Dívka sněhu 2

Dívka sněhu 2

Naruto a Mioko donesli Niino tělo na konožský hřbitov, teda to co z něj zbylo, a na kterém bylo jen pár křízků a kousky těl. Mioko se z toho zvedal žaludek, ale snažila se si toho nevšímat a jít. Když přecházeli hroby, kde leželi bývalí Hokage, Naruto se pousmál a potichu řekl :
„Tati, jednou to tady dám do pořádku! …abys na mne mohl být pyšný.“
Niino tělo uložili do vykopané jámy a pomodlili se. Potom ještě pořád trochu rozrušení nedávným zážitkem kráčeli domů. Tam už si děti hrály s dřevěnými kunai a shurikeny. Všechny až na Tokugawu. Ten ještě pořád nemohl uvěřit, že jeho nová přítelkyně umřela. Neznal ji dlouho, ale něco neviditelného a přesto tak silného je spojovalo.
Byl už třetí den od její smrti. Život rodiny se pomalu vracel do normálu. Naruto byl lovit a dokonce s sebou vzal tři nejstarší syny, aby je naučil s luky. Tokugawu to zezačátku nezajímalo, ale když poprvé vystřelil, cítil se tak odlehčeně. Jakoby z něj rázem spadla minulost, přítomnost i strach z budoucnosti. Lukostřelbu si zamiloval a začal poctivě cvičit. Dělal to i proto, aby potlačil smutek a další chmury.
Zanedlouho dalece předčil své bratry a už byl skoro tak dobrý jako otec. Všechny jeho nadání překvapilo. Chodil na několikadenní lovy, někdy i sám a vždy donesl hodně jídla. Začal se víc starat o rodinu a o jejich zdraví. Stal se z něj skvělý chlapec.

Dívka pootevřela jedno oko a oslepila ji vlna ostrého světla, a tak je přimhouřila a mžourala po okolí. Když si na světlo zvykla, tak se posadila.
Kde to jsem?
Nic si z poslední doby nepamatovala.
No, vlastně je to jedno kde jsem, ale rozhodně tu nezůstanu. Je to tu strašidelný, tmavý…a zatuchlý.
Vstala a uslyšela křupnutí. Podívala se dolů a vytřeštila oči. Viděla sebe, spíš své tělo a právě mu zlomila ruku. Chtělo se jí křičet, dostat se ze zlého snu, ale nic nešlo.
Snažila se vyškrábat nahoru ke světlu. Už byla v polovině zdi, když najednou se nad ní objevila hlava. Zaječela jak nejvíc mohla a pustila se. Dopadla znovu na tělo a křuply další kosti.
Do háje. Je to sen, jen to iluze. Nemůže to být skutečnost! Štípněte mě někdo! Aha, no vy mrtví radši ne, tak ja se štípnu sma…. Au! To bolí. Ne, tohle nemůže být skutečnost.
Znovu se podívala nahoru a onen člověk se na ní dokonce smál.
Nia na něj promluvila:
„Kde-kde to jsem? A ty nejsi ten, který si myslím, že jsi, že ne?“
„Otázky potom. Nejdřív tě vytáhnu,“ řekl a podal ji provaz. Nia se ho chytla a muž se ji snažil vytáhnout. Po pár nezdařilých pokusech se mu to podařilo.
Nia si ho konečně mohla pořádně prohlédnout. Bílé dlouhé vlasy, červené proužky od očí a v ruce držel jednu ze svých knih.
„Jiraya-sama!?Jsi to ty!“ vykřikla a skočila na něj. „Tak jsi mi chyběl, sensei!“ mrkla po něm a usmála se.
„No, eh, ty mě taky, Nio. Je to už pár let, co jsme se neviděli. Vyrostla si do krásy, to musím uznat… tak mě napadá: nezašla bys se mnou někdy na sak,“
nestačil doříct Jiraya, když se u nich znenadání objevil Minato. Přišel k nim a smutně se podíval na Niu.
„Chudáčku, holka, neměla jsi dlouhý život. A já ti tak fandil, že zůstaneš s Narutem a Mioko.“
V tu chvíli ji všechno došlo.
„Kde vlastně jsem? A…a…a co tu děláte vy dva? Promiňte, že to říkám, ale jste už pár let mrtví! A… já. Já mám být s Narutem a jeho rodinou! U nich doma! Ne na hřbitově!“
Jiraya se podival na Minata a ten začal pomalu vysvětlovat:
„Ptala ses kde jsi - jsi v Zemi mrtvých. My tady děláme to, že tu žijeme. Teda nežijeme, jsme mrtví, ale žijeme. Neřeš to, prosím tě. No a ty jsi tu, protože jsi umřela.“
Nia vytřeštila oči. Nevěřila jeho slovům, ani tomu, že je skutečný. Nevěřila ničemu. To nebylo možné!
„Říkáš mrtvá?“ opakovala po něm.
„Jop, přesně tak.,“ přikyvoval Jiraya.
Dívka se chvíli zamyslela. Přerovnávala si události posledních dní a svůj život.
Najednou vyhrkla:
„A to jsem na téhle Zemi mrtvých zůstala jen s vámi? No tak to teda…“
Jiraya se šibalsky usmál při představě, že by to byla pravda, ale jeho sny se rozplynuly když někde z dálky slyšeli Tsunade.
„Nová mmrtvola? Kde? Kde? Kde? Chci ji vidět!“
Nia se lekla. Tsunade se ji zdála jako stroj na požírání duší, který dlouho žádnou nedostal.
„Uklidněte se! Tsunade-sama!“ volala za ni drobná žena.
„Buď ticho, Shizune a raději mi ji pomož najít,“ okřikla ji a dodupala až k trojici.
„ Ááá! Tady jsi! Ahoj, já jsem Tsunade. Hih. Mohly by jsme být kamarádky.“
Všem spadla ústa až k zemi. Tenhle přístup od ni nikdo nikdy nezažil.
„No, eh, dobře,“ souhlasila roztřepaná Nia.
„Něco ti ukážu, pojď rychle za mnou!“

Tokugawa se zrovna modlil u postele za Niu. Přál ji všechno krásné a ať se její duše dostane do nejhezčího nebe. Taky se ji chlubil, jak dobře umí s lukem a kolik toho dneska ulovil.

Tsunade běžela rychlostí světelnou, až ji skoro nikdo nestačil. Konečně se zastavila před rozbořenou zchátralou chalupou.
Počkat, počkat! Tady to vypadá úplně stejně jako v Konoze, než jsem umřela!
Myslela si Nia a Pátá zatím prošla dveřmi. Neotevřela je, jen prošla.
„Tohle nechápu. Jak můžu svou vahou ničit své tělo a potom projít dveřmi?“ zakroutila hlavou.
„Není to nic těžkého,“ zašeptal Jiraya. „Stačí když budeš myslet jen na to, co chceš udělat, zbytek ti půjde sám. Takže mysli na to jak procházíš dveřmi a jsi na druhé straně.“
Nii se to zdálo praštěné, ale neměla na vybranou. Zamyslela se a prošla dveřmi lehce, jakoby tam vůbec nebyly.
„Wow!“ řekla užasle. V tom slyšela skřípání židlí. Otočila se a oněměla. Byl tam Naruto, který právě večeřel a Mioko v zástěře.
Dívce začaly téct slzy.
„Takže oni také umřeli? A proč?“ ptala se Tsunade.
„Mluv potichu, můžou tě slyšet! Neumřeli, jsou živí. My jsme ve světě, jako jsme bývali dřív, jen nás nikdo nevidí, ale my vidíme živé. Ale pozor, můžou nás slyšet.“
Nia otevřela pusu divem a šla směrem k pokoji Tokugawy. Prošla dveřmi a viděla ho jak se modlí:
„A Tak ti, milá Nio, přeju v nebíčku hodně lásky a spokojenosti. Tokugawa. Amen.“
Dojalo ji to. Byla nesmírně ráda, ale nemohla nic říct, aby ji neslyšel.
Tokugawo, jak bych s tebou teď chtěla být!