Samota, která bolí – nemusí bolet navždy - 3. část

Hinata chytila Naruta za ruku.
„Bude nejlepší, když půjdeme.“
Nejiho tam nechali stát a společně odešli vstříc temnotě. Jen co zašli za nedaleký roh, tak se Hinata vrhla Narutovi kolem krku se slzami v očích.
„Naruto, slib mi... ať ti budou říkat cokoliv... neopouštěj mě, prosím.“
Naruto ji k sobě ještě víc přitáhl a tiše zašeptal: „Tebe bych nikdy neopustil. Toho se neboj a už prosím žádné slzy.“ Ještě chvíli tam tak stáli a jediné, co vědělo o jejich přítomnosti byl noční vánek, který strhl pár okvětních lístků ze stromu a ty jemně dopadaly na zem.

-Ráno druhého dne-

Hinata se zrovna probouzela vedle Naruta v jeho skromném bytečku. Skrz okno pronikaly jasné, ranní paprsky slunce. Naruto propukl ve velký smích, to když ho Hinata lechtala prstem na krku a foukala mu do jeho střapatých vlasů.
„Prosím Hinato, přestaň... to strašně lechtá. Asi sama nepřestaneš, jak vidím!“ v tu chvíli už klečel nad Hinatou, držíc její ruce.
„Zase se červenáš.“
„Naruto-kun, přivádíš mě do rozpaků.“
„Ale to já nechci.“ Chystal se jí zrovna políbit, když v tom oknem proletěl kunai s dopisem a zabodl se do protější zdi. Hinata se tak lekla, až Naruta shodila dolů z postele.
„Promiň, to jsem nechtěla.“
„To nic, nemusíš se pořád omlouvat.“ Strhl kunai i s dopisem ze zdi a otevřel obálku zapečetěnou od Tsunade. Hinata se zatím převlékla z Narutova půjčeného trika do svého kimona a pomalu došla k Narutovi, který si pořád četl dopis.
„Děje se snad něco?“
„Ne nic, ale jen mám B-misi. Většinou dělá Tsunade strašný kravál, když mám dostat misi této úrovně. Je to dost zvláštní.“
„Ty to určitě zvládneš. Ale nevím, jak to tady bez tebe vydržím?!“ Smála se.
„No, nechci tě nikam vyhánět, klidně tu můžeš zůstat jak dlouho chceš,“ podával Hinatě náhradní klíč od bytu, „ale měla by jsi to doma alespoň oznámit nebo tak něco, zlatíčko moje.“
„Co jsi to řekl?“ Hinata se už zase lehce červenala.
„No... že by jsi měla...“
„To jsem nemyslela. To poslední.“
„Zlatíčko moje?!“
„Zní to od tebe moc pěkně,“ a hned Naruta „za odměnu“ políbila.
„Dobrá tedy, zajdu za otcem, když si to přeješ.“
Šli společně Konohou a u čtvrti klanu Hyuuga se rozdělili se slovy „Miluji tě“. Naruto šel ještě před misí do kanceláře Hokage.
Dveře se rozletěli a vešel Naruto. Hned si to vážnými kroky mířil ke stolu Tsunade.
„Co si přeješ Naruto?“ zeptala se bleskově Hokage.
„Vysvětli mi, jak je možné, že jsem dostal B-misi. Nemůžu říct, že by mi to vadilo, ale přijde mi to hodně divný. Znám tě přece jenom už hodně dlouho.“
„Hiashi Hyuuga mě požádal o laskavost. Měla..“
„Takže Hyuuga. To jsem si hned myslel, že v tom budou mít prsty.“
Tsunade ho ihned okřikla, že jí nemá skákat do řeči a pokračovala: „Měla jsem ti dám misi společně s Hyuuga Nejim. Takže tady nestůj a jdi se okamžitě připravit na misi. Za hodinu musíš být u východní brány. Tam se setkáš i se zbytkem týmu.“
Naruto se po těchto slovech loudavými kroky dopravil zpět do svého bytu, kde se vybavil různými zbraněmi a v rychlosti blesku snědl ještě ramen, aby neměl na misi hlad.

Přesně čtyři hodiny odpoledne. Naruto právě dobíhal na určené místo, kde se vítal se zbytkem týmu a dokonce byla přítomna i Tsunade. Velitelem byl samozřejmě Neji Hyuuga, dále zde čekali Rock Lee a TenTen.
„To jako budeme s Narutem?“ ušklíbla se TenTen.
Naruto to však nevnímal a jen tam stál a čekal, co se bude dál dít.
Lehce zafoukalo, a když si větřík pohrál s Narutovými vlasy, tak se zarazil, vzpomněl si totiž na předešlý večer.
„Tak jdeme nebo tu budeme stát tak dlouho, dokud nenasněží?“ optal se, teď už veselejší, Naruto.
„A je to tady. Zachraňte mě někdo, nebo se už opravdu neudržím,“ stěžovala si TenTen.
Naruto kolem ní proběhl, až ji spadl svitek, který měla přehozený přes rameno.
„Zase ta jeho hyperaktivita,“ zamumlala si tiše jen pro sebe. A to už Tsunade odvelela odchod.
Jen se za nimi zaprášilo a než oblak kouře klesl, tak se Tsunade dívala, jak se rychle vzdalují.
„Hodně štěstí Naruto a dávej na sebe pozor!“ zakřičela, už do prázdna, Pátá Hokage.
Nevěděla proč, ale měla divné tušení. Už když včera vyhrála v kartách všechny hry proti Shizune.
Tsunade pomalu šla zpět do své kanceláře.
„Dobrý den, Godaime. Tak jak se vám líbí to dnešní krásné počasí?“ začal mluvit tajemný muž skrývající svou tvář ve stínu budovy místní restaurace.
„Až moc pěkné,“ odpověděla tiše.
„Zvu vás. Co si dáte? Pravda, že se vůbec ptám,“ zasmál se muž a to Tsunade trochu rozčílilo.
„Prosil bych jednou saké.“ Nastala chvíle ticha, která netrvala příliš dlouho a tajemný muž začal opět mluvit směrem k Tsunade. Ta evidentně neměla na nějaký rozhovor vůbec náladu.
„Všiml jsem si, že jste Uzumakiho poslala na misi a to dokonce na B-misi. Moc mu důvěřujete. U těchto misí se totiž může hodně věcí přihodit,“ všiml si, že Tsunade se tahle slova vůbec nelíbí, ale stejně pokračoval dál, „málo trénovaný ninja může dokonce i zemřít. Uzumaki si až moc věří ve svých dovednostech a ještě k tomu...“
„Prásk..“ to už se muž zvedal z podlahy, na kterou ho Tsunade shodila rozbitím jeho židle.
„Moc mluvíš a to se ti nemusí vyplatit. Nic neznamená, že jsi Hyuuga. Jsi obyčejný poslíček, říkáš věci, které se v přítomnosti Hokage bojí říct většina lidí, a ani neumíš používat dobře svůj Byakugan,“ zuřila Tsunade a díky ní se rychle restaurace vyprázdnila. Nikdo nechtěl přijít Hokage do rány.
„A teď mi pořádně vysvětli, co je ve skutečnosti pravda o misi, kam jsem Naruta poslala. A dávej si hodně velký pozor jaká volíš slova, nebo se ti nemusí vyplatit. Doufám, že rozumíš, Nekome Hyuugo!“