No future- IV- Nečekané komplikace...

Omlouvám se že je to tak pozdě ^^
„Halo? Je tu někdo...?“ moje tichá, skoro až klidná slova tvrdě narážejí o studené stěny jeskyně a vrací se mi v mnohonásobné ozvěně. „Nami? Konan?...Halo...“
„Aki-sama! Aki-sama! Musíte jít hned nahoru. No tak honem! Poj'dte!“ Nami ke mně vyběhne jako velká voda, popadne mě za rukáv a už mě táhne ke schodišti.
„Počkej Nami. Jen se opláchnu a převléknu a...“
„Ne Aki-sama!“ naléhá přiškrceně. „Musíte jít se mnou nahoru! Peinovi-sama se přitížilo a potřebuje pomoct! Vypadá moc špatně. Konan mě poslala abych vás našla. Tak honem přece!“ hned mi uhodí která bije. Popadnu Nami za ruku a vyběhnu po schodech, přes chodbu a hned do Peinovi ložnice.
„Ake!“ vykřikne Konan sotva mě zbystří. Nenásilně ji odstrčím a přistoupím k posteli. Pein je celý spocený, co chvíli sebou prudce cukne a v obličeji má takový podivný, bolestný výraz.
„Co se mu stalo?“ vyzvídám.
„Já.. já nevím. Přišla jsem sem a on...“ Konan je celá úplně mimo. Ruce se jí klepou, očima těká neposedně z Peina na mě a zase zpět.
„S tím já nic neudělám! Nejsem medic! Musíme nějakého najít... a jak tak koukám hodně dobrého a hodně rychle!“
„A..ale já žádného neznám. Tsunade je mrtvá, tvoje matka taky...“ rozklepe se ještě víc.
„A co Hinata-sama?“ pípne tiše Nami. Obě se na ni otočíme, jako na spasitele.
„Máš pravdu Nami.“ usměju se na ni.
„Ale má to háček... vy si myslíte, že sem půjde dobrovolně? Vy Aki-sama jste zradila vesnici a vy Konan ji ani neznáte! Tak co chcete dělat?“ namítne Nami a přehodí si králíka do druhé ruky. Chvilku mlčky stojíme, pak ale zvednu rozhodně hlavu.
„Jiná možnost není... snad to Minato pochopí. Nic jí přece neuděláme ne?!“ pokrčím rameny.
„A... kdo půjde?“ vyhrkne konečně Konan.
„Znám ji... půjdu já... třeba když jí to vysvětlím.... Nami odcházíme!“ řeknu rozhodně a spolu s nami vyjdeme z pokoje...
***
„Myslíte, že je to správné Aki-sama?“ promluví do ticha Nami. Skočím z větve na zem a rozhlédnu se po krajině zalité mlhou.
„Ne Nami... ale člověk je občas v situaci kdy.. nemůže dělat vždy správné věci. Víš... měli jsme na výběr. Buď dělat správnou věc a nechat Peina napospas osudu a nebo udělat jednu špatnost, která nikomu neublíží! Musíš se umět rozhodnout co je lepší...“řeknu rozhodně. Nami skočí za mnou a rozhlédne se po okolí.
„Už jsme v Konoze?“
„Ano... podívej... vychází slunce. Za chvilku už bude den, musíme spěchat. Nechci kolem toho dělat rozruch. Napíšu Minatovi dopis. Nechci jeho matku vystavovat nebezpečí. Honem Nami.“ popadnu ji za ruku a skočím ze skály dolů.
***
„Počkej tady Nami.“ přikážu jí a oknem vlezu do domu. Octnu se na chodbě plné krásných váz s květinami.
„...Ano Sarutobi. Ne vrátíme se až zítra!“
„Ale tati já jsem chtěl...“
„Žádné já jsem chtěl. Máš jisté závazky a povinnosti vůči Uchiha policii! Podívej se na tvého bratra. Řekl ti někdy: já jsem chtěl?“ to že po stejné chodbě jdou dva Uchihové mě nijak nerozhází, jsem na podobné nečekané návštěvy zvyklá. Rychlostí blesku vyskočím, odrazím se od parapetu a chakrou se přichytím na stropě.
„..ale tati já...“ to už prochází podemnou. Sasuke najdenou prudce vymrští levou ruku, která dopadne na hrudník jeho syna a jeho druhá ruka přistane na jeho puse.
„Co je?“ pípne Sarutobi. Nemůžu se vynadívat. Vždyť tohohle desetiletýho kluka jsem chovala v náručí a řikala mu Saru. A teď... začíná skvěle pasovat do rozměrů Uchihů. Uhlové vlasy, hluboké černé oči, vypracovaná postava. Jen jeho pohledy, gesta a nesmělost dokazuje, že je také Hyuuga.
„Sarutobi soustřeď se... necítíš to? Přítomnost jiné chakry.“ zasyčí Sasuke a rozhlédne se po místnosti.
„Ano tati. To je ten ninja co přišel jako nový posel. Maminka nám o něm včera říkala vzpomínáš?“ Na Sasukem je vyloženě vidět zklamání. Asi chtěl na synka udělat dojem a nepovedlo se.
„Ale jistě že si vzpomínám! Chtěl jsem tě vyzkoušet!“ zahraje všechno do autu a znovu se klidným krokem vydá pryč. Sarutobi ho poskoky následuje. No jo... dělají z něj ninju moc brzo! Mnohem víc by ho, teda aspoň podle mě bavilo někde si hrát. Ale to není moje věc, jsem tu kvůli Peinovi! Seskočím tiše a ostražitě na zem a rychlími kroky se vydám k pootevřeným dveřím, odkud vychází slabé prospěvování.
„Kolikrát... ne... ne.... nikdy už víc nebude nic!“ slyším stále hlasitěji. Poklidně vlezu do místnosti. Hinata stojí u linky a krájí nějakou zeleninu. S povzdechem se přiblížím. Zaslechne mé kroky a otočí se.
„A...Ake jsi to ty? Můj Bože kolik je to už let. Tak ráda tě zase vidím!“ usměje se hřejivě. Znovu z těžka vydechnu.
„Hinato prosím, moc vás prosím odpusťte. Všechno vám vysvětlím ale až později. Máte mé slovo že se vám nic nestane!“ řeknu rozhodně. Nechápavě na mě mrká. Zvednu pravou ruku. Ze zápestí mi vyjede malá modrá trubička a vysype mi na dlaň narůžovělí prášek.
„Ake co to...“ začne Hinata ale já do prášku slabě fouknu a on se rozletí po kuchyni. Kolem Hinatina obličeje utvoří malou bublinu, Hinata mátoživě přivře oči a hned na to padá. Rychle ji chytím do rukou.
„Ake já..“ snaží se ale já se na ni usměji.
„Neboj te se.“ řeknu konejšivě, načeš oči zavře a usne. „Nami!“ křiknu a v tu ránu je vedne mě.
„Vezmi ji... ale opatrně ano?“ Nami kývne, zavře oči a její ruce zčervenají. Červeň se zvedne do vzduchu a prudce narazí do Baxí, Namiina králíka. Ten se začne rapidně zvětšovat, až je téměř velký jako já. Jeho velké, měkké tlapy uchypí Hinatu v obětí a zvednou její nehybné tělo. Zvednu se ze země, když ucítím cosi pod krkem. Klidně zvednu oči k Minatovi, držícímu katanu pod mou hlavou.
„Ahoj Minato.“ promluvím.
„Co tu děláš? Nebo spíš... co děláš s mojí mámou?“ řekne chladně.
„Promiň ale... já jí k něčemu potřebuju!... nic se jí nestane neboj...“
„Ne Ake! To ti nedovolím. Nech ji být ve svém vlastním zájmu! Polož ji!“ vyhrkne naštvaně.
„Nami běž napřed!“ nakážu malé, která hned vyrazí i s králíkem pryč.
„Ne!“ vykřikne Minato a chce se za ní rozeběhnout ale já vymrštím ruku a z hadičky vytryskne trocha prášku. Minato se rozkašle a klesne na kolena. Kleknu si k němu.
„Promiň... máš moje slovo že se jí nic nestane... za pár dnů je zpět... promiň.“ zašeptám mu do ucha, letmo políbím na tvář a svižně odcházím.
„Ne Ake..“ slyším ještě jeho zachraptění ale toho už si nevšímám. Venku už je nový den a mi s Nami máme co dělat, abychom se z vesnice nepozorovaně dostali. Na skále hokage se ještě jednou otočím.
„Promiň...“ zašeptám. To slovo tiše nese vítr, stejně jako několik zvedlích listů... snad doletí kam má...