Shadow on Soul 4.Díl

4.Díl

10:05 v Amegakure no Sato (dešťová vesnice) :

Klapavé zvuky narušovaly jinak téměř perfektní ticho. Sem tam někoho potkala, ale nikdo si jí nevšímal. Když projížděla už dvakrát stejnou ulicí, rozhodla se zastavit u starce, který seděl na zemi a bylo slyšet, jak sípavě dýchá.
„Můžete mi prosím říct, kde bych našla Peina?“ Řekla trochu víc nahlas, kdyby ten stařec byl trochu nahluchlý. Nedostávalo se jí však žádné odpovědi. Chvíli počkala a chtěla to zkusit znovu, ale trochu víc nahlas, když se stařec proměnil v ninju se znakem deštné na čele a vrhl se proti ní, že ji strhne z koně. Dívka se nedržela a vytáhla rychle nohy z třmenů a nechala se stáhnout na zem. Její kůň odběhl pryč, slyšela jen směr, ale už ho neviděla. Ninja jí přiložil kunai ke krku. Byl obličejem tak blízko, že cítila jeho páchnoucí dech. Poznala v něm muže, který byl včera večer v hospodě.
„Když chceš tak moc za Peinem, tak tě tam odvedu a nepokoušej se blafovat. Jinak tě zabiju.“ A chytil jí jednou rukou ruce a dal je za záda, druhou držel kunai u jejího krku a požďuchoval ji tmavými uličkami vpřed.

Muž ji dostrkal až na balkon, kde měla menší výhled do úzkých uliček, v nichž se válely nejrůznější věci, některá okna byla nešikovně zatlučená dřevem a pomalu chátrající a polorozpadlé domy. Byl to vskutku smutný pohled. Dívka se právě zaobírala pohledem na krajinu, když ztuhla. Tělem jí projel tak silný impuls bolesti, že se zcela napřímila. Přivřela oči a kousla se do rtu. Ta bolest přicházela z rány z boku.
„Nechápu to! Proč se ta rána nehojí! Léčím to už několik dnů pomocí svých lékařských jutsu, použila jsem dokonce i tu mast! Zatracenej Madara!!“ Zaklela v duchu, ale neměla čas se tím dál zaobírat, protože právě vyšel ze stínu dveří muž a za ním žena. Muž měl oranžové vlasy a spousty piersingů, byl celkem vysoký a měl nezaujatý pohled, tak jako by ho nemohlo nic na světě vyvést z rovnováhy. Žena za ním byla menší a měla modré vlasy, v nichž byla papírová růže. Oba na sobě měli černé pláště s červenými mraky.

Podobný čas, avšak v Konoze:

Suigetsu seděl na jedné z laveček a usrkával ze svého pitíčka. Vehementně se rozhodl nic neprozrazovat, dokud mu nedopřejí trochu odpočinku a jeho pitíčka. Najednou se stal středem zájmu, což ho nesmírně těšilo a Karin to ukrutně štvalo, že je jaksi mimo hru.
„Tak už povídej!“ Ozval se podrážděně Sasuke a přimhouřil oči, do nichž mu ostře zasvítilo slunko.
„No, tak co bych tak řekl. Měla černé vlasy, oči trochu něco jako ty v ženském podání.“ A zasmál se. Sasuke zlostně zkřivil obličej a držel se silou vůle neskočit po něm. Když se Suigetsu vysmál, opět se normálně posadil a usrkl si ze svého pitíčka.
„To je ale pitomec…“ řekl Naruto a díval se na to vše podezíravě. Suigetsu jeho poznámku neslyšel, a tak pokračoval.
„Měla černého koně, no. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl! Když Kisame napouštěl tu sopku vodou, normálně se postavil na vodu, jako ninja. Do teď to nechápu. Zvláštní, co?“ Vyhrkl na všechny, ale ti s ním jeho překvapení nesdíleli. „Tak já nevím, co by jste ještě tak chtěli slyšet??“ Ozval se uraženě, když viděl všechny ty otrávené obličeje.
„Z jaké byla vesnice?“ Zeptala se Sakura.
„Nevím.“
„Jak nevíš?“ Ozval se rozzuřeně Sasuke. Vždyť měla čelenku z boku na krku, musel jsi vidět znak!“
„To jo, ale v životě jsem o té vesnici neslyšel.“ Řekl a znovu si usrkl pitíčka. Ostatní si povzdechli.
„Dokázal bys ten znak namalovat?“ Zeptal se Sai a všichni na něj pohlédli. I Suigetsu se odtrhl od svého pitíčka.
„No myslím, že jo, nebylo to tak těžký.“ Přisvědčil Suigetsu.
„Skvělý nápad Saii!“ Pochválila ho Sakura a Naruto ho plácnul po zádech. Sai jen vykulil oči a snažil se přijít na to, proč ho Naruto mlátí. Poté vytáhl z kapsy malý bloček a tužku, které položil před Suigetsa. Ten chytil tužku a začal na papír něco čmrkat. Křivil u toho obličej a dokonce přes své žraločí zoubky vystrčil jazyk, jak se soustředil.
Nakonec odložil tužku a zkoumavě si prohlížel své dílo, když se ujistil, že je s výkonem spokojený, pokynul na ostatní a ti se k němu přihnuli.
„To má být oheň-dattebyo?“ Zeptal se Naruto a přimhouřil oči, v obličeji výraz soustředění.
„Jo!“ Přisvědčil spokojeně Suigetsu a vrátil se k usrkávání svého pitíčka.
„Víte někdo, co je to za vesnici?“ Optal se Sai a přelétl pohledem po ostatních, ti však jen zklamaně mlčeli. Takový znak ještě nikdo neviděli.
„To už se lehce zjistí.“ Řekl Kakashi a podíval se na Sakuru, ta pochopila. Vzala si lísteček s nakresleným znakem a vyšla ven na ulici, chvíli přemýšlela, že by mohla jít do archivu, ale to by mohlo být celkem na dost dlouho, oni to potřebují vědět hned.

Tak se Sakura nakonec drala přeplněnou ulicí na ninja akademii, což jí přišlo, jako nejlepší nápad, jsou tam učitelé a určitě některý z nich na geografii bude vědět, co je to za vesnici a kde leží. Přidala na tempu, ale dav jí znemožňoval urychlit pohyb, proto se odrazila a vyskočila na střechu nejbližšího domu, po které pak uháněla k ninja akademii.
Když tam dorazila, seskočila do stínu stromu, kde byl příjemný chládek. Nemělo cenu tam chodit ve vyučování, tak se tedy opřela o kmen mohutného stromu a čekala, až zazvoní.

Když už konečně zvuk zvonku ohlašující konec hodiny a dětské hlasy protrhly to ticho, rozhodla se Sakura vejít do jí tak známých chodeb akademie, šla po dřevěné podlaze ke kabinetům a cestou si musela dávat pozor, aby ji děti zabrané do hrátek nebo hovorů nesrazily.
Pokračovala dál, když narazila na Iruku, který právě vycházel z jedné ze tříd.
„Ohayo, Sakura-san!“ Pozdravil jí, když jí uviděl.
„Ohayo, Iruka-sensei.“ Oplatila mu pozdrav a usmála se, ta atmosféra a vzduch jí připomínaly časy, kdy sem ještě chodila.
„Copak tu potřebuješ?“
„No, Iruko-sensei, nevíte o někom, kdo se opravdu dobře vyzná v mapách a zná snad všechny vesnice?“
„No jistě, že ano. Pojď, zavedu tě za ním. Lepší odborník na světě než on už snad není. Máš štěstí, obvykle je už v tuto dobu pryč, ale má dneska suplování.“ Šli společně mlčky až na druhý konec akademie, kde se nacházely kabinety. Po chvíli spatřili oba tmavě dřevěné dveře, před kterými se zastavili. Iruka ještě vrhl na Sakuru povzbuzující úsměv a zaklepal na dveře. Ozvalo se vrzání židle, šustění papírů a šuplíky, které se zavíraly do stolu. Poté se ozvaly hlasité a těžké kroky. Zavrzaly dveře a v prostoru mezi nimi se objevil mužský obličej. Když uviděl Iruku, tak otevřel dveře do kořán.
„Eh..Miteru, přivedl jsem tady Sakuru k tobě, protože potřebuje něco vědět.“ Začal Iruka. Bylo vidět, že i on je z toho člověka nesvůj a chová k němu větší respekt, než k ostatním kantorům.
„Vidím.“ Opáčil Miteru suše a prohlédl si pozorně Sakuru.
„Konnichiwa.“ Pozdravila Sakura a mírně se uklonila. Ten muž měl oči šelmy. Byly šedé barvy, kdežto vlasy světle hnědé a trčely mu neposedně do stran, jakoby se zapomněl ráno učesat. Na tváři měl tmavé strniště a jizvu na pravé straně táhnoucí se přes obočí, kolem oka až po bradu. Jeho vzhled působil celkově zanedbaně, avšak ostře. Čelenka se znakem Konohy mu ledabyle plandala špatně přišitá na rukávu pláště. Sakura z něj byla nesvá. Vůbec nevypadal jako učitel, natož tak na akademii. Vypadal spíš jak muž, který si mládí prožil na drsné ulici, kde bojoval den co den o přežití a spatření zítřku. Nedbalý, zatrpklý a lhostejný k okolí kolem něj.
„Tak pojďte dál.“ Vyzval ji neochotně a ustoupil, aby mohla projít dveřmi. Iruka se jen rozloučil mávnutím a už mizel do útrob školy.
Sakura vešla do kabinetu. Byl tmavý, těžké, černé stažené rolety přes okna pouštěly do místnosti minimum světla. Ve vzduchu byl cítit pach cigaret. Na stole byla rozsvícena lampa. Prach sedal na srolovaných mapách, které byly poskládány v policích a stojanech. Jedna obrovská se nacházela na jediné volné ploše stěny. Sakura si sedla na židli před stůl, kterou jí nabídl.
„Tak co potřebuješ vědět?“ Zeptal se, když se rozvalil na své židli a zapálil si cigaretu. Líně vyfoukl obláček kouře, který se vypařil, ale ten smrad z cigaret byl nyní intenzivnější. Sakura před něj na stůl položila papír se znakem. Miteru si ho přitáhl k sobě přitáhl a zkoumavě si ho prohlížel.
„Potřebuji vědět, co je to za vesnici, kde leží a popřípadě jestli nevíte, v jaké jsme s ní pozici. Miteru odtrhl oči od papírku a se svraštěnýma očima se podíval na Sakuru.
„Zajímavé…“ Zabrblal s očima přišpendlenými na Sakuře.
„Proč?“
„Tohle je znak, který nosí na svých čelenkách shinobi z Tatsu no Sato. Je opravdu ojedinělý. Já už ani ve svých hodinách o Kage no Kuni nevyučuji. Pouze se o ní někdy letmo zmíním. Je to malá země s přístupem k moři mezi Ohnivou a Větrnou zemí. Cesta odtud do Tatsu no Sato trvá při opravdu rychlém tempu zhruba tři až čtyři dny. A politické vztahy? Jednoduše. Ohnivá ignoruje Stín a Stín ignoruje okolní svět. Je to velmi uzavřená země a skoro nic se o ní nedozvíš.“ Popotáhl slastně z cigarety a vyfoukl kouř. Sakura byla překvapena. Dokonce ani Kakashi o té vesnici nic nevěděl a on se jen podíval na znak, který byl načmárán hrubým odhadem.
„Byl jste tam někdy?“ Zkusila Sakura vyzvědět něco víc, ale ostrý pohled Miteru ji zaskočil. Tohle bylo u něj bráno do kategorie osobní a Sakura pozdě pochopila, že se neměla ptát.
„Kde jsi viděla ten znak?“ Zeptal se a pořád s ní nespouštěl oči.
„Já ho neviděla,“ odpověděla popravdě a zaujala v téhle věci stejné stanovisko, jako Miteru při její poslední otázce a zvedla se k odchodu. Miteru jí vrátil papírek.
„Arigato za informace.“ A už zavírala dveře z tmavého dřeva. Když se za ní zaklaply, Sakura si oddechla, že už to má za sebou a vydala se zpátky k ostatním slunnými chodbami akademie, které byly nyní prázdné.
Miteru Sakuru pozoroval do doby, než zaklapla dveře, a pak poslouchal její vzdalující se kroky. Když si byl jist, že je již Sakura pryč, vytáhl papír a napsal na něj něco podivnými znaky. Byla to tajná šifra. Když dopsal vztekle odhodil tužku, přešel k oknu a vytáhl těžké žaluzie. Otevřel okno, udělal pečetě a přitiskl levou dlaň k parapetu. Ten jemně zadrnčel, a pak drnčení ustalo. Po deseti minutách k němu na parapet přistál úplně tiše jestřáb. Měl atletickou stavbu těla určenou pro rychlý let i na velmi dlouhé vzdálenosti. Jeho černé oči se zaleskly, když spatřily pána. Miteru mu přivázal papírek na nohu a pohladil ho po peří.
„Spoléhám na tebe!“ Zašeptal a jestřáb tiše vzlétl. Miteru se za ním chvíli díval, dokud mu na modré obloze nezmizel z dohledu. Pak zavřel okno a opět zatáhl těžké žaluzie.

O pár minut později v Amegakure no Sato (dešťová vesnice) :

„Prý jsi mě hledala,“ řekl Pein a jeho oči si pozorně prohlížely dívku před ním. Byl celkem zaskočen, že tak neboze vypadající stvoření jako ona tady vůbec něco pohledává a ke všemu chce mluvit s ním.
„Víš, že bych tě mohl zabít z místa a ani bych se nemusel ptát, proč mě vyhledáváš?“ Jeho obličej ztvrdnull a hlas zněl výhružně. Dívku ofoukl vzduch vonící po čerstvě spadlém dešti.
„Hai, ale pak by jste se nedozvěděl, proč jsem za vámi a vaší společnicí přišla.“ Zmiňovaná Konan překvapeně vyhlédla z pod zad Peina a postavila se těsně vedle něj.
„A co tedy chceš?“ Zeptala se zvědavě a nesnažila se zakrýt překvapení v hlase.
„Jde o takovou laskavost.“
„Mluv!“ Přikázal jí Pein.
„Nemohli by jste mi dát vaše prsteny?“ Nastala dlouhá chvíle ticha, kdy Konan s Peinem vstřebávali, co po nich dívka žádala. Pein ji zlostně probodával pohledem.
„To se opovažuješ přijít za mnou s tím, jestli bych ti jen tak nedal svůj prsten!“ Řekl výsměšně a do jeho oranžových vlasů a na bledou kůži spadly kapičky deště. Tvořily na betonu malé nepravidelné kruhy a postupně jich přibývalo. Pein přešel k dívce a ta cítila, jak muž, který ji držel ruce a kunai u krku měl nutkání před ním couvnout. Zatahal jí za ruce a dal jednu nohu do zadu, jeho oči se zachvěly a dívka slyšela splašený tlukot jeho srdce. Pein přišel až k nim a vytáhl z pod pláště kunai. Jeho ostří se zalesklo a vzápětí na něj dopadly kapky deště. Pein se napřáhl a dívka viděla, jak letí přímo proti jejím očím. Chlápek, co ji držel zděšeně cukl a strhl ji dolů.
Kunai, který držel v ruce, dopadl se zvoněním na zem a jeho stisk ustal. Dívka se zděšeně podívala za sebe. Muž ležel na zemi s kunaií v krku. Dusil se a v očích se mu zrcadlilo zděšení. Pein se nad ním tyčil z výše a pozoroval ze zcela chladnou tváří jeho smrt. Krev z mužova krku se rozlila po balkonu a mísila se s kapičky deště. Dívka prudce vstala a zamotala se jí hlava. Bylo jí z toho špatně. Ačkoliv, již měla na svědomí dvě vraždy, vždy měla strach z krve a dělalo se jí špatně. Postupem času se tohle naučila z velké části překonat, nikdy to však nezmizelo úplně.
Déšť se již spustil naplno. Bylo v něm těžké poznat, kdo se kde nachází. Pak však zahlédla oranžové vlasy a Peina, který se k ní přibližoval. Když byl u ní dívka na něj křikla:
„Dáte mi tedy ty prsteny?“
„Ne, ale dám ti něco jiného za tvou drzost. Dám ti smrt!“

O 4 hodiny později:

Dívka si čistila svou katanu od krve tak, že ji nechala, aby déšť smyl krev. Kolem ní se v různém rozmezí povalovala různá těla. Dívka zakašlala a na ruce jí spočinula krev. Rána boku se více roztrhla a prohloubila. Její tělo bylo pokryto spoustou nevzhledných ran. Dala katanu do pouzdra na zádech. Sesunula se na mokrou zem a vytáhla z brašničky dvě injekce a tři prášky. Ruka s injekcí se jí klepala. Zavřela oči a zabodla si ji do paže. Zmáčkla a nechala tekutinu v ní, aby jí vnikla do těla. To samé udělala s druhou injekcí. Ruce se jí třásly a byl pro ni problém vůbec jehlu vybalit. Když už to měla za sebou, odhodila je někam pryč. Dala si všechny tři prášky do pusy a rozkřoupala je.
Nyní už byla mimo nebezpečí, že by mohla umřít na otrávu jedem a byla podpořena k lepšímu hojení. Neměla dostatek chakry, aby si rány ještě dokázala zacelit. Podepřela se rukama a namáhavě vstala. Její tělo bylo malátné a dívka měla pocit, že je ztuhlejší než dřív, hůř se jí pohybovalo a rána z boku od Madary se nezacelovala. Tento boj jí úplně vysílil. Bloudila v dešti od jednoho těla k druhému, až našla to, co hledala. Klekla si k němu a vzala mrtvému ruku za zápěstí. Poté sundala s jeho ruky prsten a nechala ji dopadnout bezvládně na mokrou zem. Zdvihla se a šla dál. V sutinách domu, na terase kterého před bojem stála, našla Konan. Měla zavřené oči a papírová růže byla zcela rozmočená, kousky papíru z ní se jí lepily na vlasy. Také jí stáhla z ruky prsten a vydala se ulicí pryč.
Tiše zahvízdala a za chvíli ji přivítalo radostné zaržání a klapot kopyt o zem. Kůň se jí zabořil hlavou do náruče. Dívka ho pohladila po žuchvách a přenesla na něj kousek své váhy. Musela odtud rychle odjet. Ten souboj ji vyřídil víc, než si myslela a kdyby ji teď někdo napadl, nebyla by schopná se mu ubránit. Pustila koňskou hlavu a šouravě, opírající se o koně přešla k jeho boku a dala levou nohu do třmenu. Noha ji vyklouzla a musela ji vyšvihnout do třmenu znovu. Kůň stál klidně a čekal. Noha jí opět vyklouzla.
„Mohl bys mi, prosím, trochu pomoci,“ zažadonila dívka a kůň se na ni obrátil, pohlédl na ni svýma velkýma tmavýma oočima. Pak si klekl na přední nohy a složil pod sebe zadní.
„Arigato.“ Poplácala ho jemně dívka a posadila se lehce do sedla. Chytila se jeho uhlově černé hřívy a čekala. Kůň se postavil na nohy, dívka zasunula nohy do třmenů. Nahmatala malý kožený váček, který měl kůň připevněný ke hřívě a dala do něj prsteny. Stáhla váček, chytla otěže a kousek hřívy koně. Ten s ní běžel ulicemi, rychle nabíral rychlost. Voda pod jeho kopyty vystřikovala do výše.