Mám tě rád VI. - Kostky jsou vrženy

Naruto nepostřehl situaci. Celou dobu pozorně sledoval každý krok jeho nalezeného přítele a on najednou zmizel.
Ale, kde si? Ozývalo se Narutovi v hlavě.
Prásk……Něco ho najednou odhodilo stranou. Ležel teď vyplašený na zemi a těkal očima z místa, kde před chvíli stál na místo, kde se teď pokoušel s námahou vstát.

Jasně zářivé slunce se vyhouplo na obzor. Déšť ustal a zanechal za sebou blátivé kaluže. Taky se na nebi objevila barevná duha, ozařující vysokou štíhlou věž, která vypadala tak mírumilovně a zachovale staře, že by někdo řekl, že se každou chvílí zhroutí, kdyby do ní někdo vešel…jenže věž GENNAM pořád stála, i naproti tomu, že se v ní sváděl krutý boj.
Čtyři společníci zdržovali Orochimara a jeho poddané, aby Naruto v klidu mohl promluvit se Sasukem. Jenže z tak lehkého úkolu se stal zapeklitý obtížný proces, při němž tekla krev. Krev, kterou Naruto se Sasukem kdysi stvrdily jejich nezlomné přátelství.
Ano, kdysi byli jako jeden. Dnes jsou jen dvě poloviny jednoho celku.

Sasuke se objevil zčistajasna Narutovi přímo před očima.
Vyklepaně zvedl blankytně modré očka a svůj udivený obličej upřel na Sasukeho. Ten v ruce držel dlouhý ostrý meč přichystaný k poslednímu úderu.
Stojící muž máchl mečem ve vzduchu. Naruto si něčeho všimnul. Byla to jizva na jeho ruce.
Vzpomněl si na ten den. Tehdy byli ještě přátelé. Moc dobří přátelé.
Co se tedy zvrtlo? Mohl za to Naruto?
Ale Sasuke přece nemohl zapomenout.
Na pravé ruce měl totiž velkou jizvu, která byla už několik let stará. Bylo to znamení, které vyryl Naruto, aby Sasuke nikdy nezapomněl na ty krásné časy.
Sasuke udělal to samé s mojí rukou. A já nezapomněl. Pamatuji si každičký okamžik naších strávených chvil. A nevadí mi, že jsi odešel. Už dávno jsem ti odpustil. Jsi přece můj přítel. A to PŘÁTELÉ dělají. Odpouštějí si.
,,Jsi připraven odebrat se na onen svět?“ vytrhl ho z myšlenek Sasuke.
,,Dělej jak uznáš za vhodné. Ale budeš toho litovat!“ odvětil mu Naruto.
,,Jsi tak naivní kamarádíčku! Já lituji tolik věcí…když k tomu připočtu další maličkost nic se nezmění.“
,,Ale dovol mi něco povědět, Sasuke. Možná pak změníš názor…a když ne…tak si ubohý chudák, který bude navždy sám!“
Sasuke se narovnal, aby mohl poslouchat, ale ostří meče stále přidržoval Narutovi u krku.
,,Poslouchám!“ řekl následně.
,,Kdysi, jak víš, Konohu sužoval liščí démon. Kyuubiho pak zapečetili do mě a díky tomu jsem byl uvězněn ve svém vlastním světě. Všichni lidé se mě báli, utíkali ode mě. Mohl jsem snad za to? Vždyť já jsem ani nevěděl, že jsem monstrum. Postupem času, jsem si ale zvykl a naučil s tím žít. Vyrůstal jsem sám, obklopen lidmi, kteří mě nenáviděli. Ale věřím, že to byl můj osud. Nenašlo se ani jedno jediné děcko, které by se mě nebálo. Víš jaké to je, protože i ty si ztratil rodinu. Jenže tebe všichni milovali a já vždy stál ve tvém stínu. Vždy to byl “TEN“ Uchiha a hloupý ubohý Naruto…nikdy jsem si nepřál nic víc, dokonce ani stát se Hokage, než mít přítele. A ten sen se mi tehdy uskutečnil. Teď si však přeji jen, aby se ten přítel vrátil a bylo všechno zase při starém. Dal bych za tebe vlastní život. Byl jsi první, který se mi nestranil, nebál se mě. Místo toho jsi mi nabídl pomocnou ruku, kterou jsem bezmyšlenkovitě přijal.
Ty máš taky sen, viď Sasuke?“
,,Hump?“ vydal ze sebe Sasuke.
,,Chceš se pomstít. Chceš zabít svého bratra. Takže musíš moc dobře vědět, jak se teď cítím já. Když jsme se viděli před několika měsíci řekl jsi, že se zdáš svého těla nejmíň stokrát, kdyby to znamenalo, že Orochimaru zabije Itachiho.
Já se klidně vzdám svého snu stát se Hokage, kdyby to znamenalo, že tě zas uvidím šťastného doma. Takže jestli uznáš za vhodné mě zabít, tak nezazlívej, když se budu bránit.
Dal jsem slib, který teď a tady splním.
Protože tohle je cesta ninji, po které jdu!“