Panoš aneb ztracená princezna 1.díl-Panoš

Kdysi dávno...to ještě světu vládly králové a královny...to se ještě hrálo na prince a princezny. Princezna Konohy se musela provdat za prince Uchihu. Musela...to byl ten problém...nikdo se jí neptal na její názor chce, nechce...prostě musela a ani za mák se jí do toho nechtělo...
„Sakuro!“
„Ano paní?“
„Ale no tak! Jak dlouho ti mám říkat ať už mi neříkáš paní ani princezno ale Hinato! Jasně před matkou mi říkej princezno ale normálně ne!“ poučila jí už po sté Hinata.
„Jenže vy jste z urozeného rodu a já jen pouhá služka!“ namítla.
„Já i matka tě máme rádi! Ty si víc než služka!“ Sakura sklopila hlavu.
„Dobrá tedy!“ přikývla nakonec.
„Mám pro tebe jednu špatnou a jednu dobrou zprávu...“
„Eh?“ nechápala.
„Víš, milá Sakuro..musím odjet za princem a chtěla bych tě požádat abys jela se mnou jenže nemůžeš jako dívka takže se musíš převléci za kluka...“ informovala ji.
„Panoš s růžovými vlasy? Fakt terno!“ pronesla Sakura ale okamžitě se omluvila. Prostě už byla taková. Vždycky něco prostořekého vypustila z pusy a pak toho litovala. Byla naučená říkat to co si myslí jenže to se teď nehodilo!
„Neomlouvej se!“ smála se Hinata.
„Vlasy ti nebudou vidět! Neboj, přestrojím tě k nepoznání! Teď jdi prosím pomoci kuchařce! Ale po obědě tě tu očekávám!“ mrkla na ní než zmizela za dveřmi.
Sakura musela dojít pro vodu do jezírka nedaleko. Bylo to čisté krásné jezírko. Vždycky jí fascinovala jeho krása a čistota. Teď byla myšlenkami ale úplně jinde. O princi jemuž byla princezna Hinata zaslíbena ještě v kolébce se povídalo že je krásný, moudrý a spravedliví. Sama byla zvědavá ale nechtěla si to připustit. Když došla k jezírku uviděla nějaké dva mladíky kteří mířily kušemi na nebohou laňku. Nebyla by to ona kdyby nezakročila. Rychle pískla na prsty aby jí vyplašila. Princ se také lekl až vystřelil ale netrefil se. Laňka vzala do zaječích (ehm k tomu se nebudu vyjadřovat xDD) a Sakura taky. Jenže i když byla sebevíc chytrá a znala to tu oni byli dva a navíc pěkně rychlí. Jeden jí nadběhl ze spoda druhý ze shora a už byla v pasti. Co teď?
„Ty si tu srnku vyplašila?“
„Myslíte toho jelena?“
„Jo přesně toho!“ arogantnost z něj přímo zářila.
„Je vidět že v přírodopise máte přehled! Ten jelen byl totiž laň“ vysmívala se mu.
„Víš ty s kým mluvíš? Být tebou bych si dal pozor!“ chytl jí pod krkem.
„Brácha to snad už stačí ne?“ přerušil je ten blonďatý.
„Vím kdo jste!“ oba dva na ní vykulili ty jejich oči.
„Ten nejnamyšlenější a nejarogantnější darebák který pro své potěšení loví ubohé laně!“ vmetla mu do obličeje. To ale neměla dělat. Vysloužila si facku a dokonce i koupel v jezírku.
„Můžeš si za to sama!“ řekl dotyčný už na koni a ujížděl pryč. Sakura dorazila do zámku celá mokrá ale vodu přinesla. I když si z ní kuchařka dělala srandu, že prý má víc vody na sobě než v tom vědře. Sakura se jen chabě pousmála a šla se převléci. Voda z ní kapala jako z vodníka ale to ona nevnímala. V hlavě měla jen toho darebáka...slíbila si že ho jednou najde a pomstí se mu za tu potupu.
Po obědě se s princeznou opravdu sešla v pokoji. Hinata jí kolem prsou obvázala obvaz tak pevně že její poprsí nebylo znatelné. Oblékla jí do klučičího oblečení. Nejdřív zkusila to po jejím otci ale když viděla že by se do něj k Sakuře vešli ještě dva podnájemníci usoudila že to nebude to pravé ořechové a šla na to jinak. Dala jí ho ušít na míru. Naštěstí to nebylo moc práce protože Sakura byla drobounká. Nakonec jí dala klobouk pod který jí naaranžovala vlasy tak aby nebyli vidět.
„Já bych tě málem nepoznala!“
„Já sebe taky ne!“
„Takže milí panochu Sai teď si jděte zbalit ještě nějaké dívčí věci a můžeme pomalu vyrazit!“ její hlas se na konci věty ale zlomil a to nebylo zrovna dobré znamení. Hinata najednou zesmutněla.
„Netěšíš se?“ ptala se Sakura trochu udiveně.
„A na co? Na povinnost kterou prostě musím udělat? Vzít si někoho koho nemiluji? Na co se mám těšit řekni?“ Sakura musela uznat že má pravdu.
„Paní mohu vás nějak rozveselit?“
„Když mi nebudeš říkat paní!“
„Já vím, Hinato...něco mě napadlo, dneska..i když už budeme na zámku Krále Uchihy..něco vám ukáži...ale bude to nebezpečné už jen proto že princezny se nesmí v noci potloukat venku!“
„To nevadí!“ usmála se už teď natěšená Hinata. Královna Tsunadevešla do Hinatina pokoje.
„Hinato pospěš! Přeci nechceš aby princ Sasuke čekal!“ popohnala jí. Hinata poslušně přikývla a nechala sluhy aby odnesli její věci. Mezi tím si Sakura stačila sbalit. Měla jen dvoje šaty, byla skromná!

Král Orochimaru už královnu s princeznou očekával. Koho ale nečekal byl jejich panoch, který byl představen jako Sai, ovšem nebyl to pro něj problém a také mu nechal přichystat pokoj. Setkání s princem bylo domluvené na večer. Jak stupindní! Dokonce i setkání se tu plánují pomyslela si Hinata a Sakura zároveň.
Zatím co Hinatu doprovodil sám král, Sai si musel vystačit jen s nějakým sluhou. Bylo mu to ale jedno. Vždyť i on je jen sluha ne? Jenže to bylo teď jedno, nechal sluhu aby odnesl jeho věci neznámo kam a rozhlédl se po chodbě. Jako první co se rozhodl udělat bylo vyjet si na koni. Miloval koně a jízdu na nich. Uměl to ještě z dob kdy žil její tatínek. To on ho to naučil.
„Mohl bych se prosím zeptat kde tu máte stáje? Rád bych si vyzvedl svého koně a projel se na něm!“ zastavil černovlasou dívku nepříjemnou na pohled.
„Stáje jsou venku!“ odsekla a stejně tak rychle i odešla.
„To by mě fakt nenapadlo!“ řekl si už pro sebe. No nic tedy, vydal se ven. Stáje se nedaly přehlédnout. Vzal svého koně Siriu a vyjel s ním do lesů. Neznal to tu tak se radši moc nevzdaloval od zámku. Dojel na krásný palouček, sesedl ze Sirii a opřel se o strom. Nastavil svou tvář slunci. Jenže někdo ho zastínil. Když otevřel oči umožnil si tak pohled na známé tváře dvou kluků.
„Tebe jsem tu ještě neviděl!“ Promluvil ten černovlasý.
„Tak si kup brýle a mě dej svátek!“ odbyl ho.
„Ty si nějaký chytrý hochu!“ nenechal se.
„Narozdíl od tebe!“ další stěr.
„A taky pěkně drzí!“ dokončil.
„Aspoň že pěkně ne?“ zakřenil se na něj a jeho pohled sjel na blonďatého kluka který jen tak, tak zadržoval smích.
„Ve vzduchu je cítit facka!“ Sai na nic nečekal a jedu mu vrazil.
„Ještě jednou a...“ další mu přiletěla. Sai se rychlostí blesku vyhoupl do sedla a se smíchem uháněl pryč.
„To si vypiješ!“ křičel za ním.
„Nemám žízeň!“ odpověděl a už byl pryč... Sasuke se chtěl vydat za ním ale Narutoho zadržel.
„Nech to být! Víš že večer se máš seznámit s princeznou! Nehoň se za nějakým klukem který ti za to nestojí!“
„No a nějaká princezna snad ano? Vždyť nám plánujou i jak a kde se máme sejít. Tohle není nic pro mě, závidím ti Naruto, opravdu ti závidím tvojí druhorozenost. Můžeš si pokukovat po každé slušce a nezajímat se o královské povinosti!“
„Od tebe to teda sedí! Fakt že jo. Nezapomeň že to ty spíš s Karin a to ty pokukuješ po každé slušce! Né já!“ „Ale stejně se nemusíš zajímat o královské povinnosti!“ Naruto nad tím jen mávl rukou, něco řekl a vydal se zpět do zámku. Stejně tak i Sasuke.
Hinata zatím byla na pokoji a připravovala se na večeři. Vůbec se jí nechtělo ale co mohla nadělat. Když byla hotová měla ještě spoustu času. Rozhodla se zajít se podívat po zámku jen tak sama. Vykoukla ze dveří, rozběhla se...a záhy její rozlet ukončila něčí hruď.
„Opatrně!“ vydal ze sebe příjemný hlas. Hinata na něj pohlédla a na první pohled se jí zalíbil. Měl krásné modré oči a blonďaté vlasy. Trochu zčervenala a sklopila zrak.
„Promiňte!“ špitla.
„Ještě jsem vás tu neviděl jste tu nová?“ vyzvídal Naruto dál. Že by měl Sasuke pravdu? Prolétlo mu hlavou.
„Vlastně se to tak dá říct!“ zasmála se a rozeběhla se pryč. Naruto se na ní díval se značným obdivem v očích. Ta dívka se mu zalíbila.
Sai „zaparkoval“ koně do stáje a vydal se za svými věcmi. V půli cesty se ale zastavil. No jo jenže kde já mám svoje věci? Napadlo ho. Jenže to by nebyl Sai s mozkem Sakury která si vždy uměla poradit, takže i tentokrát! Prostě se půjde zeptat a hotovo! Hned u schodů potkal toho jenž mu ty věci odnesl. Starší pán se na Saie vlídně usmál a dovedl ho až ke dveřím jeho pokoje.
„A prosím nezlobte se, na zámku už jiný pokoj nebyl a tento má dvě postele takže nebyla jiná volba!“ s těmito slovy se sluha vypařil jako pára nad hrncem. Sai nad tím jen mávl rukou a vešel do pokoje. Zarazil se když uviděl ležet někoho zády k němu na posteli.
„Neumíš klepat či co?“ ohradil se na něj dotyčný.
„Pardón ale tohle je odteď i můj pokoj!“ řekl Sai s naprostým klidem. Dotyčný na posteli se překulil aby Saiovi viděl to tváře. Jakmile ho spatřil spadla mu čelist a ne jen jemu ale i Saiovi. Ovšem ten to na sobě nedal znát a rychle to zamaskoval.
„To jsi ty? A jak to jak to myslíš že odteď se mnou sdílíš pokoj? Víš ty kdo já jsem? Já jsem prvorozený princ!“
„Tak jak to říkám a jak mi to bylo řečeno, a dovolte abych se vám omluvil princi, já, nevěděl jsem že jste princ. Jestli chcete můžete mi to vrátit!“ Sasuke se nenechal pobízet dvakrát. Vztal a už, už napřahoval ruku aby jí zase nechal volně spadnout a s klidným hlasem pronesl: „Možná jindy!“ a vrátil se na svoje původní stanoviště.
Sai nic nechápal ale nechal to být a sedl si na svou postel. Páni ta Hinata má ale štěstí, určitě se na něj na první pohled zamiluje! Ty jeho uhlovité pronikavé oči a havraní vlasy! Jen kdyby nebyl takoví arogantní a namyšlený! Který hlupák říkal že je hodný a spravedliví? Tomu člověku nejspíš kapalo pod tašky!
„A kdo jsi vlastně ty?“ vytrhl ho princ ze zamyšlení.
„Jmenuji se Sai..Sai Haruno!“ představil se a nadával si že se mu hlas tak třásl.
„Copak? Snad se mě nebojíš? Proč si vlastně tu?“
„Nebojím!“ pronesl už s klidem.
„Jsem princeznin panoš, vím že věčinou bývají dvorní dámy ale dejme tomu že zastanu obojí!“
„S tvojí postavou a tváří není čemu se divit že?!“ rýpl si princ.
„Hmm!“ „Říkáš princeznin? Takže jí znáš? Jaká je?“ projevil zájem ale jeho hlas zněl tak nějak nuceně.
„Znám jí už od dětcví, v pěti mi zemřeli rodiče a královna Tsunade se mě ujala, jsem něco jako její bratr, kámoška, rádce a ta dvorní dáma zároveň. Princezna je hodná a milá myslím že se vám bude líbit!“
„Má snad ráda hony, jízdu na koni a poflakováni po lese? Je snad divoká, nezkrotná a drzá?“
„Ne! Je slušně vychovaná!“
„Já taky a má bejt? Takže se mi líbit nebude! Možná bude hezká ale nebude to nic pro mě!“
„Vy jste snad poznal někoho takového? Jak říkáte Nezkrotného, divoké ho, drzého..kdo by měl rád jízdu na koni, lov a poflakování po lese?“ Wow to je jako kdyby mluvil o mě!
„Možná ano, možná ne! Kde si za hranicemi naší země jsem poznal takovou dívku. Nevím jak s tím honem a tak ale drzá, nezkrotná a divoká byla! Taky s ní mám nevyřízený účty! Nebo spíš ona semnou!“ zašklebil se.
„Nechci vám nic říkal ale měl byste se připravit na večeři!“ změnil radši téma.
„Půjdu takhle!“ Saiovi sklouzl pohled na zablácené a roztrhané oblečení.
„Vtipné!“ skonstatoval a hnal ho do koupelny.
„Co proti tomu máš?“
„Já nic, já být vámi taky bych se nechtěl převléci ale myslím že královi a ani naší královně by se to nelíbilo a princezně už teprve ne!“ vysvětlil.
„A o to jde ne?“
„Vždyť jste princeznu ještě ani neviděl! Chcete aby si o vás myslela že nemáte žádné vychování?“
„Jestli bude aspoň trochu podle mích představ, pochopí to!“ Tohle nikam nevedlo.
„Počkejte tu princi!“ Vystartoval rychlostí blesku pryč a stejně tak rychle byl i zpět s kbelíkem vody.
„Co s tím zamýšlíš?“ zkoumal ho Sasuke podezřívavím pohledem. Sai se sladce usmál a ledoví obsah na něj vylil. Položil kbelík, skřížil ruce a smál se dál.

Přístě se dozvíte co princ říká na princeznu Hinatu a také bude te svědky toho jak se Sai s princem Sasukem sbližují a narozdíl od toho princ se Sakurou čím dál tím víc hádají...ke všemu se to všechno zamotává..jelikíž princezna Hinata se do prince skutečně zamiluje, ovšem není princ jako princ...