Ochráňkyně 1.díl

"Tak, tady se rozdělíme." rozhodnul bělovlasý učitel, když dorazili na místo uprostřed lesa.
Všichni přikývli a vydali se určeným směrem.
Růžovovlasé děvče běželo lesem na západ. V hlavě se jí vybavovali všechny vzpomínky na tu dobu, kdy byli tým a teď se za jedním z nich ženou i stovky kilometrů. Jen proto, aby se s ním setkali a donutili ho k rozumu.
Doběhla až na konec lesa, kde se rozkládala rovná kamenná plocha a v jejímž středu zahlédla dvě postavy. Ukryla se za strom a sledovala, co se bude dít. Po chvíli v jedné osobě rozeznala Sasukeho a v druhé... Byla tak podobná té první, že to musel být Itachi.
Stáli tam naproti sobě a sledovali jeden druhého. Na takovou dálku bylo jejich povídání jen tlumenné mumlání, kterému nerozuměla ani slovo. Po dlouhé chvíli slovíček bratrské lásky, ale i nenávisti se v ruce menšího z nich rozjiskřilo jí tak známé bleskové jutsu. Ve chvíli, kdy se Sasuke rozebíhal, zadívala se dívka do očí jeho bratra. Jiskřilo mu v nich očekávání z vysvobození. Čekal na smrt a nehodlal se jí vyhnout... Dívka hleděla do jeho očí tak hluboko, že ani nevnímala, že se hýbe. Nevědomky se rozeběhla k těm dvou postavám.
"Sasuke!" zaječela na celou plochu, ale chlapec se stejně nezastavil. Pořád běžel ke svému bratrovi s rozjiskřenou rukou. Dívka přidala na rychlosti a hodila po Sasukeho paži kunaj, který prolétl těsně nad cílem. Pořád si neuvědomovala co dělá.
V jednom okamžiku chytila Sasukeho ruku a uvědomila si své činy. Sasukeho techniku to zastavilo a jen nevěřícně na ni hleděl.
"Sakuro?" zašeptal. Dívka pustila jeho ruku z pevného sevření a otočila se na Itachiho. Znovu se zahleděla do jeho utrápených očí... 'Tak krásné oči, smutný pohled, postava...'myslela si v duchu při pohledu na Sasukeho bratra.
Sakura sklopila oči a tiše a ochranitelsky promluvila: "Sasuke. Opravdu se z tebe stal člověk bez citů, že nevidíš výraz tvého bratra? Pohled plnný trápení a očekávání."
"Do toho se nepleť! Klidně bych tě mohl zabít!" procedil Sasuke skrz zuby a zatnul ruku v pěst.
Itachi se zahleděl na svou ochráňkyni. Závan studeného větru Sakuře rozevlál vlasy do všech stran, takže ji bylo vidět do obličeje. 'Tak nádherná...Ty hluboké zelené oči, ty růžové rozevláté vlasy, ten zvučný hlas. Proč mě vlastně zachránila?'
Sasuke se natáhl, aby ji uhodil.
"Nech ji být." promluvil chladně Itachi. Sakura se na něj nadějně usmála. 'Okouzlující úsměv...'
Po okraji lesa se začaly ozývat vzrušené hlasy a povyky. Itachi tak, aby to Sasuke neviděl, kývnul na Sakuru a rozplynul se v hejnu vran. Sasuke Sakuru odhodil na zem a sám zmizel v oblaku dýmu.
Sakura pořád v myšlenkách pátrala. Pátrala, kam zmizel její obdiv k Sasukemu a kde se objevila ta obětavost za Itachiho.
Naruto k ní přiběhl, pomohl ji na nohy a vrátili se společně k místu setkání.

"Jak si mě našel?" ptala se později Sakura Naruta.
"Byl jsem docela blízko a slyšel jsem tvůj výkřik. A tak jsem rychle běžel k vám." vysvětloval. "A co se tam vlastně stalo?" Sakura přemýšlela co má říct. Má říct pravdu, že z jí neznámého důvodu zachránila Itachiho před Sasukem? Tak jiného Itachiho. Dobrosrdečného...
"Našla jsem Sasukeho. Chtěl mě zabít, ale potom jsi přišel ty." zalhala nakonec, usrkla teplého nápoje a přehrávala si v hlavě Itachiho pohled. Naruto přikývl.
"A nevíš, kam mohl jít?" vyzvídal blonďáček dál. Sakura jen zakroutila hlavou.
"Nevím nic, Naruto. Byla to chvilka, co jsem ho viděla." Naruto chtěl vědět vše, co se tam stalo, a když už Sakura ani neodpovídala, vzdal to.
Růžovovlasá dívka hleděla do hrníčku teplé tekutiny, kde se jí objevil ten jeho pohled.... Už zase on. Nemohla ho vyhnat z hlavy. Pronásledoval ji všude.

Když tým Kakashi dorazil zpátky do Konohy, Sakura pořád přemýšlela o Itachim. Ať se snažila seč mohla, ten jeho pohled ji tak utkvěl v hlavě, že ho nemohla vyhnat.
'Udělala jsem správně?' přemýšlela. 'Udělala jsem správně, když jsem překazila Sasukemu, aby Itachiho zabil? A ten Itachiho pohled...Byl plný vysvobození...jako kdyby na tu smrt čekal. Jako kdyby ji chtěl.'
V tu chvíli se Sakura zvedla. Rychle vyběhla ven. Běžela až k bráně z města. Využila povolenky a tak ji bez problémů pustili. Běžela přes louky, mýtiny až do lesa, co nejdál mohla. Tsunade-sama někdy mluvila o možném úkrytu Akatsuki. A až když se u úkrytu zastavila, začala přemýšlet o svém duševním zdraví.
'To přece nemohu. Asi jsem vážně blbá, kdy si myslím, že přijdu a Itachi se mnou bude chtít jen tak mluvit!' napomínala se vduchu, když v tom ji někdo zatáhl za ruku a vzápětí ji zacpal pusu. Nemohla se nijak vzepřít a tak se nechala cizincem zatáhnout zpátky někam do lesů.
Po chvíli násilného táhnutí ji ten "někdo" pustil. Sakura rychle vytáhla kunaj, který ji při pohledu na postavu vypadl z ruky.
"I-Itachi!" zajíkla se. Itachi ji pozoroval svým obvyklým pohledem.
'Opravdu krásná. Takto zblízka je nádhernější než normálně.' Itachiho ruka se samovolně zvedla k Sakuřině tváři. Jakmile se jí dotkla, Itachi ucuknul a nasadil chladný výraz.
Sakura otupěle stála. Nechtěla se bránit před jeho dotyky a to ji děsilo. Náhanělo ji hrůzu, že chtěla aby tu ruku zvedl znovu, pohladil ji po tváři a něco hezkého ji pošeptal. Tak hodně byl podobný svému bratrovi a přeci se od něj lišil.
Itachi se obrátil zády k ní a kráčel pryč.
"Radím ti, odejdi!" křikla na ní přes rameno.
"Itachi Uchiho!" zakřičela Sakura. Itachi otočil hlavu jejím směrem, poté se otočil celý.
"Co chceš?" vyštěkl tiše a tajemně, až Sakuře za krkem vyrašil studený pot. "Proč jsi sem přišla? Myslíš, že ti budu děkovat za záchranu?"
"Přišla jsem, protože...vlastně ani já nevím pravý důvod. Hlavně jsem si uvědomila, co je Sasuke zač a přišla jsem ti-" Sakuru umlčel Itachiův polibek.
'Co to dělám?' nadával si vduchu, ale nebyl s to ji pustit.
Sakura se nebránila. Položila si ruce volně vedle těla a vychutnávala si polibky, kterými ji zahrnoval.
"Nemohl...jsem...vydržet." šeptal ji Itachi mezi polibky. Sakura ho nikdy neznala, jen ze soubojů, a tohle nebyl ten samý Itachi, kterého viděla. Byl to jiný Itachi. Tento Itachi byl milý a naplněný touhou po ní.
Přestal ji líbat a vzal do ruky jeden pramínek jejích vlasů.
'Krásné, jemné vlasy. A ten úsměv, ten hlas!' Itachi se její přirozené krásy nemohl nabažit a ona se zase nemohla nabažit jeho přítomnosti. Stáli takto naproti sobě jeden zahleděný do toho druhého. Itachi šeptal slovíčka vyjadřující její krásu do vlasů a ona mu na ně tiše odpovídala. Dnes neznala ani jeho, ani sebe, ale vyhovovalo jí to.
Slunce začalo zapadat a oni pořád stáli na tom samém místě.
"Už budu muset jít. Nebo mě budou hledat." pošeptala Sakura Itachimu a odtrhla se od něj.
"Uvidíme se, že?" Itachi s obavami hleděl do Sakuřiných očí a prosil o brzké setkání už jen pohledem.
"Uvidíme." přikývla Sakura, pohladila mu ruku a pak se lehkým během vrátila zpátky do vesnice už zahalené tmou.

"Sakuro, vnímáš?" Naruto ji začal máchat rukou před obličejem. S Itachim se Sakura scházela už celé dva týdny a dnes v noci za ním šla zase.
"J-jo...Jen jsem se zamyslela." pousmála se Sakura.
"Zamýšlíš se nějak často. Takhle jsi se chovala ten den, když odešel Sasuke." Naruto na ni mluvil hlasem plným obav a starostlivosti.
"Ne. To je v pořádku." zakroutila Sakura hlavou a zvedla se z lavičky. "Už půjdu, Naruto."
"Tak dobře. Dobrou noc." popřál ještě Naruto rychle, než zmizela někde ve městě.
Sakura běžela lesem na stejné místo jako předešlé dny. Tma už doléhala na celé okolí a stíny vytvořené sluncem pomalu mizeli. Všechna zvěř se ukládala ke spánku, nebo probouzela do nočního života.