Legenda týmu 11 ep. 1: Návrat v čase

Adami se vyhla muži, který se zmateně motal přes celou ulici a pokračovala dál na své cestě Konohou. Už se těšila, až své matce, Anko Mi-tarashi, řekne, že bude kunoichi jako ona. Vždycky se jí chtěla vyrovnat a tak, když se teď stala geninem, byla tomu zase o krok blíž. Byla v týmu s dvěma kluky. První ovládal spíše taijutsu, stejně jako jeho otec. Byl také stejně jako jeho otec zapálený do síly mládí. Maito Arin.
Druhý chlapec měl, alespoň podle Adami, zvláštní kekkei genkai. Uměl ovládat led, a tedy i vodu, a to velmi dobře. Neisel byl také synem Kurenai. Adami ji znala už od dětství a byla zvědavá, jestli je jí Neisel alespoň trochu podobný, nebo jestli je spíš jako jeho otec, Milaehon. Na rozdíl od nich, ona neměla ani to nejmenší tušení, kdo je její otec. Sice by ho ráda poznala, ale byla ráda že má alespoň jednoho rodiče. Určitě ovládá oheň, pomyslela si Adami o svém otci hned potom, co si odhrnula hnědé vlasy z očí. Stejně jako já… Kunoichi měla velké nadání ovládat oheň. Nejednou ji za to na akademii chválili a dívka na to byla patřičně hrdá. Už zítra, poznamenala v duchu, poznáme našeho senseie. Docela se na to těším… A hele, už jsem doma! Adami rozrazila dveře a vykřikla přes celý, i když poněkud malý domek.
„Mamííí!!! Už jsem doma!!! Zvládla jsem tu zkoušku! Už jsem genin!! Máš radost?!?“
„Aaahoj Adami!!! To víš že mám!!! Jestli jsi alespoň trochu statečná, tak se brzo staneš chuuninem! Ale jestli ne…. I když teď je to jedno, stejně většina novopečených ninjů nepřežije jejich prvních pár misí,“ dodala Anko zlověstně.
„Ty taky musíš pořád jenom strašit, co?“
„A večeři si musíš udělat sama, Adami, jdu dneska oslavovat s Kurenai!“
„Oslavovat...co? Vždyť narozeniny nikdo nemá ani nic podobného!“
„Radost ze života, drahoušku!“

„Síla mládí!!!!“
„Jestli se třistakrát netrefím do tohoto stromu kunaiem, tak udělám sprintem 10 000 koleček okolo Konohy!!!“
„Taijutsu vítezí!!!“
Tyto a podobné výkřiky se rozléhaly lesem poblíž Konohy, kde Arin cvičil na nadcházející den. Házel na stromy shurikeny, dělal kliky a sed-lehy už od chvíle, kdy skončila zkouška chuuninů.
„Neměl by ses předřít, synu,“ promluvil Gai k Arinovi.
„Ale jsem na tebe hrdý, že jsi jako já!!!“
Gai, nyní se slzami v očích si stoupl ke svému synovi a potom mlčky cvičil s ním.

Neisel šel bok po boku se svým otcem, Milaehonem, z akademie.
„A kam vlastně šla máma?“
„Na saké se svou dobrou kamarádkou a matkou tvé týmové partnerky. Vsadím se, že zatímco Kurenai přijde jen lehce podnapilá, Anko-san se ožere jako prase a bude ještě hlučnější, než je obvykle.“
„To jde? Jestli ano, tak to musí být peklo. Doufám, že jí Adami není moc podobná.“
„Mohlo by to být i horší. Třeba se Anko-san opije tak, že ani netrefí domů, a bude u nás muset přespat.“
„Beru zpátky to, co jsem předtim řek‘. Tohle by bylo peklo. Hej, už jsme doma!“
„Ano, cesta z akademie uběhla vskutku rychle. Teď už nám zbývá jen doufat…“

Další den, mýtina v lese
„Adami tu ještě není. Má zpoždění,“ konstatoval Neisel.
„Chybí jí síla mládí, proto chodí pozdě!!!“
„Je zajímavé, že jste všichni v jednom týmu, když máte tak různorodé povahy,“poznamenal Sarin, jejich nový učitel. Ten nejenom že přišel včas, na místě setkání byl dokonce jako první. Když Sarin pootočil hlavou, spatřil přicházející Adami. Měla na sobě červené tričko s výstřihem a velmi krátkou sukni stejné barvy, pod kterou naštěstí měla černé elastické kalhoty.
„Promiňte, že jdu pozdě, ale měla jsem moc práce.“
„Chybí ti síla mládí!!! Tím to je, jinak bys to všechno stihla,“vyjádřil se Arin.
„No, když už jsme všichni, tak se nějak navzájem představíme,“ začal Sarin.
„A jak se máme představit, sensei?“ otázala se Adami.
„Představím se jako první. Mé jméno je Suzumebachi Sarin a nyní budu váš učitel. Koníčky nemám a mým zájmem bude nějak z vás udělat dobré shinobi.“
„Tak jooo!!! Mé jméno je Mitarashi Adami a mým koníčkem je stejně jako mým zájmem dobré jídlo!!! Ale nesnáším zkažené dango knedlíčky, ty jsou faaakt strašné!“
„Mé jméno je Maito Arin a mým zajímám se jen o sílu mládí, protože ta vždy vítězí!!“
„Hmm.. Mé jméno je Yuuhi Neisel.“
„A koníčky?" otázal se Sarin. Neisel po něm hodil naštvaný pohled. Bylo na něm vidět, že nemá náladu odpovídat na něco takového.

„Tak výborně, teď, když už se známe si trochu prozkouším vaše schopnosti. Váš úkol je porazit mne než se dočkáme slunce západu. Jinak… Se nikdy nestanete geniny!!! Jen ti, co projdou tímto přezkoušením se stanou plnohodnotnými ninji.“
„Táák jóóóó!!! My vás porazíme, protože jsme dobří ninjové a staneme se plnohodnotnými geniny,“ vykřikla Adami. Arin jí nadšeně přizvukoval.
„Jop!! A využijeme sílu mládí!!“
„No jasně…“
„Takže. Začnete, až napočítám do tří. Jedna. Dva. Tři,“ jenom co to dořekl, všichni zmizeli v lese. Ačkoli je už Sarin neviděl, oni byli stále spolu. Jako první promluvil Neisel.
„Musíme ho napadnout společně, jinak nikdy nevyhrajeme.“
„Ale my máme na své straně sílu mládí!!!“
„Musíme vyhrát, jinak to s námi špatně skončí,“ varovala Neisela Adami.
„Já vím. Proto musíme vymyslet plán. Pokud se nemýlím, tak Adami ovládá ohnivá jutsu a Arin je dobrý v boji na blízko, že?“
„Že váháš.“
„Mám sílu mládí!!“
„No jo, já vim. Adami, ty ho nějak zabavíš. Plivni po něm oheň nebo tak něco. Až řeknu teď, tak okamžitě skončíš. Já ho chytím a Arin ho dodělá. Jasné?“
„Použijeme sílu mládí!! Skvěle!“
„Je mi to jasné stejně jako to, že Arin neumí mluvit o ničem jiném než o síle mládí.“
„Hej, to není pravda!“
„Nechte toho. Jdi na to, Adami.“ Adami přikývla a vyskočila zpět na mýtinu. Sarin se po ní překvapeně ohlédl.
„Nazdar nazdar, jdu vás porazit,“ vychloubala se Adami. Začla dělat ruční pečetě. Had, ovce, opice, prase, kůň, tygr. Tohle bylo jutsu, které uměla ovládat ze všech nejlépe.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!!!“ Po tomto výkřiku spojeném se Sarinovým „Sakra!!!“ Adami vyfoukla z úst obrovskou kouli ohně, který vzápětí zaplavil druhého bojovníka.
„Teď,“ ozvalo se z lesa. V okamžiku, kdy Adami přestala Sarina zalévat proudem ohně, Neisel vykřikl. „Makyou Hyou shou!!!“ a Sarina už neobklopoval oheň, ale ledová zrcadla. Sensei se zmateně rozhlédl okolo sebe. Tak rychlý útok nečekal. Koutkem oka záhlédl pohyb, ale příliš pozdě. Arin je s výkřikem „Konoha Senpuu!!“ srazil k zemi.
„Máme vás, sensei,“ ozval se Neisel a vyšel zpoza zrcadla spolu s Adami.
„Být tebou, tak si nejsem tak jistý,“ reagoval na to Sarin. Vstal a zapotácel se. Pohlédl na Neisela a usmál se.
„Vůbec bych si tím nebyl jistý. Magen: Narakumi no jutsu!!!“
Všude zavířilo listí. Arin spatřil Gaie. Ten mu řekl: Nejsi nic. Jsi jen nepovedený člověk. Nic neumíš… Ty zmetku!!!!
Neisel spatřil mrtvé lidi. U nohou mu ležela Kurenai. Co jsi to jen provedl!!! Podívej, všichni jsme kvůli tobě mrtví…
Před Adami se vynořila ze země obrovská brána. Byla celá černá a neměla kliku. Otevřela se a ozvaly se hlasy: Ty zrádkyně… Teď zaplatíš za naši smrt… Zabila jsi nás, ale my chtěli žít!!! Chtěli jsme žít!!! Pojď za námi… A prožij tu bolest, kterou my prožíváme už 10 let!!!
Probudili se. Sarin seděl na zemi a okolo zpívali ptáčci. Slunce právě zapadalo. Podívali se po sobě a jako první promluvila Adami.
„To znamená… Že… jsme neprošli.“
„Ano, nedokázali jste mě porazit. Ale… Přiznávám, že jste mě docela zahnali do úzkých a navíc jste proti mně neměli žádnou šanci. Takže… Nechám vás projít. Už musím jít, zítra se setkáme v kanceláři Hokageho. Zadá nám první misi.“

„Pojď Adami, využijeme své síly mládí a pomůžeme této babičce ze schodů!!!“
No skvěle, pomyslela si Adami. Ten sílo-mládí-maniak je úplné pako… Vždyť jenom pomáháme v místním domově důchodců přejít těm dědečkům a babičkám přes cestu do kina!! Aspoň že Neisel se chová normálně. Sensei mu řekl, aby nám a těm starouškům otevíral dveře a usazoval je na sedadla a tak, a on to všechno dělá. Mlčky. To tenhle k***t se do toho tak zapálil!!! Vždyť když té babičce povídal o síle mládí, tak to s ní málem seklo… A potom, co jsme se představili, tak pořád mlel jen o té podělané síle mládí! Je to takové pako!! Kdyby měl alespoň trochu klidnější povahu, klidně bych s ním šla na rande, je to docela fešák, ne jako jeho otec. Ale takhle!!! No nic, musím pomoct tamtomu dědovi, upadla mu hůl…
„Počkejte, pane, podám vám to,“ řekla kunoichi a podala důchodci jeho hůl.
„Děkuji ti, holčičko. Připomínáš mi časy, kdy jsem byl ještě mladý. Tenkrát zuřila válka a bylo to prostě strašné a,“ Adami přestala poslouchat. Věděla, že když se důchodci rozpovídají, nevadí jim, že je nikdo neposlouchá, znala to dobře. Její matka dělala to samé, když byla opilá. Převedla starého pána přes cestu, Neisel jí otevřel dveře a dovedl je k sedadlu, kde měl starý pán sedět. Společně ho usadili a šli zpět ke vchodu.
„Adami?“
„Ano?“
„Až tohle skončíme, musíš jít ke mně domů.“
„P-proč?!? Já ne-“
„Tvoje matka se včera v noci strašně opila a teď leží v mojí posteli. Nejsem schopný ji odtamtud dostat.“
„Aha, tak to ano. To je celá ona, lehnout si do cizí postele!“
„Jo.“ Neisel se zahleděl na Arina, který právě předváděl jedné babičce kopy, které se naučil teprve nedávno. „Co to ten blbec zas‘ dělá?“
„Aaa, ten idiot!!! Proč zrovna já musím být s takovým vymaštěným retardovaným a otravným nestydou v jednom týmu?!? Až budem na nějaké drsnější misi, nepřežije noc!!," stěžovala si dívka.
„Teď mluvíš jako Anko-san.“
„COOOOŽEEE?!?!? To není pravda.“
„Ale je.“
„NE!!!“
„Když myslíš…“