Akt milosrdenství

Jedná se o mé drobné nahlédnutí do duše Sakury. Ovládne ji podobná-stejná touha po pomstě jako Sasukeho. O čem bude asi tak přemýšlet? Jak bude vnímat smrt? Je tam poskrovnu dialogů - vlastně jen ke konci , ale je to zase něco jiného. Snad mi to odpustíte.

Akt milosrdenství. Prázdná fráze anebo prostý fakt? Co je to vlastně akt milosrdenství? Jak byste si vy vysvětlili tento pojem? Co by to pro vás znamenalo? Za jakých podmínek byste se k něčemu takovému uchýlili? Je to něco, co bychom mohli vidět jako milosrdný skutek? Je vhodné na tento „čin“ pohlížet spíše jako na novou šanci anebo odpuštění?

Já sama osobně na to pohlížím prostě jako na něco, co jsem učinila z čisté touhy po milosrdenství. Podružným faktem je pak pro mne skutečnost, že vlastní vnitřní já lidí kolem mne, hodnotí tyto mé skutky svým úhlem pohledu. Pro naprostou většinu z nich je to něco spojené se smrtí. Mors čili smrt. Podívejme se nyní na tuto skutečnost. Co je to vlastně smrt? Budu-li na to nahlížet čistě z lékařského pohledu, jedná se o individuální zánik organismu. Každému, kdo se zrodí, je totiž také dána do vínku i smrt. Život naprosto každého člověka je totiž podmíněn nevyhnutelně i smrtí. Život je podmíněn smrtí a smrt je podmíněna životem. Naprosto každý živý tvor – tedy i člověk – je podřízen biologickým zákonitostem a z těch se ani při nejlepší vůli nedá vymanit. Do určité míry by se to dalo nazvat jedinou skutečnou spravedlností světa. Nelze ji umluvit, nedá se nad ní vyhrát a nemůžeme se z toho vykroutit. Smrt si jednou přijde pro každého z nás. To se vsaďte! Nikdo nemáme dost času, protože každý máme jen ten určitý limitovaný čas zde. A to, jak s ním naložíme, je pouze a jen na nás samotných.

Kdo jsem vlastně já, abych pochybovala o slovech někoho jiného? Kdo jsem, abych podsouvala jiným své vlastní názory a zkušenosti vyvozené čistě z mých chyb? Kdo jsem, abych poučovala ostatní? Kdo??? Jsem nic a nikdo. Jsem nula, která se nedokázala vypořádat s tím jediným a základním na tomto světě. Přestože jsem medic-ninja, nedokázala sem se smířit se smrtí a jejími praktickými důsledky ve všedním životě. Ono se to totiž snadno řekne, ale mnohem hůře dělá. Hlavně, když se jedná o vaše nejbližší. Zeptejte se kteréhokoli lékaře nebo sestry, co je pro ně noční můrou a uvidíte, co vám odpoví. Buďte si téměř skálopevně jisti, že jejich odpověď bude znít takto:

„Myslíte v práci? Přímá účast na smrti někoho z mých blízkých. Rozhodně!“

A budou mít naprostou pravdu. Člověk časem otupí proti všemu, s čím se v lékařství setká. Nebude vám vadit pohled na krev. Nebude vám vadit bolest a utrpení, co budou mít vepsané ve tvářích vaši pacienti. Nebude vám vadit ani smrt jako taková. Toto vše prostě přijmete jako nedílnou součást vaší vlastní práce. Patří to k tomu a vy to moc dobře víte. Jenže naprosto nikdo nemůže být připraven na smrt někoho z velmi blízkých osob. Tím hůř, jedná-li se o člena rodiny. Představte si, že jste v práci, jako každý den. Stejně jako již mnohokrát předtím, vám personál ohlásí, že za okamžik přivezou zraněné z jedné náročné mise. Vy se připravíte na uvedenou skutečnost. V ambulanci nachystáte všechny potřebné nástroje a prohlédnete si všechny dostupné údaje k uvedené misi. Pak vám přivezou pacienta na nosítkách a sanitář vám podá chorobopis nemocného. Začtete se do něj a uvědomíte si, že zrovna tento pacient má pramálo šancí na přežití. Nula, zéro, cero, nada – prostě žádná šance. Odložíte spis a přeci jen se odhodláte něco málo pro toho nešťastníka udělat. Nehodláte to jen tak vzdát - bez boje. Pohlédnete na nosítka a v příští setině sekundy by se ve vás krve nedořezal. Úplně ochabnete z toho, co před sebou vidíte. Ne, to přece není možné, není. Váš vlastní mozek není schopen zpracovat tuto skutečnost. Jak by to mohl být on? To prostě nejde. Nejde! Neeeee… Jak... jak… jak teď budu žít dál? Jak mám vlastně žít dál? Bez něho.

Nikdo, a tím myslím naprosto nikdo, vás na tuto zkušenost a situaci nemůže připravit. To prostě není možné. Jediné, co vám spolehlivě pomůže, je čas. Řeči typu, že se zahojí všechny rány, jsou nesmyslné. Nic se nezahojí – nikdy! Čas pouze milosrdně otupí ostré hrany bolesti. Neříkám, že zapomenete nebo že se s tím vyrovnáte, protože to prostě nejde. Hlavně když před očima máte pořád naprosto jasně poslední okamžiky někoho, kdo pro vás znamenal celičký svět. Jen pochopíte, že musíte žít dál a že se zase jednou setkáte.

Někdy máte o něco málo víc štěstí než jiní. Je vám dopřáno něco, co je mnohem silnější než samotný smutek a krutá bolest ze ztráty. Co tím myslím? Hm, Sasuke by moc dobře věděl, co tím myslím. Naplnilo to celý jeho život a hodně tomu obětoval. Ano, je to pomsta. Pouze pomsta vás může někdy držet nad vodou a hnát vás dál. Nebudou vás naprosto zajímat moudrá slova jiných, která vám mají signalizovat, že pomstou ničeho nedosáhnete a že vás pouze naplní novou bolestí nebo prázdnotou po jejím dosažení. Koho zajímá, co bude jednou? Mne to tedy nezajímalo – ani v nejmenším. Chtěla jsem se pouze pomstít. Rychle, krutě a definitivně! A chtěla jsem, aby trpěl ještě víc než já. Přála jsem si, aby trpěl a aby přesně věděl, že jsem to vše způsobila já. Jen já a nikdo jiný.

Kdo jsem? Všichni mne znají jako Sakuru Haruno. Mstím se za smrt jediného člověka, který mi zůstal. Za smrt jediného člověka, který mi vždy stál po boku. Jediného člověka, který mne opravdu nikdy v životě nezklamal. Jediného člověka, který mne vždy miloval a obdivoval, ač jsem to já sama neviděla. Už tu se mnou není a nikdy nebude. A je to jen a jen jeho vina. Leží tu pode mnou na zemi a čeká. Čeká na můj „akt milosrdenství“, který mu přinese smrt. Jeho pronikavé oči mi koukají až do žaludku. Vím, že vidí to, co jsem tomu druhému nestačila říct. Vím, že jasně vnímá moji hořkost a bolest. Vím, že dávno pochopil, o co on sám přišel, když tenkrát odešel pryč. Jeho pravá ruka se mi pomaličku sune po té mé nahoru. Kdysi bych za tento dotek dala třeba celý svůj život. Nyní ve mně vyvolává pouze a jedině pocit mrazení v zádech a to nejhlubší zhnusení. Jeho červeno-černá barva očí mne propaluje do morku kostí. Příliš pozdě si uvědomil, že ke mně něco cítí. Příliš pozdě…

„Pomsta je sladká, souhlasíš?“ zeptám se ho.

Mlčí a stále mi pouze hledí do očí. Odevzdaně, ale soustředěně. Třeba si myslí, že mne ještě může ovlivnit, ale to se plete. Jediný důvod mého váhání je ten, že si chci tento okamžik co nejvíce vrýt do paměti. Toužím z něho těžit ještě dlouhou dobu potom, co vše skončí. Musím z něho těžit, abych se dokázala postavit čelem té další etapě života. Etapě, kdy budu sama na to, nač jsme měli být dva.

„Po něm tu zůstane odkaz. O to se postarám,“ promluvím opět.
„Já vím. Vidím to,“ skočí mi do řeči. „Závidím mu to, Sakuro. Ani nevíš, jak moc mu to závidím.“
„Nezajímá mne to. Já chci jen ukončit tady toto a jít domů,“ odpovím mu.
„Dobrá. Jestli jsi odhodlaná to udělat a jsi smířená se všemi důsledky toho rozhodnutí, pak to udělej. Nebudu ti bránit,“ zareaguje pouze odevzdaným hlasem.

Poslechnu ho. Poprvé ve svém životě někoho poslechnu na slovo. Vidím, jak z jeho očí mizí světlo života, až dokud není zcela vše pryč. Nebránil se. Vstanu z jeho, nyní již pomaličku vychládajícího těla. Naposled se podívám na něj dolů.

„Jak jsem řekla před chvílí, po něm tu zůstane odkaz, o to se postarám,“ zopakuji svá vlastní slova.

Poté se odvrátím a odcházím pryč. Jeho tělo nechávám tam, kde je. Nechávám vše za sebou a vracím se zpět do Listové. Mám tam povinnosti a také mne tam čeká ještě něco dalšího. Mám toho před sebou doopravdy hodně. Vím, že na to nebudu úplně sama. Přesto… Ten, kdo to měl sdílet se mnou je nenávratně pryč a na tom již nic nezměním. Nemůžu, i kdybych sebevíc chtěla.

Sakura, přestože míří zpátky do vesnice, si momentálně v mysli přehrává pořád dokolečka jednu jedinou věc. Tu věc, tedy spíše skutečnost, kterou zde pravděpodobně zanechá jako odkaz budoucím generacím - králi. Ještě se sama nerozhodla, jesli to vytesá do kamene anebo umně vyhotoví v kaligrafii. Zato přesně ví, jak tato zpráva bude znít:
Pro vás – posluchače a později snad i čtenáře mých skutků – mám otázku. Jednu jedinou a prostou otázku. Co je to pro vás akt milosrdenství? Můžete mi někdo, prosím, odpovědět???