Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola šestnáctá - Co se vryje do paměti

Následujících několik hodin strávili hledáním a číháním na jiné tými. Sewa byla překvapena když zjistila, že mají svitek od Zvučného týmu, na druhou stranu se snažila tím nezabývat; nemyslet na cokoliv blízkého Orochimarovi byla nyní její priorita. Kéž by si její myšlenky daly říct.
Orochimaru...to už jsem někde slyšela, přemýtala v duchu, když seděla nad potokem a sledovala rybařícího Naruta a nespokojeného Sasukeho, kteří na sebe navzájem pořvávali něco o rybách.
Ale kde? Byla to jistě myšlenka, něčí myšlenka, to vím. Jen kdybych si tak vzpomněla, čí...achjo. Kdo mi chystá takovýhle trápení? (Já xD)
Vzhlédla zamračeně k nebi. Uslyšela další blížící se myšlenky, v duchu se usmála.
„Ohlašuješ mi svůj příchod v myšlenkách?“ zeptala se ironicky, aniž by se otočila dozadu. Plížící se růžovovláska se zastavila.
„Na tebe vážně nemá cenu něco zkoušet,“ zamručela zklamaně. Sewa se a ni obrátila.
Nikde blízko necítím přítomnost nepřátel, přesto občas zaslechnu dost vzdálené myšlenky. Zdá se mi to, nebo se mé schopnosti zostřují? No, tak jako tak...pohlédla na dva další členy týmu, jestli se odsud máme dostat v pořádku, musím je zostřit za pochodu.
Náhle jí levačkou projela ostrá bolest. Potlačila jakoukoliv viditelnou reakci, jen zatla zuby a zachvěla se, čekala, až bolest odezní.
Sakra...ta chakra zase začíná být nebezpečná...ještě chvíli, teprve až tahle zkouška skončí, pak teprve se té chakry můžu zbavit...
„Sewo?“
Okamžitě se vrátila do reality. Sakura na ni vylekaně hleděla.
„Co se stalo?“
„Nic,“ odtušila tiše Sewa. Růžovovláska na ni dál hleděla. Plavovláska pohla jen modrýma očima, když ji pozorovala.
„Když říkám nic, myslím nic.“
„A právě takhle nemluvíš, když se nic neděje.“
Zamračila se. „To je jedno.“
Sakura ji dál rentgenovala pohledem, po chvíli to ale vzdala.
„Tak si to tedy nech, když myslíš,“ řekla s nepatrným podtónem zlosti, když odkráčela za dalšími dvěma týmovými partnery.
Sewa si povzdychla a přesunula se na kraj menšího útesu nad protékající říčkou. Dole se Naruto, po pás ve vodě, znovu zuřivě rozječel jak sirána.
Achjo, Naruto, kdy už přijdeš na to, že tohle nic nevyřeší?
Sewa skrčila kolena a pobaveně pozorovala ty dva dole. Právě, když to bylo v nejlepším a Sewa čekala, co za moudro ze Sasukeho vypadne, ozvala se Sakura.
„Sasuke-kun! Ohniště je připravené, potřebujeme už jen jeden fireball, prosím!“
Sasuke se chvíli rozmýšlel, než zamířil za Sakurou.
„Tak to budou čytři ryby asi stačit,“ poznamenal s povzdechem, když zamířil vzhůru. Sewa si povzdychla. Těšila se na nějaký nový hlod dnešního dne, ale nic. Asi bude muset čekat dál. Stoupla si a doběhla k ohništi dřív než Sasuke.
Sakura se na ni zamračila.
„Ohniště jsem dělala sama! Proč ty taky něco neděláš?“ obořila se na ni hned.
„Já hlídám okolí,“ zamračila se pro změnu Sewa. Bylo jí jasné, že si Sakura svým dokonalým ohništěm chce u Sasukeho šplhnout.
„Tsss,“ zaslechla ještě od Sakury, když se objevil Sasuke.
Růžovláska okamžitě změnila tón hlasu.
„Sasuke-kun!“
Ach bože... Sewa nepatrně zavrtěla hlavou, tohle je vážně moc i na mě...

Sewa zaujatě zabodávala ryby na ořezané větve, zabodané do země okolo právě rozpáleného ohniště. Pak už jen čekala, až se opečou, zatímco poslouchala myšlenky ninjů okolo ní. Zrovna se objevil i smáčený Naruto, který vcelku rád využil ohniště k usušení svých věcí. Zůstal jen v kraťasech a vyhříval se u ohně.
„Naruto...ty ryby taky potřebují nějaký oheň, aby se uvařily!“ vyčetla mu okamžitě Sakura, které vydatně kručelo v břiše.
„Nojo, nojo, dattebayo!“ Naruto okamžitě pochopil, že jestli neuhne, nají se o to později a tak raději vyklidil válečné pole jen pro ryby. Sakura si povzdychla, Sewa se zamračila.
„Nebuď na něj taková.“
„Někdy mám pocit, že je tu jen na obtíž.“
„Sakuro, jestli budeš takhle uvažovat,“ blýskla po ní očima, „tak se stav našeho týmu jen zhorší! Bez Naruta by bylo všechno mnohem horší. Už tehdy ve Vlnkové zemi.“
Sakura vypadala překvapeně. Znala Sewu, věděla, že Naruta občas brání před ostatními, přesto ji neznala mluvit tímhle tónem hlasu.
„Sewo...co se stalo?“
Zareagovala přímo automaticky.
„Nic,“ prohlásila a vstala. „Jdu se podívat, kam zmizel,“ prohlásila a okamžitě zamířila pryč.
„Ale -“
Nech mě, Sakuro!
Růžovovlásku hřmící hlas v její hlavě vyděsil. Takovouhle Sewu neznala. Určitě se něco stalo, tím si byla jistá. Jen neměla nejmenší ponětí, co. Než se ale z toho šoku vzpamatovala, byla Sewa pryč.
„To snad ne! Proč tohle neudělala i nepřátelům?“ vztekala se růžovovláska hned. V tu chvíli zrovna vyšel z lesa Sasuke, nesl dřevo do ohně.
„Co se stalo? Kdo co neudělal?“ zajímal se hned, jelikož ho přítomnost pouze jedné kunoichi zarazila.
„Sewa...vylekala mě, dost na to, aby si klidně mohla zmizet. I když říkala, že jde hledat Naruta, mám dojem, že to stejně neudě- “
„Sakura-chan! Kde je Sewa, dattebayo?“
Teď už se mračil i Sasuke. Položil dřevo na zem a rozběhl se do lesa dál.
„Hned jsem zpět.“

Sewa se posadila na větev vysoko ve stromech. Byla si vědoma toho, že už je velmi daleko od svého týmu, neboť je slyšela všechny už jen matně. I když už dávno přestala vnímat, nad čím tak horlivě uvažují. Tvář měla bez výrazu, když uvažovala.
Kéž bych tak mohla říct, že přesně vím, co mám dělat...
V duchu zaúpěla nad svou bezmocností nad sebou samou.
Vážně se nedokážu ani rozhodnout? Obě strany jsou...velice důležité...sakra!
Bezmyšlenkovitě v náhlém vzteku sekla levou rukou; vzápětí větev na níž seděla zapraskala a zlomila se. Sewa z ní bleskurychle skočil na protější větev.
To snad ne, to už mi chybí i sebeovládání? Podivila se sama sobě. I když to bylo ve vzteku, tak přeci nedala do té rány tolik chakry na to, aby zlomila tu tlustou větev.
To je podezřelé...
Během chvilky seskákala až dolů k zemi a důkladně prozkoumala větev. Uviděla zářez něčeho ostrého, hodně hluboko – poznala, že tohle byla ta její rána, opravdu v ní bezmyšlenkovitě použila druhou chakru. Ačkoliv, zásek byl do poloviny větve, druhá polovina byla odražená něčím jiným, navíc v ní byl zabodnutý kunai. Divila se, že si toho nevšimla dřív.
Tady se zřejmě bojovalo... vzhlédla a zadívala se vzhůru. Zamyslela se.
Hodilo by se to prozkoumat. S trochou štěstí se soupeři pozabíjeli navzájem a zůstaly po nich svitky.
Na okamžik zavřela oči a udělala ruční pečeť, soustředila chakru do nohou – vzápětí vyrazila po kmeni vzhůru.
Soustřeď se, soustřeď se...opakovala si v duchu, když běžela vzhůru. O několiv vteřin později s vítězoslavným úsměvem stanula o větev výš než předtím. Rozhlédla se okolo. Ve větvi o pár stromů dál zahlédla zabodlých několik kunaiů a shurikunů a útržky látky.
Určitě se tu bojovalo, pomyslela si a obezřetně skočila na protější strom, aby měla lepší výhled. Na sledování myšlenek ostatních v tu chvíli plnoplně zapomněla, soustředila se pouze na toto.

Jsem zvědavá, co tam asi dál najdu, pomyslela si, když skočila v řadě už na několikátý strom. A právě tam se zarazila. Ke stromu bylo mnoha kunai a jehlami přibodáni tři ninjové, dole pod stromy leželi tři další.
Tihle se vážně zabili navzájem. Síly musely být vyrovnané.
Skočila na větev, kde se nacházeli probodaní shinobiové. Opravdu byli všichni mrtví, přejela opatrně prsty po okraji jednoho kunaie. Nic se nestalo. Zadívala se na celkový zjev shinobiho a pohled jí padl na mírně nafouklou kapsu.
To snad ne...? Opravdu v ní má co si myslím, že má? Zajásala v duchu Sewa. Okamžitě se sehla k jeho noze, jenže v tu chvíli ruu zavadila o něco do té doby neviditelného.
Struny...struny? Past?!
Bleskově se rozhlédla okolo a jen co zaslechla jemné ciknutí, okamžitě skočila na vedlejší větev. Do místa, kde před vteřinou stála se zabodala smršť kunaiů a jehlic; být tam o vteřinu déle, skončila by Sewa jako jehelníček, stejně jako tři mrtví na stromě.
Jenže uslyšela další cinknutí, sotvaže došlápla na větev.
Tady bude pastí víc, a já nemám šanci zjistit jejich polohu, když nemyslí! Zazoufala si v duchu a skočila na další větev. Aniž by na něco čekala, odrazila se od ní k protějšímu kmeni a od něj dál. V půlce letu se ale ozvalo další cinknutí – struny byly natažené v místě, kterým právě skákala a uprostřed skoku neměla jak se jim vyhnout.
Ale ne! Já jsem pitomec! Zajela rukou do brašničky a vytáhla kunaie s úmyslem odrazit alespoň nejvážnější zásahy. Jenže v tu chvíli ji něco rychlého odklonilo z letu a ona dopadla na zem o něco dál, než chtěla, přimáčklá k zemi někým, v tu chvíli, pořádně těžkým.
„Jauvajs,“ zabručela, když se ta modrá věc, zaclánějící jí ve výhledu stáhla, vzápětí si ale uvědomila, kdo že to vlastně byl.
„He?“ vypadlo z ní jen, když ji pohledem přímo vraždily dvoje černé oči.
„To ses chtěla nechat zabít?“ obořil se na ni Sasuke. Sewa byla dál neschopná slova.
On mě vážně zachránil?
Její nevěřícný pohled v něm ožividně vzbudil zvědavost.
„Co je to za výraz? Čekám alepoň nějaký vděk, mohl jsem tě taky nechat umřít.“
To už ji vrátilo do reality.
„Jakobych to nevěděla,“ odvětila a postavila se, oprášila ze sebe hlínu.
Ušklíbl se. „Že tu nikde nevidím Naruta. Cos tu dělala?“
Ech...z jeho mysli vyčetla, že Naruto se vrátil, sotvaže odešla. Sakryš.
„Prostě jsem se šla projít.“
„Jasně, skvělé místo a čas na procházku,“ zaironizoval. Zamračila se na něj.
„S tebou se o tomhle nemá cenu bavit,“ povzdychla si. „Tamto nahoře byla past, ale nevěděla jsem o tom. Myslela jsem, že je to místo po boji, takže jsem se jen šla ujistit, jestli se tam náhodou nezabily obě skupiny navzájem a nezůstaly po nich nějaké svitky.“

Nutno podotknout, že se z toho Sewa opravdu vymluvila a hned po jejich návratu se konečně opékaly ryby. Nemohla si nevšimnout Sakuřina vyčítavého pohledu, když seděli v kruhu okolo ohniště.
Tenhle den nezačal zrovna dobře, pomyslela si v duchu a povzdychla si.
Byla tam sama se Sasuke-kunem tak dlouho -
„Proboha, nechceš taky myslet na něco jiného, prosím?“ Sewa už myšlenky růžovovlásky nemohla dál poslouchat. Sakura okamžitě zrudla; Sewu znala, ale pokaždé se nedokázala ubránit svým myšlenkám. Naruto je nechápavě pozoroval, Sasuke jim jako obvykle nevěnoval příliš pozornosti. Ačkoliv tentokrát, ač se to na první pohled nezdálo, poslouchal každé slovo.
„Sasuke-kun? Proč se tváříš takhle smutně?“ Sakura na sebe okamžitě poutala černovláskovu pozornost. Sasuke vzhlédl, pak oči zase sklopil a sebral ze země klacík, kterým se začal šťourat v ohni.
„Tohle je čtvrtý večer od začátku druhé zkoušky.“
„Jo,“ přizvukovala mu zamyšleně.
„Druhá zkouška začala okolo třetí hodiny odpoledne.“
Sewě stále víc připomínal někoho, kdo mluvím jen sám k sobě.
„Což znamená, že už máme jen dvacet pět nebo dvacet šest hodin.“
„Mnoho týmů už asi úspěšně prošlo.“ Sakura nyní vypadala opravdu zahloubaně. Sewě náhle připadal jejich rozhovor zajímavý. Nepočítala hodiny, jen sledovala průběh dní.
Co na to asi Naruto? Čas ho obvykle nic moc netížil, ale -
Kdyby se ty ryby pekly rychleji!
Sewa se musela v tu chvíli velice přemáhat, aby nevyprskla smíchy, zacukání koutků se ale nevyhla. Sakura po ní střelila pohledem, dál ale poslouchala objekt svého zájmu.
Sasuke v rukou sevřel černobílý svitek ze znakem Země.
Začíná to vypadat špatně. Sasuke měl opravdu starosti, to Sakura prvně odhadla dobře
Největší bude moje! Jo! Naruto se o tuhle situaci vůbec nezajímal, myslel jen na vonící ryby.
Tihle dva se nikdy neshodnou, pomyslela si s úsměvem Sewa.

Když byly ryby hotové, kupodivu měla tu svou snězenou nejdřív. Zlomila klacík a hodila ho do ohně, čímž nezáměrně upoutala na sebe pozornost všech.
„Budu hlídat na okraji mýtiny,“ oznámila jim ledabyle a vstala. Okamžitě zaslechla nesouhlasné myšlenky, než ale kdokoliv stihl cokoliv říct, odpověděla všem najednou.
„Klid, nehodlám odsud prchnout. Tentokrát nemám důvod.“ Během chvilky se několika skoky dostala na konec mýtiny kde vyšplhala na stromě až do nejvyšších větví.
Tentokrát? Pomyslela si Sakura. Co to bylo za důvod předtím?
Sewa si ve stromech povzdychla, zavřela oči a dala si ruce za hlavu. Nehodlala spát, ale takhle se dovedla líp soustředit. Ano, tentokrát se musí soustředit na nepřátele, ne na Orochimara. Jenže i tak se jí nedařilo se soustředit. Úpěnlivě sevřela hlavu v dlaních.
Co to se mnou dneska je?
Myšlenky Sakury a Naruta, kteří stále seděli u ohně, neposlouchala, Sasuke se vzdaloval ještě dál, blíž k řece.. V tu chvíli ale zaslechla dvojí vzdálené myšlenky.
Neměli jsme to...otevírat! Aaa!
Sewa zmateně zamrkala. Otevírat? Tady v džungli se dá něco otevřít? A vůbec...
Otevřu to, dattebayo!
V tu chvíli jí to docaklo, a v tu chvíli uslyšela další myšlenku.
V tomhle jim musím zabránit, jinak by se na mě asi vážně naštval.
„Eh?“ uniklo jí jen, vzápětí se vrhla ze stromu dolů, vstříc Sakuře a Narutovi.
Sakuro! Naruto! Sasuke! Nepřítel!
Odpověď všech byla naprosto totožná.
Cože?! Kde?
V tu chvíli už dobíhala až k nim, jenže se vzduchem mihlo něco rychlého v nepatrném obláčku dýmu onen neznámý sevřel rukou Narutovu, právě otevírající svitek.
„To bys neměl.“
Ka – Kabuto-san?! Teď se pro změnu byly totožné myšlenky Naruta a Sakury. Sewa v tu chvíli zastavila raději i Sasukeho.
Kabuto...není to ten s informačními kartičkami? Achjo, že já tehdy nedávala pozor, co říkají, ale...při vzpomínce na rudovlasého ji zamrazilo.
Hej, Sasuke! To není nepřítel, je to Kabuto!
Sasukeho myšlenky se v tu chvíli zklidnily. Divila se, že jí to uvěřil tak rychle. Že jí vůbec veřil. Doteď si to neuvědomila, ale co ho vlastně vedlo k důvěře k ní?
V tu chvíli vyšel zpoza kamene, a uviděl Kabuta v pozici, která připomínala spíš opravdového nepřítele. Nedbal na to, co před sotva vteřinou zaslechl, a vyrazil vpřed.

Naštestí se menší nedorozumnění, kdy se Sasuke na Kabuta málem vrhl, vysvětlilo téměř okamžitě.
„Sakra, co jste si mysleli?“ Obracel se na dva další čelny jejich týmu, na Naruta a Sakuru.
Ale, a mě nehubuješ?
V duchu se usmál. Znám tě dost na to, abych věděl, že ty bys to neudělala.
Zarazila se, pak se ale také usmála.
Asi mi opravdu věří.