Samota, která bolí – nemusí bolet navždy - 7. část

„Kakashi, něco se děje,“ upozornil všechny Pakkun.
„Tenzou, cítíš to taky?“ zeptal se Kakashi.
„Ano Kakashi-senpai. Je to rozhodně Kyuubiho chakra. Měli bychom si pospíšit.“
Kakashi ještě dodal: „Pakkune, už můžete jít, my už to zvládneme!“ a ninkenové zmizeli.
Oba za chvíli dorazili k místu, kde byl Naruto a Hinata. Yamato chtěl ihned jít po Narutovi, ale Kakashi ho zastavil se slovy: „Počkej ještě chvíli, je to jiné než obvykle. Uvidíme, co se stane.“
S Narutem to bylo opravdu jiné. Rudá chakra kolem něj vířila, neobalovala ho jako vždy. Sice Narutovi narostly dráhy a vystouply špičaté zuby, ale pořád to byl on. Sám také nevěděl co má Kyuubi v plánu, ale rozhodně se mu to nelíbilo. Svíjel se ve strašných bolestech na zemi. Nevěděl co má dělat. Chtěl jít dál, pomoct Hinatě, ale mohl sotva udělat malý pohyb. Cítil se, jako by mu praskaly všechny kosti v těle a trhaly se mu svaly. Přes bolestné slzy v očích viděl jen mlhu, i když žádná nebyla.
Ucítil jemný dotek ruky na jeho rameni, ruce sklouzly k jeho pasu a objaly ho. Pak už jen tichá, ale pro jeho uši dostatečně silná, dvě slova, která se pořád opakovala: „Miluji tě!“
To se pořád opakovalo. Také cítil, jak mu vřelé kapky dopadají na rameno a z posledních sil se otočil. I Naruto tiskl Hinatu k sobě. Podíval se jí do jejich nekonečných očí. Chtěl v nich utopit veškerou bolest, hlavně bolest srdce. Hinata se mu také dívala do modrých očí a neustále opakovala to stejné.
„Už to nemusíš říkat,“ usmál se na ni. Hned po jeho slovech si věnovali dlouhý polibek.
Yamato a Kakashi je celou dobu sledovali a čekali, co se stane. To co najednou přišlo vůbec nečekali. Nevěděli vlastně ani o co jde.
Při jejich polibku se najednou červená chakra začala měnit. Z červené přešla na oranžovou, pak žlutou a následně se v paletě barev dostala až na zářivě bílou. Tato chakra byla hodně zvláštní. Navíc neobklopovala jen Naruta, ale i Hinatu. Bylo to krásné. Jako kdyby je obklopovala nějaká andělská síla.
„Však já tě jednou dostanu!“ řval z Narutova podvědomí Kyuubi.
Naruto ho už ale neposlouchal. Cítil jen vůni Hinatiných vlasů, teplo jejího těla a tu sílu, která se kolem nich zhušťovala. Síla jim pronikala do těla a oba cítili, jak se jim ulevuje od bolesti.
Lehké rány se pomalu zacelovaly a i ty těžká zranění přestávaly krvácet. Nevěděli co to způsobuje, nebáli se, protože byli spolu. Drželi se v pevném obětí. Začaly jim klesat víčka, obětí se uvolňovalo, tělo těžklo a gravitace je táhla k zemi. Před očima měli jen tu bílou zář a jeden druhého. Vše, jako by se vytrácela do neznáma. Stromy mizely, obloha se změnila na nekonečnou bílou pláň, i když byl temný večer, zvuky přírody ztichly. Oba ztráceli vědomí, až nakonec spadli do trávy vedle sebe a usnuli. Zář zmizela ve stejný moment.
„Tenzou, viděl jsi to?“ zeptal se Kakashi s udiveným výrazem.
„Ano, při tmě jaká tu je to ozařovalo široké okolí. Nevím co to bylo. Vy ano, senpai?“ zeptal se Yamato a dodal, „říkejte mi prosím Yamato!“
„Myslím, že nebude dobré toto říkat Tsunade. Co myslíš ty?!“
„Myslím si to také. Je to sice něco vyjímečného, ale měli bychom to držet v tajnosti, alespoň prozatím,“ odpověděl.
Po posledním slově oba došli ke spícímu Narutovi a Hinatě. Kakashi vzal na záda Naruta a Yamato do náruče Hinatu. Vydali se společně rychle do vesnice, protože Hinatina rána stále trochu krvácela a Naruto měl nejspíše zlomenou nohu, kterou příliš namáhal, když se snažil donést Hinatu do vesnice sám. Některá jeho žebra také nevypadala zrovna uceleně. Ale drobnější zranění se oběma záhadným způsobem sama vyléčila.