Uzumaki klan story (3) - 5. Začátek cesty!

Místnost byla velká, na bocích zdobena nádhernými ornamenty a vyčuhovali z ní několik soch. Byly to strašidelné sochy, sochy které připomínaly démony a podobnou havěť.
Uprostřed všeho toho byla vyvýšina a na ní se krčil obrovský trůn. Od něho až ke dveřím se táhly dvě řady zdobených sloupů.
Na trůně seděla žena, měla velice zajímavý účes jenž se těžko popisoval. Na sobě velkou róbu a v očích jí hořela jakási jiskra, která nikomu kdo jí viděl nedala spát.
Velké dveře na jednom konci se otevřely a dovnitř vešlo několik lidí. Všichni měly dlouhé tmavě fialové róby a tvář zakrytou stínem.
„Paní!“ Do místnosti vešel další zamaskovaný tvor. Byl to malý pes.
„Pakkune.. Náš plán může začít...“ Žena vstala a přišla ke klečícímu psovi. „Minato už vesnici osvobodil. Nyní se nech zabít od Ashimara.“
„Zabít? To jste mi předtím neřekla!“ Zakřičel na ní, náhle ucítil obrovskou úzkost, celá místnost se menšila a démoni na zdi oživly. Náhle mrkl a bylo po všem.
„Neodporuj mi...“ Žena si opět sedla na trůn a poklepala na opěrku. „Víš moc dobře že je to dočasné. Až Ashimaru zemře, budeš zpět...“
Žena se podívala vedle trůnu. „A když to nesplní Minato.... Skor to udělá sám..“
Za jejími zády se objevil muž. Na hlavě měl ocelovou helmu která mu vedla až k očím kde vytvářela několik rudých otvorů pro výhled. Kůži měl celou černou, na celým tělem měl ocelové brnění, mezery mezi částmi vyplňovala černá látka.
„Zase ten z**d?“ Pomyslel Pakkun a prohlídl si svého největšího konkurenta. Ten ho projel taktéž očima.
„Pakkune!?“ Sykl Skor a na místě kde stál se objevila černá chakra, náhle se objevil za Pakkunem a chytl ho pod krkem. Vyzvedl ho do výšky. „Co si myslíš že myslíš?“
Vzal ho a mrsknul s ním o zeď. Ta popraskala, a rozpadla se na několik menších kusů.
„Nech ho.... Ještě se nám bude hodit...“ Poručila žena a Skor se poslušně objevil vedle ní.
„Jak já ho nesnáším..“ Pomyslel dále a Skorem to cuklo ale nechtěl rozbijet další zeď.

Po odpoledním modlením dostal Pakkun jednoduchý útok. Nechat se zabít.
„Jak Ashimara najdu... Prakticky může být kdekoliv....“ Sykl a kopl do zdi.
Na chodbě se u něj zastavil jeden člen řádu.
„Vím kde ho najdeš...“ Pošeptal k němu. „Bude hledat svoji ženu...“
„Svoji ženu?“

Ashimaru měl namířeno do malé vesnice na kraji země. Od svých informátorů dostal informace že tam byla spatřena osoba která by možná byla jeho přítelkyní.
Už byl ve vesnici. Pár lidí se zeptal a ukázal fotku ale neznaly jí. Až na jednoho starce.
„Tu si pamatuju, před několika měsíci zde pár týdnu pobyla ale poté odjela do hor...“ Řekl.
„A neříkala něco?“ Zeptal se ho.
„byla zvláštní, na nic si nepamatovala...“Odřekl se děda.
„Děkuji vám...“Řekl Ashimaru a odešel. I když měl skvělý jasnovidecký smysl, nikdy se mu neukázaly věci které chtěl vidět.
„Do hor...“ Pomyslel a záhledl se na hory v dálce. „Proč by jen jela do hor?“

Ranní rosa odkryla všechny odkazy bitvy. Mrtvá těla, poničené ulice a domy a takřka mrtvo v ulicích.
Minato vstával poměrně brzo, ačkoliv byly vzhůru dlouho do noci.
Pomalu přešel do kuchyně kde byla Anna a přichystala snídani.
„Deidro mi včera řekl co se stalo....“ Řekla potichu.
„Je mi to líto....“ Řekl a podíval se do země.
„Prosím,... natrénuj mě...“ Pokračovala po chvíli. „Chci být silná...“
„No, stejně mám dlouhou cestu... můžeš jít se mnou...“ Odpověděl a pousmál se.
„Díky!“ Zajásala.

Na mýtince blízko listové se objevila postava. Držela se za jednu ruku a byla celá od krve.
„Parchant jeden...“ Sykl a utíkal směrem pryč.
„Kdybych se nevyměnil při to nárazu do země....“ Pomyslel a zastavil se. „Asi mám zlomenou ruku! SAKRA!“

„Napřed musíme zabezpečit vesnici a trochu to tu poklidit.. Poté vyhlásíme oficiálně nezávislost a napadneme zemi Země.“ Oznámil Shikamaru na schůzce nejvlivnějších ninjů.
„Napadneme?“ Vyjekl Sasuke.
„Jo, předtím jste nechtěli a víte jak to dopadlo..“ Sykl Shikamaru a ostatní jen zakejvaly. „Našim cílem bude nepřátelská vesnice. Z počátku se opevníme na hranicích a až nabereme sílu zakopeme je do země. Demonstrujeme naší sílu jejich pokořením, vrátíme jim těch dlouhých 8 let ponížení a utrpení. Samozřejmě za podpory Mlžné a Písečné.“
„Kdy zaútočíme?“ Zeptal se někdo z davu.
„Za týden, přesně za týden.....“

„Než vyjdeme musím vědět jednu věc..“ Řekl Minato na plácku a podal Anně malý papírek.
„Na co to je?“
„Přes to zjistíš typ chakry, jen to zkus... Vyšly od něj svoji chakru..“
„Dobrá!“ Chvíli se nic nedělo, po chvilce papír zvlhl.
„Vodní....“ Řekl Minato a podrbal se na hlavě. „Mám problém“
„Jaký?“
„Z vodních jutsu tě nic nenaučím.... ovládám zatím pouze dva živly a tím je Oheň a Vítr...“Odpověděl.
„Tak mě nauč ohnivé?“
„Ty neumím na dobré úrovni...“
„A nepomohli by nám ti z Mlžné...“
„Mohl bych se zeptat ale dost pochybuji...“

„Jo, promiň já už zítra balím kufry a jedu do mlžné ale Nimi by ti s tím mohla pomoct...“ Pousmál se Kashite.
„Bude to delší cesta, jedu za jedním kovářem... měl by mi dodat speciální zbraň....“ Oznámil Minato a Kashite se zamyslel.
„Jo..... To nebude problém...“Řekl po chvilce ticha a přišel to říct Nimiako.

Hinata již byla s rukou v sádře doma. Takže jim nebránilo nic zmizet.
„Tak jak to teda bude?“ Zeptala se ho Anna druhý den ráno.
„No, máme posilu do našeho týmu..“Pousmál se Minato a provokativně jí pohladil po vlasech.
Hinata stála na konci předsíně.
„Neopakuj to co při té bitvě...“Poručila přísným rodičovským hlasem.“A taky dávej pozor na Sestru!“ Pokračovala dále již mírnějším hlasem.
„Ale, copak mi nevěříš?“ Zaúpěl a Hinata k němu přišla.
„Ale věřím...“ Lehce ho obejmula a poté i Annu.
„Tak čau...“Řekl Minato a zmizel ve dveřích, sestra ho hned následovala.
U metských bran se setkaly ještě s Nimiako.
„Takže Nimi tě bude trénovat vodní jutsu...“ Oznámil Minato a přátelsky jí chytil za rameno.
„On mi řekl Nimi,.... a ještě mě drží...“ zajásala potichu. Minato ruku sundal a společně vyšly.
„Takže, kam to jdeme?“ Zeptala se po chvilce.
„Do daleké vesnice... Mám si tam něco vyzvednout...“ Odpověděl ale náhle mu do obličeje vlétla sněhová koule.
„Dostala jsem tě!“ Pousmála se Anna.

Správce pobíhal po lese než došel k menšímu domku. Vešel dovnitř. Tam odtáhl knihovnu pryč. Byla tam další chodba, na konci ní stály dveře, za chvíli se otevřely a pustili ho dovnitř.
„Šéfe!“ Vyběhl jeden STONE. „DOKTORA!“
Správce se rozhlédl, stál v tajném úkrytu posledních STONE. Byl tu přichystaní nenápadně zaútočit na listovou , kdyby se něco zvrtlo.
Ale měly úkol dělat spícího brouka, čekaly na lepší příležitost.