Dívka sněhu 3

Minulý díl končil takhle:
Prošla dveřmi a viděla ho jak se modlí:
„A Tak ti, milá Nio, přeju v nebíčku hodně lásky a spokojenosti. Tokugawa. Amen.“
Dojalo ji to. Byla nesmírně ráda, ale nemohla nic říct, aby ji neslyšel.
Tokugawo, jak bych s tebou teď chtěla být!

Dívka sněhu 3

Tokugawa se náhle otočil jejím směrem. Chvíli jen tak zíral a potom se obrátil a lehl si do postele.
„Asi se mi to zdálo, ale cítil jsem ji tady,“ řekl si pro sebe a zavřel oči.
Nia přišla zpátky za ostatníma. Minato se rozplýval nad tím, jakého má krásného syna, Jiraya se zatím vytratil poohlídnout se po inspiraci na knížku a Tsunade hodnotila Miočin kuchařský um. Nia popošla až ke dveřím a těmi prošla. Za nimi se rozběhla do lesa. Chtěla být sama a uspořádat si všechno v hlavě.
Našla si místo v jednom kmeni velkého stromu, tam se schoulila a přemýšlela.
Takže jsem mrtvá. Ale v Konoze žiji dál. Živí mě nevidí, ale já je ano. Jsem ráda, můžu pozorovat Tokugawu… jak roste a sílí. Budu ho pořád sledovat.
A také Naruta a Mioko. Byli na mě tak hodní.
Ale… když tu žijí mrtví lidé posmrtný život, tak to znamená… že tu někde budou moji rodiče! Musím je najít! A konečně jim vytknout všechno co mi udělali.
Najednou se cítila unavená.
He, i jako mrtvá musím spát? To je teda posmrtný život., povzdechla si a usla.

„Tati! Tatííí! Trefil jsem ho!“ křičel nějaký kluk celým lesem.
„Vidíš jak jsi šikovný. Tak pro něj zajdi a doneseme ho domů. Mioko už určitě přešlapuje netrpělivostí.“
Slovo Mioko Niu vzbudilo. Chtěla něco vykřiknout, ale na poslední chvíli se zarazila, aby ji nikdo neslyšel. Slyšela křupání klacíků a smích malého kluka. Teď už ho poznala, byl to právě Tokugawa. Zabil lišku a šel pro ni. Byl ji už tak blízko, že se neudržela a zašeptala:
„Tokugawo, neboj se o mě. Jsem v pořádku a s tebou.“
Chlapec ztuhnul na místě. Vyvalil oči a zašal se třást. Zděšení, že slyší hlas Nii bylo silnější než jeho odvaha a nebojácnost.
„Ni-ni-nin-nio?“ vydrkotal.
„Jsem to já. Počkej na mě v noci, přijdu za tebou,“ šeptala jak nejtišeji dovedla.
Naruto se podivil, proč to jeho chlapci tak dlouho trvá a tak šel za ním.
„Stalo se ti něco?“ zeptal se ho.
„Á-ále nic. Je to pohodě.“ Odpověděl trochu nejistě Tokugawa.

Nia šla za Tsunade. Nohy měla zničehonic těžké jako železo, tolik se bála setkání s rodiči. Ale byla rozhodnutá. Najde je!
„Tsunade, chci vá-, teda tě o něco požádat.“
Tsunade se důležitě podívala.
„O co?“
„No, víš…“řekla ještě rozpačitě Nia. „Potřebovala bych najít svoje rodiče.“
Pátá se zasmála:
„Jen tohle? To není problém. Shizuneee!“
Dveře se otevřely a v nich stála mladá žena.
„Hai!?“
„Zaveď Niu do knihovny mrtvých, prosím tě.“
„Hai!“
„Tak jdi za ní, ona ti ukáže kde hledat,“ řekla Tsunade a kývla hlavou.
„Tohle je konožská knihovna mrtvých. Jsou tu všichni, co umřeli od minulého století. Je to seřazené podle příjmení a jména. Hodně štěstí při hledání!“ snažila se usmát Shizune. „Budeš ho potřebovat.“
Nia si procházela knížky. A.. d…g…o..r!
„Tady je!“ vykřikla a začala listovat…
„Reshi…kde to-. Mám to! Reshi Akira a Reshi Shika! A adresa?
Mrtvých 12, Konoha? To je zvláštní, ale tady se není čemu divit.“ Poznamenala a vrátila knihu na její místo. Vrátila se za Tsunade a poprosila ji, jestli by ji zavedla na adresu, kterou našla.

Tokugawa seděl na posteli. Už se začínalo stmívat a on začal být netrpělivý.
Zdálo se mu to dneska? A nebo to byla skutečnost? Že by Nia neumřela? Ale to by ji musel vidět! Není to možné…Ale přece doufal, že v noci přijde.
Tok myšlenek přerušil až Naruto, který mu přišel dát dárek.
„Tady máš. Tenhle luk jsem kdysi našel. Neumím sním zacházet, ani nikdo kdo to zkoušel. Prý je magický a umožní ti používat sílu mrtvých.“
Mrtvých? Ne, to slovo už nechtěl slyšet. Nia, smrt, ten hlas!!!
„Může ho používat jen ten, co v mrtvé věří a neztrácí v ně naději,“ pokračoval Naruto.
„A proč myslíš, že já s ním budu umět?“ zeptal se zaskočeně chlapec, prohrabujíc si vlasy rukou.
„Víš, nejlepší je ho zkusit použít, když umře osoba, kterou máš rád. Já to taky zkoušel, když umřela jedna dívka, kterou jsem miloval. Mě se nepodařilo s tím lukem spojit, ale myslím, že ty to dokážeš. Věř v sám sebe a … v Niu.“

„Jsme tu! Ta-dá!“ vypískla Tsunade a pomalu se otáčela k odchodu. Nia stála jako opařená, že se s nimi uvidí, ale už je tady.
*klop,klop*
„Ano? Kdo je tam?“ ozval se ženský hlas, který neslyšela roky.
„Tady Nia, matko.“
Dveře se otevřely. Odhalily ženu zjizvenou po tváři a v obličeji se jí zračil strach.
„Nio? Jsi to opravdu ty? Dcerunko!“
Nia cítila úlevu z matčiného hlasu, ale nadšení neopětovala.
„Jsem tady, abych ti řekla, jak jsem se celou dobu cítila. Chci, abys toho litovala. Nesnáším tě za to, cos udělala,“ říkala Nia poklidně, jako by to říkala běžně.
Chvíli bylo ticho, a pak přispěchal muž. Měl také jizvy v obličeji, ale výraz kamenný.
„Nia?!“ řekl stroze.
„Taky tě ráda vidím, otče.“
Napětí houstlo, až by se dalo krájet. Nia cítila, jak je naplněná zlobou, ale zároveň je vidí ráda.
„Příjdu zítra. Dneska si musím ještě něco zařídit,“ vyhrkla najednou, ale odvážně a pomalým krokem odešla.

„Tokugawo. Tady jsem!“ šeptala opatrně Dívka a sedla si na postel.
„Nio, jsi to opravdu ty? Ale jakože s tebou mohu mluvit když jsi.. no..“
Nia se zasmála.
„Mrtvá? Správně bych s tebou mluvit neměla, ale potřebovala jsem ať víš, že jsem v pořádku.
Oba ztichli. Byli rádi že jsou spolu, ale zároveň jako by je dělila propast.
„Hele,“ přerušil ticho chlapec a vytáhl krásný velký luk. „Dal mi ho taťka, je prý magický. Dokáže využít sílu mrtvých.“
„Tak sílu mrtvých říkáš? Tak to ho musíme někdy vyzkoušet!“ řekla radostně Nia.
„No, ono… nikdo ho ještě nedokázal používat.“
Tokugawa se podíval do prázdna, jakoby hledal náznak Nii.
„Nebo, my to společně zvládneme. Ale nikomu ani slovo o tom, že o mě víš! Už tak jsem porušila pravidel víc než dost! A teď už jsi spát, ať jsi zítra fit!“ mrkla dívka v bílém kimonu a zmizela tak rychle, jako tající vločka.