. Promiň,“ svěřil se jí Itachi a sklopil oči. Bál se toho, co mu na to řekne.
Kit se nadechla a nyní to byla ona, kdo toho druhého bral za bradu, aby si vynutil pohled z očí do očí. Podívala se mu do těch temných hlubin a řekla osudovou větu.
„Nikdy jsem tě nepřestala milovat. Ale nepřipouštěla jsem si to,“ šeptla a zrudla. Ale naštěstí to v té tmě nebylo vidět.
Itachi se krásně usmál, pustil její ruce a objal ji. Přitáhl si ji k sobě a jemně ji políbil na zavřená ústa. Zvedla k němu oči.
„Moc se mi stýskalo…“ šeptla a objala ho kolem krku. Hlavu mu položila na rameno a vdechovala jeho krásnou vůni. Konečně se zase cítila v bezpečí a byla u něj. U své životní lásky.
„Mě taky,“ opáčil a ještě víc ji k sobě přitiskl. Už nikdy nechtěl, aby je něco rozdělilo. Další odloučení by nepřežil.
Po chvilce se od sebe odtáhli, ale stále zůstávali v objetí. Pak se k ní Itachi jemně naklonil a přejel jí ústa jazykem. Kit slastně zavřela oči a po chvilce svá ústa pootevřela a nechala ho, aby ji políbil. Polibek mu později začala samozřejmě oplácet a oba si ho po těch letech patřičně vychutnávali. Jeden druhému hrozně chyběli.
„Nevrátíme se už?“ zeptala se ho opatrně Kit, když se chvilku líbali. Byla jí zima.
Odtáhl se od ní a všiml si, že se třese i přes jeho blízkost.
„Tak pojď,“ usmál se na ni a objal ji kolem pasu, když se vraceli do tábora.
„Kit-chan,“ ozvalo se ze tmy, když vcházeli do tábora ve vzájemném objetí.
„Ano, Kakashi?“ otočila se na staršího ANBU Kit a usmála se na něj. Ale od Itachiho neodstoupila.
„Jsi si jistá?“ optal se jí a vyšel do světla ohně. Na obličeji měl svou masku a zpod ní si pozorně prohlížel staršího Uchihu.
„Jako vždy,“ odvětila Kit.
„Tvůj bratr s tím nebude souhlasit,“ namítl Kakashi.
„Můj bratr ví, že mi do toho nemá co mluvit,“ odsekla Kit a zúžila oči. I když věděla, že to myslí dobře.
„Tvůj bratr se o tebe bude bát,“ prohlásil Kakashi.
„Můj bratr ví, že jsem dost silná na jakoukoliv obranu. A pokud vím, tak ty se mi nemáš do čeho plést. Dohlédni v noci na hlídky. Dobrou,“ skončila to naštvaně Kit a vydala se do stanu. Itachi si tam vlezl za ní.
„Ty s ním něco máš?“ zajímalo Itachiho.
„Blázínku… jen má o mě strach. Stejně jako já o něj a o ostatní,“ klidnila ho Kit a dodala: „Jsem ráda, že se některé věci nezměnily.“
Pak se oba políbili a lehli si. Kit se Itachimu stulila do náruče a usnula. Spala hlubokým spánkem, zatímco on se na ni ještě dlouho díval a nemohl se vynadívat.
Následující den ráno se Kit vzbudila už kolem páté a nemohla se vzpamatovat z toho, že ležela v jeho objetí. Když se konečně probrala a vzpomněla si na vše, co se událo předchozí den, tak se z pod něj vysoukala a udělala pár znamení rukou. Nedaleko jejich tábořiště se zhmotnil její klon, nebo-li Masako. Nechtěla Itachimu říkat, kdo je. Až pak ho probudila polibkem a on jí ho netrpělivě oplatil, ale stále neotevíral oči.
„Vstávej, zlato. Musíme dostat Konohu z průšvihu,“ šeptla Kit, když se od něj odtrhla. A on měl stále zavřené oči.
„Nech mě ještě snít o tom krásným životě,“ zamručel netrpělivě Itachi.
„Když se neprobudíš, tak to nebude skutečnost,“ odvětila Kit a znovu ho políbila, ale v tom nejlepším se od něj odtrhla.
„Tohle je vydírání,“ zahučel, ale nevstával.
„Jsou i horší způsoby, jak tě probudit,“ vyhrožovala mu Kit.
„Ale no tak… to bys neudělala,“ odsekl.
„Suiton: Suishi no jutsu!“ sykla Kit, udělala pár znaků, ale vzápětí byla taky mokrá. Itachi to zkopíroval svým Sharinganem. Otevřel oči. Konečně.
„Tak zlá jsi být nemusela,“ broukl naštvaně a vyhrabal se z deky.
„A co ty?! Teď jsem mokrá i já. Ten tvůj zatracenej Sharingan!“ prskala Kit, když vylézala ze stanu.
„Moje kekkei genkai není zatracená!“ odsekl Itachi a byl by vyletěl za ní, kdyby se mu nohy nezamotaly do dek a nespadl na obličej. Když ho zvedl, tak se Kit pořádně rozesmála. Tekle mu totiž z nosu krev a on si ji nechtěně rozmazal po celém obličeji.
„Ale je!“ usmála se na něj sladce Kit a uhnula mu z cesty. Chtěl ji totiž srazit k zemi.
„A co ta tvá. Nějaký předvídaní přítomnosti,“ vysmíval se jí Itachi, zatímco ji honil okolo tábora.
„Teď už ne. Můžu se podívat kam chci, pokud mám dost chakry,“ vyplázla na něj jazyk, ale nedívala se před sebe a rozplácla se na zemi. Nyní se smál Itachi. Ale pomohl jí na nohy.
„Hej, vy dva, uklidněte se… musíme si pohnout,“ houkl na ně Kakashi přísně.
„Nechej je, Kakashi,“ klidnila ho Masako a mávla Kitsune a Itachimu. Ti se vydali za nimi.
„Kde jsi byla v noci?“ zeptal se Itachi Masako. Ta se od něj jen uraženě otočila.
„No tak promiň, ale fakt to chci vědět!“ sykl stejně naštvaně Itachi, ale Kit ho uklidnila tím, že ho objala kolem ramen a políbila ho.
„Jdeme,“ usmála se na něj Kit, když se od něj odtáhla a všichni se rozběhli zpátky do Konohy.