Jen normální holka - 4.Nepatříš k nám 2/2

„Už půjdeme, ať se můžeš vyspat. Zase se za tebou někdy zastavíme,“ řekl Juno a všichni se rozloučili a odešli pryč.
Ant z únavy usnula a zdály se jí strašidelné sny. O tom jak ji neunesli Akatsuki a před ní zabil Itachi celý klan. A nakonec i Sasukeho. A jí se vysmál do očí, než ji udeřil do hlavy.
Ohromná bolesti ji probudila, protože jí zase třeštila hlava a nic napomáhalo. Zavolala tedy sestřičku, ale místo ní se tam přiřítila Tsunade a za ní Sakura.
„Co se děje?“ zeptala se Tsunade starostlivě své pacientky.
„Hlava… mám pocit, že se mi… rozskočí…“ zasípala Ant, která už kvůli bolesti nic neviděla.
„Má v tom infekci,“ řekla Sakura, která odhrnula obvazy a prohlédla její ránu.
„Musí na sál, aby se to nerozšířilo do mozku. Ještě to nemá úplně zarostlé,“ prohlásila Tsunade a rychle ji na posteli odvezla na sál, kam Sakura přivedla nejlepší léčitelky a léčitele, co se v pozdní noční hodinu našli na klinice.
Operace trvala jen hodinu, ale byla úspěšná. Antiin odjezd domů opět odložili o pár dní.
„Bude to už v pořádku?“ optala se Ant následující ráno Tsunade, když ji ošetřovala a vykládala, co se ve vesnici stalo, když byla mimo.
„Mělo by být. Teď musím odejít, ale bude tady na tebe dohlížet Sakura, která mě když tak zavolá. Kdybys měla jakékoliv bolesti, tak jí to řekni. Hlavu ti za to nikdo neutrhne a po lécích ti bude líp,“ řekla Tsunade a odešla. Do pokoje vstoupila dívka s růžovými vlasy a mile se na Ant usmála.
„Ahoj, jak ti je?“ zeptala se Ant a posadila se do pohodlného křesla vedle její postele.
„Už je to lepší, díky za optání,“ odvětila Ant.
„Chceš se o něčem bavit nebo spát?“ zeptala se Sakura Antishi.
„Klidně bych se bavila. Jak se má Naruto?“ opáčila Ant.
„Ty ho znáš?“ nechápavě si ji měřila Sakura.
„Jasně. Učila jsem ho běhat a skákat po vodě,“ odpověděla Antisha.
„Nevím, jak se má. Nedávno odešel.“
„Proč?“
„Prý sbírat zkušenosti. Vzal ho sebou ten žabí poustevník Jiraya. Když odešel Sasuke, tak se náš tým rozpadl. Naruto se dal k Jirayovi a já k Tsunade.“
„Kdy vlastně odešel Sasuke?“
„Před dvěma týdny.“
„Nevíš proč?“
„Nevím, ale Tsunade mi říkala, že to má něco společnýho s tím, že protože jde Akatsuki po Narutovi, tak se Itachi utkal se Sasukem a zase ho porazil. Sasuke se z toho složil a odešel hledat moc k Orochimarovi. Bojím se o něj,“ zesmutněla Sakura.
„Ty ho máš hodně ráda, co?“ změřila si ji s úsměvem Ant.
„Ani nevíš jak…“ odpověděla Sakura, ale ruku na pusu si dala příliš pozdě.
„Neboj, já to nikomu neřeknu.“ Ant na ni mrkla.
„To budu jen ráda. Tak mi řekni něco o sobě. Vím jen to, že jsi moje bývalá spolužačka, ale já si na tebe vůbec nepamatuju.“
„Na mě si dříve nepamatoval nikdo. Víš, je to tím, že mi nikdy nešlo genjutsu. Jediná iluze, kterou jsem kdy vytvořila byla neviditelnosti. Ale to jutsu se mi dostalo mimo kontrolu a od té doby si mě pamatovala jen má adoptivní rodina a osoby s velkou chakrou. Postupně sláblo, až je na dnešní úrovni – tedy kdy skoro zmizelo.“
„O tom jsem nikdy neslyšela.“
„Já taky ne,“ kývla Ant a obě se zasmály.
„Takže už víš o tom, že jsi Antisha Uchiha?“ zajímalo Sakuru.
„Jo. Včera mi to řekli rodiče,“ odvětila Ant.
„Pořád jim tak budeš říkat?“
„Proč ne?! Postarali se o mě. A měli mě rádi jako vlastní dceru.“
„Musí být těžké se něco takového tak náhle dozvědět.“
„Něco jsem tušila.“
„Aha.“
„Ty už jsi v pořádku?“
„Cože?!“ nechápala Sakura.
„Shukaku tě přibil na strom. Jsi v pořádku?“
„Jo, nic mi nebylo až na pár prasklých žeber a vylisovaný vnitřnosti. Dostala jsem se z toho brzo. Jak to, žes mi pomohla?“
„Proč ne? Jsi hodná dívka a máš ráda mého bratra. I když zradil.“
„Snažím se ho nemít ráda.“
„Takže ti asi nepomůže, když ti řeknu, že mě poprosil, abych ti pomohla,“ prozradila Ant.
„Vážně?!“ vykulila oči Sakura.
„Jo. Já bych ti sice pomohla tak jako tak, ale za starost jsou plusové body.“
„Pokud je na naší straně. Jestliže není…“
„Tak má smůlu!“ zasmála se zvonivě Ant, ale rozbolela ji z toho hlava.
„Co se stalo?“ zeptala se jí starostlivě Sakura.
„Jenom bych se asi neměla smát. Bolí mě z toho hlava,“ odpověděla Ant.
„Tady máš prášek. Po něm budeš ospalá, takže spi. Já tady budu, kdyby se ti něco stalo,“ řekla Sakura a podala černovlásce malou tabletku a sklenici s vodou. Ant to poslušně hodila do sebe a stulila se do postele. O pár minut později usnula.
„Dobré ráno. Jak ti je?“ optala se Sakura následující ráno Antishi a odpojila ji od kapaček. Už totiž mohla sama jíst.
„Líp než včera. Ale fakt bych se neměla smát,“ opáčila Ant a posadila se. Ale nemohla udržet balanc, proto ji Sakura podržela a podepřela ji polštářem.
„Díky,“ usmála se na ni omluvně Ant, ale ona nad tím jen mávla rukou a dala před ni tác se snídaní.
Antisha to všechno poslušně snědla, a pak se pohodlně usadila, aby mohla mluvit se Sakurou.
„Pověz mi něco o týmu sedm,“ vyzvala svou ošetřovatelku Ant.
Sakura jí pak celé dopoledne vyprávěla o jejich společných misích, trénincích, hádkách a přiblížila jí zákulisí zkoušky chuuninů. Obě se celkem nasmály, protože Ant už z toho nebolela hlava. Vlastně se žádné její zranění neozývalo. Protože nenápadně použila své regenerační jutsu, aby tam nemusela moc dlouho ležet.
„Antisho Uchiha! Jak jsi mohla použít to jutsu?“ rozeřvala se večer Tsunade na Ant, když ji přišla prohlédnout a zjistila, že její rány jsou zahojené. To dokázalo jen to jutsu.
„Úplně normálně. Sama jsi mě ho naučila,“ odvětila Ant a dál se ládovala koláčky, které jí přinesla Sianna.
„Grrr! Taková nezodpovědnost! Uvědomuješ si, že ti to mohlo špatně srůst?! Co bys dělala pak, hmm?! Takhle nezodpovědnou osobu jsem ještě nikdy nepoznala. Naštvala jsi mě. Proto tady zůstaneš až do pátku,“ horovala Tsunade a mlátila vším, co jí přišlo pod ruku. Ant zatrnulo. Bylo totiž pondělí. Nechtěla tam strávit tolik času.
„Ale co tady budu dělat?! Leda, že bys mě chtěla naučit nějaký jutsu nebo tak podobně,“ odsekla Ant.
„Co si to ještě dovoluješ! Odcházím, už tady s tebou nebudu ztrácet ani minutu. Jsi propuštěna z nemocnice!“ zakřičela na ni Tsunade a už byla pryč. Ant se samolibě ušklíbla. Přesně tohohle chtěla dosáhnout. Oblékla se tedy a opustila tu velkou hnusnou budovu.
„Antisho! Počkej na mě,“ křikla za ní Sakura a Ant na ni počkala.
„Už tě pustila? Jediné co jsem slyšela byl ten řev na začátku,“ řekla Sakura.
„To víš no… s ní to musíš umět. Ale uši budu mít ještě nějakou dobu zalehlý,“ zasmála se Ant a Sakura se k ní přidala.
„Hele, dnes večer se pořádá ples. Budou na něm všichni naši spolužáci z Akademie až na Naruta a Sasukeho. Musíš tam přijít,“ prohlásila rozhodně Sakura.
„Ale já nemám šaty,“ namítla Ant.
„To se dá snadno zařídit,“ odsekla Sakura a už dívku táhla do obchodu se společenskými šaty.
„Né, tak to neberu. Nikdy jsem nebyla na šaty,“ skučela Antisha, když jí Sakura nandala pnou náruč šatů a ona se v nich musela předvádět.
Po dvou hodinách nesnesitelného mučení jí Sakura vybrala červené šaty ale gejša, ve kterých vypadala fakt dobře.
„No vidíš, v těch vypadáš skvěle!“ pochválila ji Sakura.
„Grrr,“ odměnila ji mručením Ant, ale šaty si koupila.
„Večer o půl sedmé se pro tebe stavím. Buď nachystaná a nějak hezky se učeš. Hitai Ate si neber,“ prohlásila Sakura, když se vynořily před obchodem a vydala se domů. Ant nad ní jen zavrtěla hlavou a vydala se do obydlí svého nevlastního strýce a tety.
„Ahoj, konečně už tě pustila. Nemáš hlad?“ přivítala ji doma Sianna.
„Ne, díky. Můžu jít večer na ples absolventů?“ odvětila Ant.
„Mě se nemusíš ptát, zlatíčko,“ usmála se Sianna.
„Pořád tě beru jako svou rodinu. Jsem ráda, že mě tady necháte. Nerada bych bydlela sama v Uchiha čtvrti.“ Ant z toho pomyšlení přejel mráz po zádech.
Pak chvilku rozmlouvala se Siannou, ale nakonec odešla nahoru do svého pokoje, kde se svalila na postel a přemýšlela. Hodně se toho změnilo.
Najednou ztratila všechno, čím si byla vždycky jistá. Bolelo ji to. Ale nedalo se nic dělat. Později začala uvažovat o tom, co se vlastně stalo s jejími bratry, že se přidali na zlou stranu. Byla si jistá, že ona na ni nikdy nevstoupí. Jak se může člověk v takové situaci zmýlit…

V šest se začala chystat na ples. Sianna jí pomohla jejími dlouhými vlasy zamaskovat obvazy, které měla na hlavě, takže vypadala, že je v naprostém pořádku, i když strávila minulých několik měsíců v nemocnici.
Najednou se ozval zvonek.
„Tak já jdu. Ahoj, Sianno, zkusím přijít brzy,“ rozloučila se Ant a se Sakurou odešla.
„Netěšíš se?“ zajímalo Sakuru, když stály před velkým sálem Akademie, kde se to mělo konat.
„Bude to trapas. Ale co… pro jednou to přežiju!“ usmála se Ant a otevřela dveře. Pak vešla dovnitř a Sakura za ní.
Všichni jejich spolužáci (až na dva, co chyběli) se na ně otočili a zůstali překvapeně stát. Obě dívky byly neuvěřitelně krásné a oni jimi byli okouzleni.
„Ahoj,“ pozdravila je Sakura.
„Takže asi bych vás měla představit, protože si na Antishu nikdo z vás určitě nepamatuje. Tohle je Antisha Uchiha, dříve Kotuzi. Důsledkem genjutsu pro nás byla neviditelná, proto si ji nepamatujeme, ale jutsu už zmizelo a Antisha je tady. Tak se jdem bavit!“ prohlásila Sakura a byla odměněna smíchem.
Sálem se roznesla hudba a všichni se roztancovali.
V průběhu večera Ant získala mnoho nových přátel a dost se s nimi nasmála. Líbili se jí a ona jim. Budoucnost začala být růžová… ale i jeden rozhovor to všechno může změnit…
Bylo po jedenácté v noci a Antisha se vracela domů. Hinata, její nová kamarádka, už ji opustila a Sakura také zahnula domů. Ant tedy sama mířili do domu svých opatrovníků.
Když ale procházela kolem hlavní budovy vesnice, kde měl Hokage svou pracovnu, tak ji zastavilo pár ANBU v maskách.
„Antisha Uchiha?“ optali se jí, i když věděli, kdo to je.
„Ano. Co si přejete?“ opáčila Ant a usmála se na ně. Byli to její bývalí kolegové.
„Máš se dostavit k lordu Hokage,“ prohlásil jeden z nich a vedli ji do jeho pracovny.
Zaklepali, ale po vyzvání vešla jen ona.
„Lorde Hokage,“ uklonila se lehce Antisha a usmála se na něj. Přála mu to vysoké postavení.
„Antisho. Posaď se,“ nařídil jí. Skutečně to znělo jako rozkaz.
„Co se stalo?“ zeptala se ho se strachem v očích Antisha. Něco muselo zapříčinit jeho zlost.
„Mám tu závěť Třetího. Něco odkázal i tobě,“ řekl a podal jí jakýsi list pergamenu.
Ant si ho roztřeseně vzala a celý si ho pročetla. Bylo tam něco o tom, jak všechno odkazuje vesnici a svému vnukovi Konohamarovi, lordem Hokage ustanovuje Sanatu a na posledních řádcích psal mírně roztřeseným, jiným písmem než předtím:
A své poslední žačce, Antishi z klanu Uchiha, odkazuji všechny své svitky s jutsu. Ať se o ně stará se stejnou péčí a láskou jako o milovanou vesnici. Toť mé poslední přání…
Antishu to dojalo. Toho starého muže měla ráda. Samovolně jí z oka sklouzla slza.
„Tady jsou ty svitky,“ prohlásil Pátý Hokage a podal dívce šest svitků. Jeden z nich byl ten, do kterého se svou krví sama podepisovala, když se učila přivolávací jutsu. Opět jí stekla slza. Ale pak se uklidila a pohlédla mu do očí. Díval se na ni jinak, než dřív… dřív s láskou a porozuměním, avšak nyní… s jistou nenávistí a záští. Kdyby Ant neseděla, tak před jeho tvrdým pohledem ucouvla.
„Ještě si s tebou musím o něčem promluvit,“ zasyčel chladně a Ant z něj přeběhl mráz po zádech. Vždycky ho měla ráda, ale začala se ho bát.
„O čem?“ odvětila Ant a snažila se, by její hlas zněl pevně, ale jisté otřesení tam bylo.
„Už si nepřeji, abys u nás bydlela. Ani, abys nás zvala svou rodinou. Nastěhuješ se do Uchiha čtvrti a budeš studovat u Tsunade,“ prohlásil chladně. Ant zbledla a zatrnulo jí. Jeho slova ji bodala jako nůž a kazila šťastnou iluzi předchozích hodin.
„Ale proč?!“ nechápala ho Ant. V hlase jí zazníval smutek a zklamání. Stejné pocity vyjadřoval i její obličej.
„Patříš do prokletého klanu. A já jako Hokage s ním nechci mít nic společného, tedy ani s tebou. Nikdo z mé rodiny.“ Tohle už nebyl jen nůž, co se jí zaryl do srdce, ale celá katana, která ho rozsekala na kousky.
„Ale vždyť…“ chtěla něco namítnout Ant se slzami v očích, ale on ji přerušil: „Ne. Už se s tebou nehodlám o ničem bavit. Teď půjdeš k nám a odneseš si všechny věci pryč. Pak mi zmizíš ze života!“ Rukou jí ukázal na dveře. Ant si stoupla a smutně se ploužila k východu z jeho kanceláře.
„Věřila jsem ti. Byl jsi skvělý strýc. Tohle ti nezapomenu. Ale pomsta nebude. Nejsem jako můj klan. Jsem to já. Jen zaslepenci to nedokážou pochopit…“ zlomil se jí hlas a s pláčem utekla. Nikdo ji nezastavoval. Slyšeli hlas hlavy vesnice. Sice jim jí bylo líto, ale nic nemohli dělat. On si je totiž zavolal k sobě.
„Dám vám úkol. Jakmile Antisha bude ve svém domě v Uchiha čtvrti a usne, tak ji zabijete a její tělo odstraníte. Nechci, aby měla Konoha něco s tím klanem společného, proto vypalte tu čtvrť,“ nařídil jim Hokage hlasem chladným a bez citu.
Došlo jim, že se musel zbláznit, ale jeho slovo byl zákon. Nemohli udělat nic proti jeho vůli, jinak by je vsadil do vězení. Vydali se tedy pomalým tempem k té čtvrti. Ale na jejím začátku potkali dívku. Tu, kterou měli zabít. A v té chvíli pochopili, že to nedokážou. Nemohli zabít něco tak nevinného a statečného.
„Antisho…“ přiklekl k ní muž v buvolí masce. Kapitán její bývalé skupiny u ANBU Krushol.
„Krushi,“ vzlykla Ant, ale nevzhlédla. Nedokázala se mu podívat do očí.
„Co tu děláš?“ zeptala se ho třesoucím se hlasem. Vlastně se celá třásla.
„Dostali jsme úkol. Ale neprovedeme ho. Proto musíš jít s námi,“ řekl a pomohl jí postavit se na nohy.
„Co jste měli udělat?“ zajímalo ji.
„Tohle,“ ukázal na jouniny, jak zapalují domy, za nimi. Hořel celý její původní domov.
„Ale proč?!“ nechápala Ant a opět se rozplakala. Objal ji. A s ním i ANBU v psí masce, kterou si ale sundal.
„Kakashi,“ vydechla Ant, když uviděla senseie svého… bratra. Zní to divně, co?
„Pojď s námi,“ usmál se Kakashi. Ant svolila a vydala se s nimi do své bývalé kanceláře.
„Promiň, ale musíme to udělat. Jen pro tvé dobro…“ šeptl Kakashi a vzal ji Hitai Ate, kterou si předtím nasadila na čelo (když byla ve svém bývalém pokoji).
„Cože? Proč to všechno děláte?! Zbláznili jste se?“ vyjela na ně Ant.
„Právě ti zachraňujeme život, Antisho. V jednom z těch domů jsi měla být ty. Tak zněl rozkaz Hokage,“ prozradil Krushol.
Ant poklesla kolena. Vždy ji chránil a teď tohle. Začínala si myslet, že je to jen noční můra, ale jaksi se nechtěla vzbudit.
„Musíš odejít z vesnice. Od dnešního dne jsi pro všechny zahynula v nečekaném požáru. Změň si jméno a žij,“ pobídl ji Kakashi a pomohl jí na nohy.
„Neboj se. Já se jednoho dne vrátím. A ukážu mu, kdo je to Antisha Kotuzi. Ještě se bude divit. Díky, že jste mi pomohli. Snad se ještě někdy shledáme,“ objala je po jednom Ant, ale pak zmizela a sebou si vzala všechny své věci.
Od té doby plynul život v Konoze jednotvárně. Na Antishu většina lidí zapomněla, ale stále tam byla. Chránila Konohu jako stín… jako Kage… ale nikdo to nevěděl…. nikdo ji neviděl… každý ale nezapomněl…