Říkají mu hyena, 1.díl

"Pššt, Kaori, budeš moje malá hodná holčička a budeš si tady hrát. Za tímhle stromem. Potichu si budeš hrát a počkáš na maminku a tatínka. Budeš čekat tak dlouho, dokud nepřijdou. Do té doby se ani nehneš, rozumíš? Takhle mi to řekla maminka, Sakuro- chan.“

"Kaori," Sakura se na ní zjihle podívá" - a co bylo dál?"

"Dál... dál," Kaori vzdychne; ohryzává si přitom nehty s pohledem upřeným někam do prázdna," zeptala jsem se jí: Mami, a co když nepřijdou?- a ona na to- Ale jdi ty, proč by nepřišli? My vždycky přijdeme. Přijdeme. Víš, řekla přijdeme a lhala... - a já na to naivně, bylo mi deset, ježiši!- Dobře, maminko."

"Takže odešli, Kaori?"

"Jo. Víš, hrála jsem si- hrála jako vždycky-"

Hrála si, jako vždycky, když byla v lese. Pamatovala si, že tehdy bylo krásné, jasné počasí, což bylo na chladný podzim dost ojedinělé. Ale to, co jí tehdy opravdu uvízlo v paměti byl- Shuzamako. Viděla ho- na vlastní oči, jak nad ní krouží, nad korunami stromů, velká tyrkysová křídla rozpřáhnutá v letu; tak majestátní a ten zpěv- ach bože! Maminka jí vždycky říkala, že vidět Shuzamako* je velká čest. A ona- malá Kaori s pootevřenými ústy koukala nad sebe, slunce jí prosvítalo do obličeje, ale to jí nezabránilo v tom, aby s přivřenýma očima nezírala na tu krásu- na Shuzumaku. Zářil na nebesích, jako nejjasnější ze všech hvězd. Tyrkysová hvězda, někteří mu tak říkali. Bylo to přesné. Kaori potichu oněměle záviděla. A pak. - zmizel. S posledním bolavým nářkem- a byl pryč. Kaori ucítila podivnou bolest u srdce. Ale hned na to zase zapomněla. Tehdy tomu vlastně nepřikládala žádný velký význam. O půlhodiny déle si zase živě hrála, stavěla domečky z mechu- pro zajíce a srny.

Ten den byl ale zvláštní v mnoha směrech. Ne snad jenom v počasí, nebo v tom, že viděla Shuzamako.Maminka a tatínek se už měli dávno vrátit. Trvalo jim to moc dlouho. Kaori přemýšlela, že by se za nima vydala, ale věděla, že nesmí. Byla moc malá. Přestala stavět domečky. A vzhlédla nad sebe do korun stromů. Snad trochu doufala, že by zase mohla zahlédnout Shuzumako. Překvapil ji prudký a řezavý vítr, který jí vehnal jí slzy do očí. Ten nádherný den byl jen předzvěstí bouřky. Byl to ale přece jenom pořád vítr.
Tak proč tak moc brečela?

Slyšela křik. Nářky. Její jméno se táhlo lesem jako ozvěna. Kaori, Kaori..
Nikdy nesmí vylézt, prolétlo jí myslí, nevyleze.
Proč ten hlas zní, jako tatínkův?
Proč ten naříkavý pláč, je jako maminky?
A proč je teď ticho?
Proč?

Zkřehlé třesoucí se malé tělíčko se zvedá, napříč ohlušujícímu tichu. Ona sama napříč smrti.
Maminka. Tatínek.
Vylezla z úkrytu.

Bůh není. Maminka, Tatínek. Mrtví, ne- zmasakrování, mrtvoly- rozebrané těla, kusy masa topící se ve vlastní krvi. Malá Kaori se vrhá k nohám své matky; objímá a líbá je a prosí a prosí, stále dokola, dokolečka; nikdo nikdo jí už neslyší. Ticho. Kaori stáhne růžovou mašli z kdysi plavých vlasů maminky. Teď jsou celé červené- krev, krev. V ruce svírá mašli a brečí, brečí.
Srdce- kámen. Ztuhlé, ztvrdlé, zkamenělé. Kámen.

"Děcko," uslyší vedle sebe."Dítě. Oni... měli dítě."

"Proboha, Kaori... Kaori... co se stalo pak?"

"Ta růžová mašle maminky mi vypadla z rukou..."
Růžová mašle jí padá z rukou. Nese se pomalu, skoro něžně dolů a tam se topí v kaluži krve. Krev je všude. V návalu strachu, podivné zbabělosti a úzkosti v srdci, křečovitě tiskne víčka , z nichž jí co chvíli vyhrknou nové slzy. Volá, ale ani neví koho. Zacpává si uši. Neslyší. Nechce už slyšet. Chtěla by zmizet.

"Prosím, ne, pořád jsem to opakovala- dokola, Sakuro- chan. A přitom, přitom jsem už tehdy věděla- bože, musela jsem vědět, že to nic nezmění, že mi to nic nepomůže. Malá hloupá holka, že?"
Jakoby se teď snad mohla probudit, uvěřit, že to byl jen sen. Noční můra.
Je zbabělá! Nedokáže otevřít oči, nedokáže, nedokáže. Přinutí se- musí, musí-Pomaloučku rozlepí slzami zalité oči. Rozmazaně uvidí obrys vraha. Vraha.
Maminka. Tatínek.

Vrah rodičů stojí naproti ní- pouhé dva metry daleko. Zahlédne ty chladné šedé oči, nedávají jí žádnou naději.

"Zemřu- proběhlo mi hlavou a věděla jsem, že mám pravdu," Kaori se snaží vší vůlí zatlačit slzy. Ale ty jí neposlouchají a kutálejí se po její bledé pihovaté tváři.

Popelavě plavý chlapec s očima vyplněnýma chladem, ne o tolik starší než je ona- o šest, sedm let?- ji odsoudí k smrti.

"Kaori, proboha," zašeptá Sakura a natáhne k ní ruku, něžně jí ji projede po tváři. Ale Kaori cukne- polekaně, bolestivě. Sakura se na ní podívá a unikne jí slabý povzdech. "Pořád to bolí? Lidský dotyk?"

Kaori jen mlčky přikývne- pak je dlouho ticho- až nakonec od sebe odlepí suché rty a pokračuje ve vyprávění: "Víš, Sakuro- chan jednou jsem si někde přečetla, že ďábel ve skutečnosti vypadá, jako anděl. Byla to pravda. Vypadal jako anděl. Jako takový hodně ošklivý anděl."

"Přešel ke mně a- v ruce drží kunai. Malá Kaori neutíká a už ani nepláče, jen čeká. Proč? Proč?
Stojí už vedle ní na dosah ruky a míří jí kunaiem přímo na srdce. Srdce- asi přestalo tepat. Za maminkou. Za tatínkem.

Ale pak se stane zvláštní věc- chlapec, který je tak blízko, aby to všechno skoncoval, vztáhne levou ruku a projede jí bledými štíhlými prsty po tváři. Kaori cítí, na bříšku jeho prstů krev. Krev
rodičů. Celou jí tou krví ušpinil. Ale tam... u hrudníku, tam necítí už nic.

"A dál... co bylo dál, Kaori?" ptá se Sakura. Kaori je ale jinde- oči jí putují sem a tam. Do prázdna. Až po nekonečné chvíli znovu promluví.

"Pak padl na zem... prostě se sklátil na zem- na všechny čtyři. Sotva se držel. Ale- ale přeci, přeci- rukou našmátrá mašli její maminky a stiskne ji v rukou. Směje se jí tak? Pak vzhlédne ke Kaori a na zlomek sekundy se jejich pohled y setkají.

"Víš," otře si Kaori slzy a sevře rty," tehdy, když se mi podíval do očí," vydechne a pohledem klouže po okolí, tam a zpět. "Prostě myslím, že tehdy jsem v nich za celou tu dobu viděla kousek- kousek něčeho,"znovu se odmlčí a pak začne rychle překotně drmolit: " Netvrdím, že mě litoval, nebo dokonce soucítil, Sakuro- chan! Bože, byl- je to odporný vrah! Vrah, Sakuro- chan ! Ale... něco, tam bylo...v tom pohledu. Nebo jsem si to možná jen vymyslela! Prostě, ale- zdálo se mi... Já totiž- potřebovala jsem si myslet, že- že, Sakuro- chan, já si potřebovala myslet, že-" zlomil se jí hlas.

"Ano, Kaori?" naléhá Sakura.

"Zavři oči," nakáže jí chlapec. Ta chvíle "něčeho v jeho očích" je pryč. Jasně jí říká, zavři oči, teď tě konečně zabiju. Kaori poslechne. Zavře oči.

"Chtěla jsem si myslet, že ještě mám naději," vydechne Kaori, "-prostě pitománaivnímalá husa!" chrlí ze sebe nadávky, až se zalyká. Pak potřese hlavou a znovu se pomalu rozpovídá.

"Sakuro- chan, když řekl, zavři oči... bylo- bylo to tak jasné, co chce udělat! A já zase- taková malá husa... Věděla jsem, že zemřu, ale poslechla jsem ho. Takže jsem zavřela oči a pak jsem slyšela dávivý zvuk, znělo to, jako by se opravdu dávil nebo zvracel. Víš, chvíli jsem si opravdu myslela, že zvrací nebo se dusí, ale pak mi to došlo- "

"Kaori, co ti došlo?" zasténá Sakura, načež se ovládne. "Jestli mi to nechceš říct, tak-"

"On se totiž smál, Sakuro- chan, víš, víš. Takhle naivní já byla. Ten dávivý zvuk totiž byl jen jeho odporný smích."

Po tom smíchu určeném jen jejím uším, chlapec vstává. Kaori si je jistá, tím, co chce udělat.

"Tehdy už jsem nevěřila...," Kaori je chvíli zticha a pak dodá nesmírně cynicky, "asi mi to konečně došlo- zkrátka už jsem nedoufala, že se sli-tu-je." A že by mě někdo přišel zachránit? Kdo- kdo? Byli přece mrtví- oba. Maminka i tatínek. Smířila jsem se. Určitě mě zabije, napadlo mně a ta myšlenka, ta myšlenka- už skoro neděsila."

"Kaori," vydechne Sakura, jediné na co se v té situaci zmůže- a znovu: "Kaori, proboha..." natáhne ruku, aby jí objala, utěšila. Pak jakoby Sakuru praštil kamenem. Ruka jí klesá samovolně dolů. Konečně pochopila, proč Kaori lidský dotek bolí.

"A pak-?" zopakuje poněkolikáté Sakura, už vyčerpaně, sama se utápí v její bolesti.
"Pak mě zachránil. Sasuke- kun," vydechla Kaori a ruce skládala v klínu, jakoby nevěděla co s nima. "Moc si toho nepamatuju, Sakuro-chan. Pak jsem totiž omdlela. Ale vím, že ještě předtím, než jsem zase takhle hloupě omdlela- stoupl si přede mně a bránil mě. Vůbec mě neznal- víš on vůbec nemusel a- "znovu se jí zlomí hlas."A já... zase místo toho, abych- abych se snažila nějak pomoct, nebo- omdlím."

"Kaori, probůh bylo ti deset, nemůžeš se vinit z něčeho takového-"

"Sakuro- chan," přerušila jí Kaori, která jí podle netrpělivého hořečného výrazu, chtěla ještě hodně sdělit. "Sakuro- chan," zopakovala. "Ještě předtím, než jsem omdlela, jsem konečně pořádně uviděla, další hroznou věc.Mrtví nebyli jenom maminka a tatínek,"Kaori se teď třese hlas- vztekem, bolestí?- a urputně přitom okusuje nehty." Mrtví byli dva další lidé, dva možná tři. Všechny je zabil…“

"Kaori, probůh... Sasuke- kun ho pak zabil, že? Potrestal ho, že ano?!"
Kaori už téměř pomaloučku přikývne, když najednou škubne hlavou a naplno se rozpláče. "Ne- Sakuro- chan, ne- ne..." kroutí zběsile hlavou.

"Tehdy jsem si to taky myslela, ale když se mnou letěl Sasuke- kun do Konohy, říkal takové věci, z kterých jsem prostě… prostě bylo jasné, že to přežil."

"Víš, napůl v bezvědomí, napůl už vzhůru, jsem se ho tehdy zeptala, pamatuju si to: "Proč museli maminka a tatínek zemřít? Řekni mi- proč?"

Sakura se kousla do rtu a vzdychla. Bože, Sasuke- kun, kolik toho vytrpěla Kaori a kolik si musel trpět ty?

Kaori hluboce vydechne vzduch z plící, možná si jednoduše dodává odvahy. "Sasuke- kun dlouho mlčel. Myslela, jsem že mi neodpoví a pak prostě řekl: Nevím. Nevím, to celých těch šest let," Kaori chvíli mlčí a pak si znovu začne kousat nehty a nakonec z ní pomaloučku vyleze: " Víš, tehdy jsem si vzpomněla na neštěstí, které se stalo Sasuke- kunovi. Byli jsme na tom v tu chvíli stejně. Nejspíše to, ale bylo pro něj horší, protože vlastní bratr- bože, bože… a celá rodina, ale prostě jsem si myslela, že teď dokážu pochopit, jak velké je utrpení jiných. Ikdyž... ikdyž bylo ještě větší, než to moje."

"A pak, Sakuro- chan, řekl větu, o které jsem zatím nikomu neřekla. Ale já myslím, že byst to měla vědět… Ty i Naruto- asi vám to pomůže v pátrání po Sasuke- kunovi. Pro to chci, aby jsi to věděla- věděli."

"Řekl: I tebe pomstím."

Sakura ztěžka zalapala po dechu. "Sasuke- kun..."