Srdce a trny 06-Slova učencova

Potemnělou chodbou se odrážely těžké kroky okovaných bot. Pochodně na stěnách mihotavě zářily. Ruka v okované rukavici se křečovitě svírala v pěst. Veškerá chlupatá havěť žijící v těchto chodbách se poplašeně běžela schovat do svých nor, a ani čumáček ze strachu nevystrčila. Konečně byl u svého cíle… stál tam železný portál zdobený zlatavými ornamenty ve tvaru stočeného hada pojídajícího si vlastní ocas. Muž se zapřel dlaněmi do dveří, a surově je rozrazil.

Čtyři páry očí se zvědavě dívaly na nově příchozího. Ten jim zase oplácel svým obvyklým povýšeným a vzdorovitým pohledem.
„Susubu… tak přeci jste se rozhodl poctít nás svou nejdokonalejší přítomností!“
Ruka se ještě více křečovitě sevře v pěst.
„Ptal se vás někdo na váš zatracený názor? Kněžko…“
Procedí hlavní vojenský velitel skrz zuby. Ta ženská a celý ten její zatracený lichotivý a podlézavý přízvuk plný zrady a jedu ho doslova doháněla k šílenství. Nejraději by ji viděl ležet na zemi… mrtvou… zabitou jeho vlastní rukou.
„Nechte toho! Oba a to hned!“
Zahřměl místností skřípavý hlas starce.
„Susubu… moc dobře víš že Satu to tak určitě němyslela. A vy ctěná Satu byste raději měla mnohdy mlčet… ostatně to jediné podle mě ženám náleží! Divím se že náš bůh si zrovna vás vybral, abyste byla jednou z jeho nejoddanějších služebnic.“
Žena se už už nadechoval, že bude protestoval, ale stařec její pokus utnul máchnutím ruky.
„Jsem velmi uchvácen tím vším co se tady děje a řeší, ale neměli bychom raději přestoupit k tomu proč jsme se zde sešli?!“
Susubu se pod svou maskou široce usmál. Nikoho ze zde přítomných neměl rád, ale Botan jediný projevoval aspoň trošku rozumu.
„Dobráá takk“ následuje nechutné zachrchlání a klokotavé lapání po vzduchu „tedyy začněmee!“
Pronesla třesoucí se ohavnost sedící na trůnu po pravici starce. Tentokrát Susubovi přeběhl po zádech mráz. Tahle bytost se mu hnusila. Starý zvrácený vědec byl nechutná znetvořená kreatura, která ani neuměla pořádně mluvit.
„Začněme tedy… služebníci jediného a pravého Boha! Začněme služebníci Hadí Říše.“
Susubu přešel ke svému trůnu a usedl na něj. Jednání mohlo začít…

Severní teritoria-několik kilometrů od městečka Uol ležícího poblíž horského masivu Malakar
„Zatraceně už mi to všechno leze krkem! Celý tenhle kraj a všichni ti blázni tady!“
Shino se hrubě podívá na svého společníka.
„Mlč Kotetsu… šetři dechem.“
Kotetsu se chtěl bránit. Vždyť Shino byl přece služebně mladší než on, a to mu měl jako rozkazovat? Na druhou stranu Kotetsu byl vždy klidný a poslušný, a moc dobře věděl, že vždy tu musí být někdo kdo bude rozkazy vydávat, a pak někdo kdo je bude muset poslouchat.
„Hlavně ať jsme co nejdál! Všichni ti lidi tam mi naháněli hrůzu… dívali se na nás… já nevím… no jako zvířata, a taky nás tak pronásledovali.“
Izuma jenom nevěřícně kroutí hlavou. Nikdy předtím neviděl podobné chování. Bylo to jako noční můra. Zabíjet vesničany rozhodně nebylo správné, ale co jiného mohli dělat? Ti lidé tam byli šílení fanaticky na ně běželi se vším co měli po ruce, a klidně by je byli roztrhali jako divá zvěř.
„Nemyslete na to… vy dva.“
Prohodí Shino.
„Nešlo to jinak… buď my a nebo oni. Těch pět obětí je v dnešní době jenom kapka v moři…“
Kotetsu s Izumou se na sebe podívají a přikývnou. Shino měl pravdu… musel mít pravdu.

Severní teritoria-hluboko v horách
„Zatraceně! Kruci! To není možné! Kibo řekni, že tohle co tady vidím není pravda!“
Kankurou se zděšeně dívá na scénu, která se mu odehrává před očima.
„To není možné… ne… je to jenom sen!“
Kiba zatína ruku v pěst a sleduje události odehrávající se dole v údolí stejně znechuceně jako Kankurou. Akamaru jenom tiše vrčí. Ve vzduchu je cítit zápach páleného masa… lidského masa. Na hranicích je přivázáno osm lidí… ještě žijí. Jejich jek se rozléhá do celého širého okolí. Štiplavý zápach z jejich pálených těl prostupuje nozdrami a odporně šimrá, a má tendence vyvolávat dávivý efekt.

Dole jsou muži v zeleno-zlatých uniformám s emblémy hada pojídajícího vlastní ocas. Všem jim velí žena s rouškou přes obličej. Okolo pobíhají nadšení vesničané a přihazují dřevo a slámu na hranici. Všichni jsou jako šílení… jejich tváře pozbyly lidskosti. Je tam jenom čirá nenávist.

„Co teď?“
Kankurou vzhlédne k společníkovi.
„Nevím Kibo… netušil jsem že na téhle průzkumné misi narazíme na tolik zvěrstev. Všichni říkali, že tohle je kraj prosperity a míru… ale přitom…“
Kiba se kousne do rtu, až mu začne téct krev.
„Musíme něco udělat! Tohle je nelidské! Upalovat lidi za živa není správné!“
Akamaru najednou silně zavrčí a bleskově se otočí. Na kraji lesa stojí menší mužík s brýlemi, který po spatření skupiny z Konohy začne spěšně utíkat pryč.
„Za ním! Rychle!“
Kiba, Kankurou a Akamaru běží za neznámým. Ten uběhne kousek, a už nemůže… zmučeně se sesune k zemi držíc se za rychle se vzdouvající hruď. Mužík se odevzdaně podívá na své pronásledovatele a poraženecky sklopí hlavu.

„Jak se jmenuješ a kdo jsi?!“
Zeptá se úsečně loutkař.
„Já… já… Sho… jmenuji se Sho.“
Kankurou se ušklíbne.
„Co tady děláš, a ptám se znova… kdo jsi, a co tady chceš?“
Muž si poupraví brýle na špičce nosu, a podívá se na své přemožitele.
„Já…já… jse-jsem uč-učenec! Já a mí… mí společníci js-jsme ces-cestovali tím-tímhle údolím směrem na sev-sever, ale ti šílenci nás napadli… a upá-upálili je za živa. Mně jedinému se po-podařilo utéct a scho-schovat.“
Mladík doslova strachy koktá, a skoro mu není rozumět.
„Uklidni se příteli. My ti nic neuděláme.“
Kiba se na něj přátelsky usměje.
„A jaký učenec že to jsi?“
Mladík si opět poupraví své brýle.
„Jsem učencem Úsvitu!“
Brejloun se zatváří vzdorovitě a hrdě.
„Vy… vy jste ze Skrytých vesnic že?! Jste úplně stejní jako oni! Jenom sprostí vrazi!“

Kankurou se neudrží a dá Shoovi facku.
„Vzpamatuj se. A řekni mi o co tady jde… a co je to ten Úsvit.“
Učenec se chytne za tvář a zamračí se.
„Úsvit je organizace bojující proti všem usurpátorům jako jsou Feudální pánové, Skryté vesnice a samozřejmě, a to hlavě Církev Uroborova!“
Kankurou zamáchá překvapeně rukama.
„Moment moment… chrlíš to ze sebe moc rychle kamaráde! Nestíhám! Církev Ouroborova… co to je? A proč byste bojovali proti Skrytým vesnicím?“
Brejloun zatne ruce v pěst.
„Vy nic nevíte, a přesto se potulujete po tomhle prokletém kraji?“
Kiba i Kankurou se zamručením zakroutí hlavou.
„Dobrá vysvětlím vím jak se situace má… víte… já mám strach. Nejsem bojovník. To jsou mí bratři a sestry… jenže ti jsou nyní… mrtví.“

Sho se pohodlně usadí na zemi a začne vyprávět.
„Po porážce Akatsuki bylo vše uvrhnuto do chaosu. Jak jistě víte Skryté vesnice se tím moc nezaobíraly. Mnohdy terorizovaly menší kraje, a tak vznikaly rebelie, které bývaly nemilosrdně potlačovány. Vím… špatně se to poslouchá, ale je to tak. Nyní je situace jakž takž stabilní. Všechny velké země mají své původní hranice. Ovšem malé státy se začaly spojovat do větších celků… ve snaze vyrovnat se Skrytým vesnicím.“
Oba shinobi z Konohy tiše poslouchají, a Akamaru jen mlčky vrtí ocasem.
„Výsledky jsou různé. Zářným příkladem je říše na pobřeží severního moře. Zde vládne lidem zvolený osvícený panovník… a jeho zem jen vzkvétá. Bez válek a bez násilí. Ovšem odstrašujícím příkladem je Říše Hada… v té se nacházíme nyní. Pár měsíců po porážce Akatsuki se zde objevila divná církev hlásající obrození kraje a věčnou slávu. Dávali lidem peníze a jídlo… bylo to jako sen. Obyvatelstvo těchto zemí jim dalo do rukou veškerou svou důvěru a víru.“
Kiba se začíná mračit.

„A to byl kámen úrazu. Ona církev nikdy nebyla tím, čím se zdála. Šlo jí hlavně o moc… ne o blaho lidu. Hranice jejího vlivu se začaly rozšiřovat a po kraji se začaly potulovat ozbrojené jednotky, které terorizovaly všechny, kdo odmítali přijmout jejich vyznání. Nyní jsou tomu tři roky… Ouroborův kult má mnoho věrných služebníků a fanatických zastánců. Lidé jsou jako smyslů zbavení, a ve všech cizincích vidí nepřátele na život a na smrt.“
Kankurou kopne do kmenu stromu.
„Co nám k tomu ještě můžeš říct?“
Učenec se zamyslí.
„Je toho spousta… tak například jsou velmi dobře organizovaní. Víme že se dělí na několik skupin. Sesterstvo hada, Bojovníky Ouroborovy a Kněžstvo Ouroborovo. Alespoň o těchto skupinách jsem doposud slyšel. Ta první je organizace, složená hlavně z žen, které jsou doslova fanatickými stroji na zabíjení. Druhá sekce je nejpočetnější… je to něco jako armáda… či něco jako shinobi. Nuže pak je ta poslední a nejmocnější strana… kněžstvo. Tito kněží velí všemu a všem… říká se, že mají moc ovládat hady… je to údajně dar od jejich boha.“

„Moment… ty mi chceš říct, že se tu věci mají tak jak se mají, a že všechny okolní státy nic nedělají?!“ procedí skrz zuby Kiba.
„Bohužel… milý příteli… je to tak. Víš, ono je snadnější ty oči zavírat a podstupovat nové síle další a další obětní beránky… ostatní vesnice doufají, že se Vlk napase na slabých kusech, a že jejich Koza zůstane celá. Pokud jsi mě nepochopil, tak ti to řeknu jednoduše… doufají, že Ouroborovu říši uspokojí tím, když jí podstrčí malé a slabé státy.“
Kankurou opět uštědří stromu další kopanec.
„Musíme něco dělat.“
Brejloun se zatváří zamyšleně.
„Můžeme leda tak utíkat… tento problém ve třech nevyřešíme. Nebo snad… mohli byste se přidat k Úsvitu.“
Akamaru si znuděně zívne.
„Úsvit přijímá s nadšením všechny možné zájemce… každý nový bojovník se pro válku hodí.“
Kiba vytřeští oči v údivu.
„Co že jsi to řekl?!“
Učenec se usměje.
„No přece válku… krvavou a největší válku, která zasáhne celý širý svět! Jen takhle se zbavíme všech nečistých praktik skrytých vesnic a dalších utlačovatelů… potom vznikne jedna obrovská říše, a v ní zavládne demokracie... a už nikdy nebudou žádné války.“
Kiba chytne Shoa pod krkem.
„Vy jste se zbláznili! Válka není nic pěkného! A nikdy nepřinesla nic dobrého!“
Sho drží Kibu za ruku a snaží se ho donutit, aby ho pustil.
„Omyl! Po válce nastane vždy obroda… nový část rozkvětu… válka je čistící prostředek na špatné systémy. Už žádní vladaři a diktátoři… už žádní králové a císaři… nastane vláda lidu. Společnost ve které si budeme všichni rovni! Nastane ráj… a věčný mír.“

Akamaru začne najednou vrčet. Kiba se otočí směrem k údolí.
„Jdou po nás!“
Sho začne znovu koktat a lomit rukama… jeho sebejistá maska učence je najednou pryč.
„Ze… ze-zemřeme! Upa-upálí nás!“
Kankurou vytáhne svitky a rozloží je.
„Obávám se Kibo, že utíkat nemá cenu.“
Kiba přikývne… Akamaru se přikrčí do bojové pozice. Sho se snaží vylézt na strom.

Chrám církve Ouroborovy na vrcholcích pohoří Malakar
„Výborně… myslím že to by pro dnešek stačilo. Všechny plány jdou lépe, než bylo předpokládáno.“
Všichni přikývnou. Nesouhlasit s veleknězem by byla hloupost.
„Omluvte mne prosím. Mám práci… musím jít přetřídit děvčata. Již brzy by tu měl být Aton s novými přírůstky. Nepůjdete se podívat se mnou Susumu?“
Prohodí laškovně hlavní kněžka Sesterstva.
„To bych si přece nenechal ujít…“
Zavrčí jízlivě Susumu, a vydá se za ženou.
„Vy… výb.. orněěě!“ ozvou se odporné chrchlavé nádechy „a potom mi nějaké pošlete pros… prosííím.“
Susumu i Satu se znechuceně podívají na vědce. Oba ho nesnášeli a hnusil se jim… celá věda se jim hnusila.

„Takže to jsou ony… ach jak roztomilé.“
Zaplesala Satu potěšeně nad řadou stojících děvčat. Vrchní vojenský velitel jenom mlčí a prohlíží si nové přírůstky do sesterstva hada.
„Já nechci pusťte mě! Pusťte slyšíte!“
Vrchní kněžka zvědavě nadzdvihne obočí.
„Copak… copak? Co to tady máme?“
Dva vojáci drží za ruce vzpínající se plavovlasé děvče.
„Nepatřím sem! Nechci tu být! Donutil mě sem jít můj otec!“
Satu nasadí lítostivý obličej.
„Och, jak strašné… ale tobě se tu ještě bude líbit… uvidíš.“
Satu pohladí děvče po vlasech, a to jí oplatí plivancem do tváře. Kněžka začne rudnout vzteky.
„Ty malá…!“

Žena už to nestihla doříct. Přihnal se Susumu a uštědřil děvčeti pořádnou ránu pěstí do břicha. A znova a znova… vojáci pustili děvče na zem, a to se vyzvracelo. Susumu se pod maskou spokojeně usmál. Jak on jenom nesnášel ženské… měl je rád jenom tehdy, když je mohl mlátit a nebo znásilňovat. Svět nebyl pro ženy… svět byl pro muže… pro bojovníky.
„Susumu! Co si to…?!“
Vojenský velitel jenom mávne rukou.
„Učinil jsem jen nezbytné výchovné opatření, kterého by jsi ty… nebyla schopna.“
Satu zaskřípe zuby.
„Odveďte ji… do mojí komnaty, a ať tam příjde Sango.“

Žena začne obcházet řadu děvčat. Najednou se zastaví před poněkud tlustším děvčetem, kterému utíká oko.
„Jak se jmenuješ?“
Zeptá se kněžka medovým hlasem.
„Já jsem… Itiko.“
Řekne děvče důvěřivě a pohledem doslova hltá krásku stojící před ní. Kněžka se hořce usměje.
„Dobrá Itiko… mám takovou malou prosbu… ty a tady pan Susumu zajdete jednomu našemu příteli s něčím pomoct ano?“
Děvče se podívá na obrněného muže a trošku se otřese, ale potom se k němu vydá sebejistým krokem.
„Kam že to s tím děckem mám zatraceně jít?!“
Kněžka se usměje.
„Jsem si jista, že dnes by ses místo mě rád podíval do laboratoria, slyšela jsem, že jsi tam ještě nebyl… jsem si jista že by ses tam rád zašel podívat drahoušku. Přece z něj nemáš strach…“
Susumu nyní v duchu lámal té zatracené mrše vaz. Laboratoři se vždy obloukem vyhýbal… jak to tak vypadá, tak se tam bude muset jít podívat. On se přece ničeho nebál… a nejít tam by znamenalo že se bojí.
„Tak dobře… pojď ty holko.“
Shogun máchne rukou, aby dal děvčeti znamení, ať jej následuje. Plavovlasá kněžka se spokojeně usměje. Moc dobře věděla, že Susumu je ubohý tyran, který zbožňuje, když může šikanovat své podřízené… a taky moc dobře věděla čeho se ten tyran bojí.

Obrněnec a děvče vyrazili dolů po schodech… vstříc temnotě a okovaným dveřím se symbolem Ourobora. Vstříc dveřím, kterým se vyhýbalo veškeré světlo… vstříc dveřím, které nepropustí na světlo světa ani jeden jediný zděšený výkřik.