Deník maturanta 2. díl - Divný oči a traumata mládí

9.9.
Chmpf, velice milý deníčku,
po dnešní dávce (m)učení a dalších již brzy zmíněných nepříjemností mi nálada klesla pod psa. Dokonce i pod jorkšíra! Jako první nás oblažil hodinkou literatury češtinář Hatake. Jediný plus na jeho hodinách je to, že mu není rozumět ani slovo a dá se z něho dobře dělat sranda. Třeba Naruto – ehm, nemíchá se mi do života a deníku nějak často, aktivista jeden? – zrovna když profesor něco huhlal, drze mu vyčetl, že mluví nespisovně. K Narutovo smůle ale Hatake jaksi nechápe srandu a hlavně je cholerickej skoro jak ředitelka, takže ho v záchvatu vzteku zmlátil svojí knihou (kterou křečovitě svíral po celou dobu výkladu). Ne že by to byla škoda. Myslím Narutovy palice, ne tý knihy, podle obálky totiž vypadala velice zajímavě (akorát mám důvodné podezření, že jedna z těch ženskejch na přední straně je naše ředitelka… Že bych se minule s tou striptérkou trefil?). Když si Hatake vybil své emoce na nevinném oranžovém studentovi (haha), začal svou knížku hladit jako novorozeně, pak jí otevřel, začetl se… A my se ve vší tichosti vypařili ze třídy. Mít takhle blbou slabinu, to jsem ještě neviděl! Ne že by mi to vadilo, teď se z češtiny stanou hodiny volna, protože přesvědčit Hatakeho, aby otevřel tu porno knihu nebude žádný problém. To nezní špatně, já vím. Ale moje nálada je tak nizoučko kvůli jiným dvou hodinám.

Představte si, že oslepnete, ale když prozříte, vidíte něco tak strašnýho, že byste byli radši slepcem do konce svého krátkého života. A pak si představte (to je ale namáhání mozku, co?), že vás celou hodinu bude honit šílenec okolo školy, a vy před ním budete muset utíkat na rukách… Máte to? Fantazie funguje? Vidíte to před sebou? No, tak přesně takovej byl tělák s profesorem Maito Gaiem. Hned na začátku hodiny nás oslnil úsměvem líp, než kdybyste zkoušeli pozorovat erupce na Slunci bez brejlí, a očividně věděl proč – člověk díky tomu alespoň nezdrhl při pohledu na jeho zjev hned. Já tedy nevím, jestli to nebylo speciální (čti úchylný) přání ředitelky, aby tělocvikáři nosili zelenej spandex, ale vzhledem k tomu, jak nadšeně v tom poskakoval, to spíš byla jeho dobrovolná volba. Což fakt není plus pro něj. Ještě že mozkově na víc než tělocvikáře nemá, takže ho máme jen jednou týdně. Představit si ho třeba zrovna v dílnách, asi si radši zatluču do prstů hřebíky... No jo, to mi připomíná, že po tom malém ohnivém incidentíčku se Sasori stále nevrátil a hodiny nám odpadají. Zatím je to super, ale děsím se dne, kdy nám dají někoho na supl... Takže sečteno podtrženo – přibyl další předmět na seznam těch, co rád nemám. Hmm... On je vlastně takovej pseudo-seznam samotnej rozvrh...

Ale co, chtěl jsem se dostat k hroznýmu předmětu numero dos. Chemie. Možná by stačilo tohle jedno slovo, ale ono se to znásobí jménem profesora. Orochimaru.
... Humus, co? Ah, vlastně jsem ti o něm ještě nepsal. Jde o úlisnýho týpka, co je na škole asi jenom z protekce ředitelky (nebo ze škodolibosti Jashina… Hej, co to melu? To náboženství mě kazí nějak moc, a to se ani nebodám…). Černé mastné vlasy mu lemují křídově bílý obličej se dvěma očima barvy hnisu... Fuj, jak z nějakýho béčkovýho hororu. A stejný jsou i jeho hodiny. Myslím jako hororový, ne že jsou jako jeho vlasy… Ááá, podejte mi někdo pytel na zvracení!
Profesor Oro, jak se mu důvěrně přezdívá mezi jeho nejbližšími odpůrci, se úplně vyžívá v pokusech, což by nebylo tak děsný, kdyby místo malých bílých roztomilých myšek nepoužíval velké bílé (a málokdy roztomilé) studenty. Dneska si vybral Leeho, dementa číslo dvě (tvrdou prací se ale snaží předehnat jedničku, Naruta), kterej k nám propadl už ve druháku. To, že je nejstarší, ale fakt neznamená, že je nejlepší. Oro nám chtěl názorně předvést účinky jeho nově objevené látky, tak nové, že ani on sám netušil, co to dělá, kapku mu to ale nevyšlo. Sotva to vecpal kýbl-sestřihu do pusy (po několika neúspěších a dvou vybodnutých očích), divně se Leemu zalesklo v očích (ano, ty vybodlý hnisy patřily Orovi) – a všichni, co byli u mě loni na tý jediný pařbě, kde byl i on (jinak zapřísáhlej abstinent), poznali, že je sakra zle. Většina třídy se pakovala ven dveřma, někteří hysterici vyskočili oknem, profesor se statečně vrhl do kabinetu, jenom zámek cvakl a v místnosti nakonec zůstali Naruto – Lee je jeho kámoš, tak mu asi chtěl helfnout -, já, samozřejmě, protože jsem se právě před zrcátkem zaobíral svým hair-stylingem a ničeho si nevšiml (předchozí popsané události jsem pochytil až z vyprávění ostatních co dávali pozor, pche) a Kiba, kterej měl dneska službu a se sluchátkama v uších mazal tabuli, k ději otočen zády. Lee se s trhnutím přesunul ke Kibovi a fláknul mu s hurónským smíchem hadr na tabuli do obličeje. Kiba se rozkašlal, protože to je starej astmatik a takovej hadr od křídy přímo v nose... Uf.
Leeova ničivá nálada se však bohužel nezastavila jen u dusícího se Inuzuky. Párkrát sice vytřel podlahu a motal se tak, že k mý lavici došel až když si třídu třikrát obešel, ale dostal se k ní. To jsem si ho konečně všimnul a byl to dost velkej šok. Ještě větší, než když jsem kdysi zjistil, že mi dárky nenosí rodiče, ale fakt ten tlustej červeno-bílej pošuk. Jak by totiž rodiče věděli, že propadám z několika předmětů a k vánocům mi poslali místo slíbenýho Nintenda Wii knihy o učení nebo o čem (hned jsem si s nimi totiž zahrál hru „tref se do koše!“) a s lístečkem, že jestli neudělám maturitu, bude hůř? Vždyť jim všechny známky úspěšně tajím! Nene, v tom musel mít prsty ten dědek… (Pozn. aut.: Chudáček netuší o existenci internetových žákovských knížek.) No, každopádně, než jsem se stačil vzpamatovat z toho šoku, Lee se rozmáchl a... a... Shodil mi moje zrcátko!! Netřeba říkat, že se rozbilo, bohužel přitom ale žádný ze střepů nepřetnul Leeovu aortu. Měl bych to bez práce. Protože za tohle zaplatí životem! Pomstím své zrcátko!... É, jednoho dne. Protože se mnou to v tu chvíli seklo a probral jsem se až na pokoji vedle Shikamara. Už ho sundali z JIPky a dali na normální pokoj. On teda netvrdí, že to je běžnej nemocniční pokoj, ale kdo by mu věřil? Ten nápis cvokárna na hlavních dveřích přece nic neznamená, ne?...
Mami? Santo?!
Dneska už budu končit. Vedle v pokoji někdo děsně vřískal až do noci než usnul a já mám od toho ponocování strašně zarudlý oči. Navíc jsem při bližším zkoumání zjistil, že se tam objevilo pár černých flíčků... Plíseň na voku, to mi fakt scházelo.

10.9.
Tak to nebyla plíseň. Jenom jsem si včera zapomněl vyndat čočky! Když jsem tak učinil dneska, černý flíčky zmizely a objevily se na kapku ztrouchnivělý čočce. Asi budu potřebovat nový... Naštěstí už mě pustili z nemocnice. Naru si tam ještě nechali, i když podle mě byl už úplně v cajku. Teda až na ten mírnej absťák – zakázali mu kouřit. Chudák nikotinovej.
Ale nemyslete si, já to měl horší! Abych sehnal nový zrcátko, musel jsem přejít celý město! Jediný pořádný sklenářství tu totiž vede jeden válečnej veterán se svojí dcerou. Za pultem byla zrovna ona, Haku se jmenuje, a něco pletla. Trochu jsem se leknul, jak jí ty jehlice kmitaly v rukou, je to totiž jediná holka ve městě, co po mně nejede. Možná teda s výjimkou jedný Hyuugovi sestřenky, ale k tý se ještě určitě jednou dostanu. Nakonec jsem odtamtud díkyrozhodněneJashinovi vyváznul se zdravou kůží, zrcátkem v tašce a volnem na zbytek dne. Jen tak jsem si bloumal po městě, a když mě to přestalo bavit, vydal jsem se domů. V poklidu jsem otevřel dveře, natáhnul se na chodbě přes něčí boty, co rozhodně nebyly moje a pohlédl nad sebe na člověka, kterýho jsem tu fakt nechtěl čekat...