Samota, která bolí – nemusí bolet navždy - 9. část

Hiashiho další zastávka byla samozřejmě Hinatin pokoj. Kráčel si to bílou chodbou, když potkal dvě nemocniční sestřičky, které se smály a povídaly si:
„Je to dobře, že jsou oba v pořádku. Moc jim to spolu sluší.“
„To ano, jsou krásný pár. Ale slyšela jsem, že její otec ho nemá rád. Říká se dokonce, že on může za to, co se jim na té misi stalo.“
„Vážně?! Ty je máš vlastně na starosti. Je také pravda, že...“
„Pssst. To je Hyuuga.“
Obě stichly, pozdravily Hiashiho a pokračovaly v cestě za dalšími pacienty. Ten se zarazil a přemýšlel nad jejich rozhovorem. Po chvilce pokračoval dál. Zastavil se u dveří pokoje... slyšel totiž nějaké povídání, tak se opřel o okraj dveří a zaposlouchal se.

Naruto odříkával stejná slova jako tehdy na louce. Držel při tom Hinatu za ruku a druhou jí lehce hladil v jejích dlouhých vlasech. Hinata v klidu odpočívala. Naruto chtěl být s ní. Měli sice společný pokoj, ale on chtěl být u ní co možná nejblíž. I ty pouhé tři metry, které dělily jejich postele mu překážely. Když doodříkával slova, jen pro ni složená, probudila se.
„Naruto...-kun...“ řekla lehkým hlasem a do očí se jí hnaly slzy.
„Hinato. Dnes žádné slzy,“ usmál se na ni, setřel jí slzu z tváře a políbil jí na zčervenalou tvář.
Hinata ho chytla kolem krku a tak ho zastavila. Dívali si zpříma do očí, ani nemrkli.
„Řekni to. Prosím, řekni to...“ žádala ho.
„Miluji tě. Jen tebe!“ ... následoval polibek.
Hiashi stál pořád za dveřmi a poslouchal. Nakonec se otočil a odešel opačným směrem, zpět do sídla klanu, kam si nechal zavolat menší radu starších, aby s nimi projednal nynější situaci a hlavním tématem nebylo nic jiného než... Uzumaki Naruto.

„Je vám jistě jasné, že pro mě není lehké rozhodovat o všem v jejím životě, ale do něčeho bych měl zasáhnout. Co si o tom myslíte vy ostatní?!“ požádal je Hiashi o odpověď.
„Hiashi-sama, nejednou už jsme o tom mluvili a většina se shodla na tom, že není přípustné, aby se do našeho klanu dostala jakkoliv krev klanu Uzumaki. Víme, že se jedná o budoucí život vaší dcery, ale tohle nesmíme připustit.“
Hiashi zavřel oči a poslouchal názory ostatních, které se moc nelišily a nad vším teď jen přemýšlel. Jeden názor se však lišil, ale ne jak si myslíte...
„Myslím si, že nejlepší pro všechny by bylo, kdyby poslední Uzumaki zemřel. Pominulo by mnoho problémů, které se točí jen kolem něj. Zabila by se sice největší zbraň vesnice, devítiocasý démon Kyuubi, ale i přesto ho již nepotřebujeme. Válku s Konohou by riskoval jen blázen. A navíc jen kvůli němu na nás bude útočit Akatsuki, to je snad pádný důvod i pro Hokage se ho zbavit. Kyuubiho jen tak nelze ovládat a v boji bude stejně nepoužitelný, tak proč ho prostě nezabít!“ řekl a klesl hlasem. Všichni byli zvědaví, protože tohle by si nikdo nedovolil v tuhle chvíli říci nahlas. Cítili, že tohle nemohla být krev Hyuuga.
„Kdo to teď řekl?!“ rozčílil se Hiashi a prudce se postavil. Všichni všal slyšeli jen klapnutí dveří.
„Kdo odešel?“ zeptal se opět Hiashi, ale nikdo mu nebyl schopen odpovědět. Nikdo z pozvaných přítomných totiž nechyběl, takže odešel někdo, kdo tam neměl ani být. Bylo to zvláštní, protože se nikdo přeci nemohl dostat do tak chráněné místnosti, aniž by nebylo ověřeno, že je opravdu pozván.
„Byakugan!“ zašeptal jeden z nich, ale nikoho v okolí nenašel. Zvláštní, až nemožné.
Noc se pomalu blížila a Hiashi se chystal k návštěvě Tsunade, stejně tak i Nekome Hyuuga, který ho bude doprovázet. Na druhém konci vesnice si to k Hokage pomalu vykračoval také Kakashi s Yamatem.
Noc prohlubovala a večer s sebou nesl i různá tajemství, která se chtěla pomalu dostat na povrch. Jaká asi tajemství ozáří měsíc dnešní noci?