Rebirth // 1 //

Bojiště

Noc ... temná a tichá ... avšak přeci jen slabounké cinkání dopadajících kapek krajinou, rušilo podstatu hrobové noci. Temný plášť jenž halil oblohu, skrýval svá tajemství pod mraky. Ani malinkaté světélko hvězd nebylo nikde k nalezení. Ovšem ... kromě měsíce v úplňku, barvící se do ruda jako horká krev. Vítr si bouřlivě pohrával s korunami stromů, prachem, drobnými kamínky a dokonce i s ledovou vodou protékající v nedaleké řece.Narozdíl od předchozích nocí, byla tato jiná ...

V nedaleké nemocnici bylo stále rozsvěcené světlo jednoho z pokojů a prosakovalo skrze okno ven do tmy. Místností se rozléhalo ticho avšak přerušující pípáním přístrojů. Na nemocničním lůžku nehybně leželo vyzáblé tělo dívky. Mohlo jí být sotva 14 možná 13. Dýchala tak lehce, jen stěží a neslyšitelně, až to nahánělo hrůzu. Z jejího těla vedly všemožné hadičky napojené na nemocniční krabičky. Každá z nich měla
svojí malou obrazovku, která udávala určité informace o těle dívky. Ozvalo se nešťastné dlouhé povzdechnutí nebo možná i zajíknutí, z tmavého kouta vedle postele. Seděla na ní žena, matka dívky, s kruhy pod očima a starostlivým unaveným pohledem upírající na svou dceru. Každým dlouhým dnem se matka modlí, aby se stav dcery zlepšil, ale ... bezúspěšně. Je to stále stejně vážný a žádné změny nepřicházejí...
/Jak dlouho ještě mě takhle budeš mučit ???/ pomyslela si a složila si hlavu do dlaní.
/Proč se to nelepší? Proč už jí nedáš konečně pokoj ? Jakoby nestačilo, že si mi vzal i muže ... teď mi chceš vzít i jí. To jediné co mám ... to jediné na čem mi záleží víc než na mém životě .../
Z jejích myšlenek jí vytrhlo zavrzání bíle namalovaných dveřích. Dovnitř strčila hlavu sestřička a starostlivě se podívala na matku.
„Měla byste si jít lehnout ... jste tu už tři dny a vůbec jste nespala. Není to dobré pro váš organismus.“
„To je dobrý já něco vydržím ...“ žena nechtěla evidentně odejít a opustit dceru.
„Nevypadá to tak. Máte hrozné kruhy pod očima a vidím, že víčka vám sami pomalu klesají. Tím, že tu budete sedět beze spánku nic nezměníte. Kdyby se její stav jakkoliv změnil, ihned bychom vám dali vědět,“ usmála se na mile.
Matka chvilku ještě váhala a hleděla na jemně oddechující dceru. Nakonec si povzdechla a pomalu se zvedla ze židle.
„Tak dobrá ... opravdu, ale jakmile něco tak ...“
„Nebojte, dáme hned vědět.“
„Tak tedy, dobrou noc ...“ protáhla se kolem sestřičky a mizela chodbou domů, si odpočinout.
Sestřička chvilku zůstala v pokoji, měřila dívce teplotu a kontrolovala papíry s přístroji navzájem. Poté přeci jen zamířila ke dveřím a potichu je za sebou zavřela...
Sotva se dveře zavřeli, venku se začalo blýskat. Hromobití bylo slyšet na míle daleko a blesky oslňovaly nebezpečně krajinu. Člověk by v tu chvíli nechtěl být venku. Blesky byly nevypočitatelné a mohly udeřit kdykoliv kamkoliv. Aby to nebylo málo, déšť přidal na síle a zuřivě bubnoval na okno.

/Cítím ... cítím se tak slabá ... co se vlastně stalo? Kde to jsem ??? Proč necítím tělo ???/ pomyslela si zděšeně dívka. Všude kolem ní byla tma ... nic jiného než ticho a tma. /Halooo? Je tu někdo???/ zaskřehotala trochu hlasitěji. Bez odezvy ... náhle jako by se jí to prázdno ztvarovalo do širokého dlouhého tunelu bez konce. /Co se to sakra děje ???/
Přístroje na kterých je dívka napojena začínají varovně pískat. Do pokoje se ihned nahrne několik sestřiček a doktorů a začnou pracovat. Snaží se stabilizovat dívčí stav.
/Zima ? Začínám cítit chlad ... co ... proč??? Proč je mi taková ... zima .../ dívka nešťastně zakvílí. Její hlas přeruší kapání vody. /Odkud to jde ???/ zamyslí se a hledá zdroj ... nikde nic nevidí, jen slyší kapky, které by měli dopadat na kamennou zem.
„Defibrilátor!!!“ vykřikl doktor a dvě sestřičky mu ho za chvilku podaly. Stav dívky se horšil a horšil.
„Pustit!!“
Následovala sada elektrošoků, aby dívčině srdíčku navrátili rytmus.
/Heeej!!!!/ vykřikla dívka. /To už není sranda jo??? Je mi děsná kosa a ty kapky mě deprimují!!!/
Další elektrošok ... srdce pomalu dostává rytmus, ale ... dívka upadá do hlubokého bezvědomí.
„Dělali jsme, co jsme mohli ... alespoň, že je stále ještě mezi námi i když je to nahraně ...“ povzdechl si nešťastně doktor.
„Informuji matku,“ otočila se na odchod ta ochotná sestřička, co s ženou mluvila. „Ale opatrně ... už tak vypadala na sesypání ...“ dodal doktor a ještě něco prováděl na přístrojích.
„Jistě pane doktore ...“

Z jednoho konce tunelu začalo blikat malé světélko bledě modré barvy ... /co je zas proboha tohle?/ prohlížela si ho dívka. Udělala krok do předu a oválo jí jen na setinku teplo. Příjemné teplo ... proto neváhala a udělala další kroky. Čím víc se přibližovala, tím víc jí bylo teplo a ona pomalu jakoby začala cítit zas své tělo. Avšak jen náznakově.
/Co to může být???/ Světlo se zvětšovalo až utvořilo něco jako východ či vchod do tunelu. Zastavila se těsně před tím a hleděla do té záře ... bylo divné, ale vůbec jí to neoslepovalo. Váhala, ale bylo jí tak teploučko ...
/ Co by se stalo, kdybych se do toho pokusila vkročit? Bylo by mi ještě větší a příjemnější teplo? Ucítila bych své tělo už pořádně ??? Co je za tím světlem???/ uvažovala ve své mysli a nemohla se rozhodnout. Z „portálu“ se začaly jen slabounce ozývat hlasy. Nedalo se poznat co říkaly, ale byly cizí a bylo jich tisíce. Jeden přes druhého hovořili jak šustění listí otírající se o sebe, které ovívá vítr. Bála se, ale zároveň byla zvědavá ... nedalo jí to a vykročila. Poté se ponořila do celého světla ...

Cítila jak se jí víčka otevřela a to ostré světlo vystřídaly mlhovité obrazy. Nejdříve nedokázala vůbec nic rozpoznat ani dokonce sluch jí nepracoval. Ovšem to se rychle měnilo. Nejdříve uslyšela opět hlasy ... několik hlasů, které zesilovaly až nakonec byly slyšet velice hlasitě. Dokonce až křičely. Mezi ně se přimíchal i pláč, naříkání, řev, klení ... vrčení a vše možné zvuky. Především zvuk narážejících kovů do sebe. Skřípot nějakých zbraní a hlasité výbuchy. Praskání dřeva a syčení pálících se látek. Zrak se jí pomalu zlepšoval a zaostřoval. Během chviličky slyšela perfektně a i perfektně viděla. Prví co jí přišlo na oči, byly hořící trámy ze dřeva a kompletně rozpadající se dům, který byl olizován nenasytnými červenými a vysokými plameny. Ovzduší kompletně zahltil kouř a černý štiplavý dým. Dívku popadla panika. Přikryla si ústa nějakou látkou, co měla na krku a ani nezkoumala, co to bylo. Postavila se na poslední chvíli. Tam, kde doteď ležela, spadnul další tlustý hořící trám. Vylekaně uskočila. To neměla dělat. Ucítila ohromnou bodavou bolest v noze a kolena se jí podlomila. Z úst se jí přes látku vydral bolestný výkřik. Opět byla na zemi se slzami v očích. /Nevím, kde jsem, ale vím jedno ... musím se odtud dostat !!!/ zakousla se do látky ze kterého si udělala roubník a znova vstala. Když byla na nohou přikryla si nos a pusu nechala už volnou. Co nejrychleji, jak jen to šlo, se drala ven ... nebylo těžké najít východ, jelikož děr ve zdech tu bylo hodně. Dělalo větší problém se dostat skrz plameny ven. Další část stavení se za dívkou zhroutila. Plameny už dosahovaly nejvyššího stupně a hrozilo, že se všechno zřítí. Měla poslední šanci ... nadechla se zavřela oči a kulhavě se rozběhla skrz jednu díru.
Dopadla na druhé straně do mokré trávy. /Ach ... pálí, chladí !!!/ voda způsobovala hned několik reakcí najednou. Slyšela, že se stavení za ní hroutí a tak se po zemi začala plazit pryč, co nejrychleji. Kupodivu jí to šlo lépe, než když stála na nohou a kulhala jak raněná srnka.
Najednou vedle ní něco tvrdě dopadlo. Ohlédla se a naproti její tváři ležel muž s podříznutým hrdlem ze kterého se valila dosud ještě teplá krev. Poslední výraz na tváři, který zaznamenal před jeho smrtí, byl vyděšený a bolestný. Dívka opět ještě víc zavřeštěla. Vymrštila se do sedu a rychle couvala dozadu. Kousek od ní dopadla žena na několik kusů. To už dívka řvát nemohla. Šokem se jí stáhlo hrdlo a nic nepustilo ven. Vstala na nohy a až teď si všimla lidí kolem ... byli to muži i ženy ... dospělí, mladí i děti. V ruce drželi podivné meče a nástroje jimiž se oháněli, bránili či útočili. Krajina kolem byla zpustošená jen sem tam ještě zbývala mokrá tráva, kde se zřejmě snažili lidé uhasit hořící budovy. Byl tu strašný zmatek. Křik, pláč, řev, řinkot nožů, čepelí ... a nakonec. Podivná světla a tlak, který se sem tam prohnal po zemi. Světla a odnikud se valící proudy vody, zformované bodce z hlíny či ohnivě plivané koule nebo větrné tornádo. Nechápalo to. Rozběhla se jak jen jí to tělo dovolilo přes bojiště a vyhýbala se nebezpečným útokům jež jí několikrát minuli jen tak tak. Nevzdávala se a snažila se nedívat na tu hrůzu. Na mrtvá těla lidí pokud se jim tak vůbec dalo říkat. Každým krokem cítila bolest s narůstajícím efektem, ale nevšímala si toho. Jediné, co teď chtěla bylo, aby se dostala co nejdále.
/ Už jen kousek ...maličký kousek!!!/
Viděla pár metrů od sebe les. Přidala víc ... až nakonec za sebou nechala bojiště a zmizela mezi kmeny všemožných druhů stromů. I když vlezla hned na okraj, nezastavovala se a kulhala dál. /Ještě ne... ještě to není dost daleko!/ chtěla být co nejdál, ale po chvíli jí tělo zradilo. Zakopla o vyčnívající kořen a zůstala ležet na zemi. Zrychleně oddechovala a snažila se popadnout dech.
Po zhruba patnácti minutách se zvládla posadit a opřít se o jeden kmen. Díky bohu výkřiky a pláč přestaly. Maximálně se sem tam ozval nějaký menší výbuch, ale tomu už nevěnovala pozornost. Prohlížela si své tělo. Měla na sobě podivné oblečení. Tedy spíše to, co z ní zbylo. Měla ho ohořené a potrhané. Tělo jí zdobilo několik ošklivých popálenin, škrábanců a otevřených ran, že se sama divila, jak se mohla odtamtud dostat s takovými zraněními. Nebyla lékař, ale dokázala poznat alespoň z části, jak na tom je. Nebylo to dobré. Nejhorší byly nohy. Levý kotník vypadal i přes podivnou botu nateklý a pravá noha ??? Pravděpodobně zlomená nebo přinejmenším naštípnutá či nalomená. Strhla si pár kousků látky, které se dalo ještě použít a obvázala si ty nejnutnější rány.
/Tohle vypadá hodně špatně ... jestli nenajdu co nejdříve pomoct tak .../ okřikla se v mysli ... nechtěla na to vůbec myslet ale nemohla. Vždy když se na sebe podívala ... ihned jí vtiskly do hlavy hrůzné myšlenky.
/Nevím kde jsem, neznám to tu a nejbližší vesnice byla spálena a lidé ... bože ti nebohý lidé byli zavražděni!/ Před očima se jí zjevovaly obrázky mrtvých, obrázky plamenů sžírající těla, stavení a vše možné. /Jestli přežiju ... tak to bude zázrak .../