Konec přijde... VI.

Stáli v tichu lesa proti sobě. Ruce měla jeho tvářích a usmívala se. Vypadala šťastná. Oči upřené na jeho víčka. Čekala. Nesnažila se pospíchat. Nemělo to smysl. Také se trochu bála. Nevěděla jestli se jí to povedlo, ale on musel dostat čas. Čas na to, aby pochopil co se stalo. Čas na to, aby překonal strach. V jejích očích byla jakási podivná radost. Jako kdyby všechno čím dosud trpěla, zmizelo, jen proto že se rozhodla to udělat. Ovšem byl v nich i stín nejistoty, očekávání, možná i strachu.

Otevřít oči. Po tak dlouhé době. Už to bude zhruba rok. Přijal jsem, že už nikdy v životě neuvidím slunce, měsíc, trávu, stromy… nic. A teď najednou. A co když ještě stále nevidím? Co když její moc není tak velká? Co když je to jen planá naděje? Byl bych schopný otevřít oči a přijmout tento prostý holý fakt? Fakt, že to bude tak jak to být mělo, než do mého života vstoupila ona. Takový padlý anděl, který nedoufá. A přesto mi dala tu naději. Usmívá se. Cítím to. Šíří se z ní podivné štěstí. Proč? Copak jí netrápí její noční můry? Copak se jich zbavila jen tím jediným gestem vzdoru proti minulosti? Tím že se mi pokusila vrátit zrak? Je zvláštní… Otevřít oči. Nebát se. Jednou bych to musel stejně udělat. Otevřít oči.

Pomalu a nejistě začal zvedat víčka. Nevěděl co má čekat. Ale to co spatřil mu vyrazilo dech. Proti němu v zelené záři slunce, jak jí zbarvilo listoví stromů a nedaleká tůňka, stála ona. Dívka, které před chvílí řekl, že ji miluje. Dívka, která mu možná z pouhého rozmaru, vrátila zrak. Dívka jejíž úsměv toužil spatřit již dlouhou dobu. Oblečená do červeného tílka a růžové sukně. S vlasy mírně rozčepýřenými prodíráním okolním lesem. Se smaragdovýma očima, které planuli i v té zelené záři. Její ruce ho hřáli na tvářích. A její pohled, kterým se zavrtávala do jeho očí, mu stiskl hrdlo. Stál jak socha z ledu a jeho temné oči jí oplácely pohled.

„Co vidíš?“ Zeptala se s úsměv a stále z něj nespouštěla oči.
„Nevím.“ Zašeptal a srdce mu bušilo o sto šest.
„Barvy, světlo?“ Zasmála se a spustila ruce.
„Ano.“ Přikývl pomalu a odvrátil pohled od jejích očí. Sledoval její ruce, jak se od něj vzdalují do neznáma.
„Takže se povedlo.“ Řekla a pro něj zcela nečekaně se naklonila a políbila ho.

Zcela automaticky si jí přitáhl blíž. Nebránila se. Objala svýma rukama jeho krk a ještě více se ponořila do polibku. Oba dva měli zavřené oči. Rukama objal její tvář a poté je sesunul dolů a objel křivky jejího těla. Posunula jednu ruku výše stiskla v hrsti prameny jeho vlasů. Ještě více se k sobě přiblížili…

Slunce skomíralo těsně nad obzorem. Rudé paprsky barvili hladinu tůně do červena a les zalila podivná směs zeleni a červeně. Světlo zpola ozařovalo dvě těla ležící na zemi. Sakura pomalu oddychovala a objímala Itachiho, který ležel vedle ní. Měla zavřené oči a spala. Potřebovala nabrat sílu. Dnes se o ní nebál. Věděl, že dnes bude klidně spát. Jen ležel s díval se na červánky, které pluli nad ním na nedosažitelné obloze. Poslouchal les okolo sebe a sem tam mu přes tvář přelétl letmý úsměv. Stočil oči k ní a pohladil jí po vlasech. Bude tu s ní. Až do konce.

Co jsem to udělala? Proč? Miluju ho snad? Je pro mě něco víc, než jen nutný společník? Jak se mu povedlo zbavit mě mých vzpomínek? Proč můžu dnes v noci klidně spát? V hlavě mám prázdno. Jen letmé záblesky vzpomínek. Ale ne těch, které jsem vídala každý poslední den. Vzpomínek těch, na které jsem dávno zapomněla. Nikdy bych nevěřila, že Naruto se uměl, takhle smát. A jak se Sasukem trumfovali, kdo toho sní víc na té misi ve Vlnkové zemi. Jak lezli na stromy a Naruto mě tehdy poprvé požádal o pomoc. Jak jsme se všichni smáli, když Hinata omdlela před Narutem. Jak jsme jí pošťuchovali. Jak mě Naruto vždycky šmíroval v lázních a já mu dala co proto. Jak Kakashi chodil pozdě a vždy měl nějakou úplně nesmyslnou výmluvu. Jak jsme byli šťastní… Děkuji ti za to. Protože teď jsem šťastná.

Nevěřil jsem v naději. Ona mi jí dala. Nevěřil jsem v lásku. Tu mi také dala. Nevěřil jsem ve šťastný konec. A stále na něj nevěřím. Chtěl bych jí říct, ať to nedělá. Chtěl bych být s ní až do smrti. Což ostatně asi budu, ale já bych chtěl jinak. Zestárnout spolu. Ale to se děje jen v pohádkách. Zítra se jí její sny vrátí. Možná v menší míře, ale vrátí se jí. Budu tu s ní. Utěším jí, když to bude potřeba. Ale jinak pro ní nebudu moci udělat nic. Až dorazíme na konec cesty, tak přijde konec. Ona se mu postaví. Možná vyhraje. Ale… já tomu nevěřím. A pokud ano, tak tam budou další okolo něj. Budu jí chránit. Do posledních sil. Ale co já můžu dokázat. Jsem jen člověk. A proto to skončí… smrtí, jen doufám že ne její.

„Nespíš?“ Špitla mu do ucha. Mohlo být něco po půlnoci.
„Můžu snad?“ Usmál se a otočil se k ní.
„To nikdy nejsi unavený?“ Zavrtěla hlavou a pohlédla vzhůru k obloze.
„Jsem, ale copak ty by jsi usnula, kdybys mohla vidět to co ti zmizelo na dlouho ze života?“ Přikývl a podíval se stejným směrem.
„A co vidíš nejraději? Slunce, trávu, měsíc, nebe, hvězdy…“ Zeptala se a očima přejížděla hvězdami posetou oblohu.
„Tebe.“ Zašeptal jí do ucha a políbil jí do vlasů.
„Vážně?“ Zeptala se najednou vážně a pohlédla mu zpříma do očí.
„Ano. Vážně.“ Usmál se a pohladil jí po tváři.
„A víš že to skončí?“ Pokračovala a v očích měla nejistotu.
„Vím. Ale doufám.“ Přikývl a povzdechl si.
„Nedoufej. Smiř se.“ Řekla hořce a po tváři jí začala stékat slza.
„Copak to jde?“ Zeptal se a rukou jí otřel slzu.
„Ne…“ Zašeptala a zabořila hlavu do jeho prsou.
„Tak vidíš.“ Dořekl ještě a začal jí hladit po vlasech.

Brečela. Brečela jako předtím. Jenže tentokrát ne proto, že by chtěla změnit minulost. Plakala protože se bála budoucnosti. Věděla co v ní bude a to jí naplňovalo ještě větším smutkem. Plakala, protože se budou muset rozloučit. Možná za měsíc. Možná za týden. Možná už zítra. Plakala protože ho milovala, aniž si to plně uvědomovala. Byl tady. Byl tady s ní, když ho nejvíc potřebovala. Byl jistota, o kterou se mohla opřít. Kam se je poděla ta cynická holka, která v nic nedoufá a jde si pro smrt. Jak teď by jí chtěla být. Jak moc by chtěla zapomenout na všechno co k němu cítí. Jak moc mu chtěla být lhostejná, aby ho to tolik nebolelo. Ale to nešlo. On jí miloval a ona věděla, že s ní půjde dál, i kdyby mu řekla, že nechce. Zůstane s ní až do toho hořkého konce. Konce, který je čím dál blíž.