Samota, která bolí – nemusí bolet navždy - 1. část

Slunce rudne, přichází večer, na verandě sedí Hinata v jasně fialovo-bílém kimonu a zaposlouchává se do zvuků tekoucího jezírka.
„Hinata-sama, musíme už jít na večerní slavnost. Jako budoucí hlava tohoto klanu nesmíte zmeškat.“ Hinata jen mlčky přikývla a naposledy se zadívala do nekonečně plynoucí oblohy.
„Závidím ti tu volnost,“ pomyslela si a ladnými kroky odcházela.

„Už je zase večer. Proč jen dny tak bezúčelně utíkají, když je člověk sám a nemá nic na práci. Zajdu si aspoň na ramen. Ještě jsem dneska nedoplnil každodenní příděl těch nejlepších nudlí z Ichiraku.“ Zvedl se z postele, zavřel za sebou dveře a loudavými kroky si to mířil do Ichiraku Ramen.
„Co asi tak dělá. Chtěl bych vidět tu její milou tvář, cítit její vůni vlasů, držet ji v obětí, topit se v jejich nekonečně hlubokých očích...“ honilo se Narutovi hlavou.
„Vítej, už jsem nedoufal, že přijdeš a chystal jsem se právě zavřít. Tak jako vždy?!“
„Jasně, staříku. Ayame, vodu prosím. Ayame? Kde je, staříku?“
„Byla pozvána na schůzku, tak před chvílí odešla.“
„Kdo ji tak mohl pozvat? Není aspoň sama... Naruto nepřemýšlej nad tím a raději si odpočítávej minuty, než se konečně najíš,“ říkal si podvědomě Naruto.
„Itadakimasu,“ křikl si pro sebe, když mu Teuchi dával misku horkého miso ramenu a ještě mu připomínal ať tak nehltá, nebo ho bude bolet večer břicho.
„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě Teuchi, když chtěl Naruto platit hned po první misce.
„Ne, všechno je v naprostém pořádku,“ a s vynuceným úsměvem Naruto odcházel uličkou směrem domů. Vlastně domů nemířil, šel se projít. Během cesty tápal v myšlenkách a přehazoval si jednu přes druhou, až ho z toho trochu rozbolela hlava. Lehl si na místě, kde stál, do hluboké trávy a zadíval se na hvězdy, které už jasně zářily na černé obloze.

-Na oslavě klanu Hyuuga-

„Co asi teď dělá? A proč jsem vlastně tady?!“ tyto dvě otázky se stále honily Hinatinou hlavou. Během rozhovorů s různými členy, které ani pomalu neznala se snažila vždy někam ukrýt, ale Neji na ni dával takový pozor, že neměla šanci se někam schovat.
„Hinata-sama, ještě nesmíte odejít!“ křikl Neji, když se Hinata už rozhodla odejít z oslavy někam jinam, kde bude sama.
„Pusť mně Neji. Auu... to bolí,“ křikla najednou, když se chtěla rozběhnout a Neji ji v tom zabránil tak, že ji pevně chytil za ruku.
„Děje se snad něco, Hinato?“
„Ne otče, vše je v pořádku.“ Hinata využila situace, když si Neji a Hiashi vyměňovali pár slov a skrytými zahradními dvířky odešla pryč. Skoro ani neviděla na cestu, ale rozhodla se, že bude raději jinde, než mezi někým, kdo se jí stejně věnuje jen proto, aby upoutal trochu pozornosti jejího otce. Po pár minutách se Hinata dala skoro do běhu, až doběhla na louku, kde únavou lehce spadla do hustého lučního porostu. Zavřela oči a nechala utéct všechny myšlenky až na jednu, kterou si chtěla uchovat. Tu, která pro ni znamenala něco víc.
„Naruto, kde asi teď jsi. Určitě si někde volně pobíháš. A já tu čekám na nějaký ten „pohádkový“ zázrak. Stejně ani neví, že vůbec existuju.“ Zafoukal lehký větřík a Hinatě vnesl pár pramínků vlasů do obličeje. Nechala je být a dál jen tak ležela v trávě unášena myšlenkou pouze na toho jediného.

„Co mám dělat? Mám jít za ní a říct jí celou pravdu? Blázníš, vždyť ona je Hyuuga a ty jsi... a ty jsi... ty jsi nikdo.“ Narutův bod dobré nálady klesl o další dvě úrovně.
„Když ji tak každý den potkávám u kanceláře Hokage, myslím na ní pak celý den. Chci být s ní. Držet ji v náručí a už nepustit. Proč to tak bolí, když ji vidím se smát společně s Kibou? Asi proto, že vím, že o ni taky stojí. No tak Naruto vzchop se konečně, u ní nemáš prostě šanci, tak si rovnou hledej nějakou šerednou a ne něco tak krásného... ne, krásnějšího než ten nejvzácnější diamant.“
Naruto najednou sebou škubl a posadil se. Chytil se za hlavu, prohrábl si husté vlasy a začal přemýšlet, proč ho napadají zrovna tyto věci. Zvedl tvář k obloze, zadíval se na oslnivě zářící hvězdu a zlehka vdechoval večerní studený vzduch.
Hinata ležela dál v trávě a pomalu jí začala být zima. Měla na sobě pouze kimono. Také ona přemýšlela jen o jedné osobě. Z ničeho nic jí začaly stékat slzy. Nevěděla proč, ale úzkost jí pohlcovala a nevěděla co má dělat. Má snad křičet nebo dál v tichosti ležet?!
Chtěla vyslovit jeho jméno: „Na.. Na.. Naru..“ nemohla.
Úplně se jí svíralo hrdlo. „Nechci aby to tak bolelo. Proč? Prosím?!“
Ve stejnou chvíli se ozvalo: „Narutoooo!!!“ „Hinataaaa!!!“
Oba z plných plic zvolali jména těch, po kterých nejvíce toužili. Už to nemohli vydržet. Hned poté, co Hinata zakřičela jeho jméno, tak se opět položila do trávy. Naruto ale zůstal dál sedět a díval se po okolí.
„Odkud to bylo? To není důležité. Kdo to byl?“
Stoupl a opět se podíval kolem dokola.