Láska od vodopádu 003

„Proč mě sleduješ…..zase?“
„Já tě nesleduju. Pouze jdu za tebou, protože si s tebou chci promluvit.“
„Aha a o čem?“
„No já….nevím jak to říct. No chtěl jsem ti říct….“
„Tak už to řekni. Já jsem zvědavá co mi chceš říct.“
„No ono ale není lehký to říct.“
„Aha. No takže se to nedozvim. No škoda.“
„Víš co, mám nápad. Teda je to blbý, ale aspoň něco.“
„To zní zajímavě. Tak povídej.“
„Zítra sice nemůžu, ale pozítří mám čas, tak mě napadlo že bychom třeba spolu mohli zajít k tomu vodopádu co je kousek za Listovou. Víš skvěle se tam přemejšlí a myšlenky se tam dají lépe zformulovat. No a hlavně je to skvělé místo k tomu abych ti to řek. Tak co, půjdeš tam se mnou?“
„Tohle nemůžu odmítnout. Už jen kvůli tomu, že mě hrozně zajímá co mi chceš říct.“
„Jsem rád, že jsi to pozvání přijala.Bál jsem se že odmítneš.“
„Jak už jsem řekla, strašně moc mě zajímá co mi chceš říct, takže je jasný, že jsem nemohla odmítnout.“
„Jo tak toho už sem si taky všimnul.“
„A tohle si myslel jak?“
„Ále nijak. Teda rozhodně sem to nemyslel nijak zle.“
„Tak to máš štěstí. Vzpomínáš si na naše poslední setkání?“
„Jo, ale radši bych na něj zapoměl, jelikož si pěkně zuřila. Proč?“
„No já jen, že si mi chtěl říct co bys ode mě čekal. Tak mě napadlo, že bys mi to mohl říct teď.“
„A nemohla bys na to prosím zapomenout?“
„Ale tak teda jo. Zapomeneme na to. Stejně tuším cos mi chtěl říct.“
„Díky.“
„Asi bychom už měli jít. Řekla bych že sme tady prokecali aspoň polovinu první zkoušky.“
„Máš pravdu. Tak pudem?“
„No jasný.“
Usmívala se. Byla šťastná že ji pozval k tomu vodopádu. A byla překvapená, jak krásně se umí usmívat. Byla ráda, že spolu konečně mluvili úplně normálně, protože většinou když se potkali, tak byl jeden z nich naštvanej. Povídali si spolu celou dobu a oba vypadali velmi šťastně. Když už byl čas kdy měla první zkouška skončit, přestali si povídat a jen se dívali směrem odkud chodili týmy co byly vyloučeny už během zkoušky. Postupně se začly objevovat další týmy pak zas chvilku nic a najednou se přiřítili zbylé týmy s úsměvem. Všichni křičeli, že prošli první zkouškou. Temari, stejně jako ostatní, gratulovala svému týmu. Po chvilce k nim přišel Shikamaru i s jeho týmem a taky jim pogratuloval. Temari taktéž. Po nějaké době jejich týmy odešli a nechali je tam samotný.
„Zítra je čeká druhá zkouška.“ řekl Shikamaru.
„Ano a oni ji určitě zvládnou. Shikamaru nemusíš se o ně bát.“
„Já se o ně nebojím. Já jen, oni sou ten typ, že když de o boj tak bojujou a vítězej, ale jinak by nejradši nedělali vůbec nic.“
„Teďka, když si je takhle popsal, mi někoho hrozně připomínaj. Jen si nemůžu vzpomenout koho.“
„Tak jsem se zasmáli.“
„Ale já sem to myslela tak, že vy 4 tvoříte skvělý tým.“
„Hmmm díky. A co tvůj tým?“
„Dalo by se říct, že to je nejlepší tým mezi nováčky v Písečný, ale sou naprosto v pohodě. Jim je to asi úplně jedno že sou fakt dobrý.“
„Takže takový úplně normální.“
„Jo přesně tak.“
„Asi bychom se po nich měli jít podívat.“
„Mám tušení, kde by mohli být. Poběž.“
Temari se se smíchem rozběhla na louku co je kousek za Listovou. Shikamaru jí následoval. Když probíhali ulicemi, lidé se za nimi otáčeli, ale ne protože by do nich třeba vrazili, ale protože chtěli vědět, kdo je tak šťastný, že se směje na celou Konohu. Zastavili se až na louce.
„Jak jsi věděla že budou tady?“
„Nevěděla.“
„Tak proč si běžela sem?“
„Protože když se mě jednou zeptali jaké místo se mi v Konoze líbí nejvíc, řekla jsem že je to právě tahle louka.“
„Aha, tak to potom jo.“
„Takže co teď?“
„No jeden nápad bych měl.“
„Tak povídej.“
Místo odpovědi povalil Temari na zem a začal ji lechtat. Smála se, protože je strašně lechtivá, ale smála se taky protože takhle šťastná už dlouho nebyla. Tak tam blbli ještě dlouho než se na konec začlo stmívat a jim nezačlo kručet v břiše.