Malí gangsteři ze Suny 09

Gaara přimhouřil oči. Teď je to buď a nebo. Gaara se sehnul a dotkl se ANBU masky. Na chvíli zaváhal, ale pak začal masku pomalu sundávat z něčí tváře.
Gaara zalapal po dechu. Nevěřícně zíral na tu osobu před sebou.
To se mi snad jenom zdá…

„Ko-Kohano….“ vydechl překvapeně. Dívenka před ním nepatrně pootevřela oči. Na tváři se jí rozlil spokojený úsměv.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Gaara vyjukaně. Kohana se usmála ještě víc a ukazováčkem si setřela z koutku úst pramínek krve. Potom vyplázla jazyk a labužnicky si prst olízla.
„Nikdy mi nebylo lépe.“ odtušila nakonec. Gaara jí s mírně překvapeným výrazem podal ruku a pomohl jí na nohy.
„Co-co tady děláš?“ zeptal se celkem hloupou otázkou.
„To sis vážně myslel, že na tu misi půjdeš beze mě? Heh, o tu zábavu nehodlám přijít!“ pohodila vlasama Kohana, aby z nich dostala písek. Pak se sehnula nad roztrhlým pláštěm a vylovila z něho batoh, který si hned dala na záda.
„Co v tom neseš?“
„Vše, co by se mohlo hodit….“ odpověděla Kohana nepřítomným hlasem a dál šmátrala v roztrženém plášti.
Přesně, jak jsem si myslel…..
„Na, to vezmeš ty.“ podala mu Kohana podivně tvarovaný zelený bágl.
„Eh, co to je?“
„Stan.“
„Stan?“ zopakoval nechápavě Gaara.
„Jo, kde jinde bysme asi spali?“ zaťukala si na čelo Kohana.
„Na to jsem nepomyslel…“
„Tak vidíš.“ usmála se Kohana a zadívala se na oblohu. Potom si povzdechla a zamířila k úzké pěšince, ze které sešli.
„Tudy vede nejbližší cesta…“ informovala Gaaru.
„Kohano?“
„Hmmm?“
„Co se stalo s tím ANBU?“ zeptal se opatrně. Kohana pokrčila rameny.
„Nevím, ale brzy se to dozvím…. Zeptám se bráchy.“
Gaara málem zakopl.
„Ty máš bráchu?“
„Já jich mám…“ mávla ledabyle rukou Kohana.
„Jsou to ninjové?“ přimhouřil oči Gaara. Kohana zavrtěla hlavou a tajemně se usmála.
„Až přijde ten správný čas, tak tě s nimi seznámím.“
Až přijde ten správný čas, tak mě s nimi seznámí? To žijí mimo Sunu? A nejsou to ninjové?
„Vypadá to, že máš hodně otázek.“ pronesla Kohana zamyšleně.
„Jen by mě zajímalo, co jsou zač.“
„Uvidíš.“ usmála se jako liška podšitá a přidala do kroku.
Kdykoliv ji vidím, vždycky mě překvapí něčím novým.
Najednou Kohana zastavila.
„Fůůůj, co to je?“ zeptala se zhnuseně. Gaara pohlédl tím směrem. Z písku vyčuhovalo něco, co vypadalo jako lidská noha. Všude kolem šel cítit hrozný puch.
„Už to má nejspíš za sebou…“ zahuhňal Gaara, který se před tím smradem rozhodl zahrabat do svého vlastního pláště. Z nohy se s podivným mlasknutím vynořila nějaká pouštní ještěrka.
„Dělej, padáme odsud.“ vyhrkla Kohana, kterou pravděpodobně natáhlo a drapla Gaaru za plášť.
„To bylo nechutné.“
„Jo, to bylo. A nemluv o tom, nebo hodím šavli.“ zašklebila se Kohana.
Zajímalo by mě, co se mu stalo…
Z rozjímání je vytrhl obrovský poryv větru. Spolu s ním se zvedl písek a přikryl vše kolem. Když se to přehnalo, zvedli se Gaara s Kohanou ze země a oprášili si pláště.
„A mám to všude..“ povzdechla si Kohana a vytřepala si z boty tunu písku. „Ve vlasech, v botech, za tričkem…a kdoví kde ještě.“
Gaara na to nic neřekl. Jeho pozornost totiž upoutal podivný tmavý pruh před nimi.
„Co je to?“ zeptala se ho hnědovláska.
„Nevím…“
„Půjdeme to zjistit.“ rozhodla Kohana.
Čím víc se k tomu přibližovali, tím se to zdálo být větší a větší.
„Les uprostřed pouště?“
„Nejspíš nějaká oáza.“ přisvědčil Gaara. Oba dva zastavili na jejím okraji. Vysoké stromy a rozježené keře působily temným dojmem. V dáli se ozývalo cvrlikání ptactva.
„Kde jsou stromy a ptáci, tam bude i voda.“ pronesl Gaara.
„A taky predátoři…“ dodala Kohana.
„Není to genjutsu?“
„Právě že ne.., ale vypadá to dost podezřele.“
„Jdeme dovnitř?“
„Hai.“

S tasenými kunaiemi se vplížili dovnitř. Jakmile prolezli houštím, znatelně se ochladilo. Kohana se ihned rozhlédla.
Všemu kolem dominovala zelená barva- od nejsvětlejších odstínů v korunách stromů po ty nejtmavší temně zelené v okolo rostoucích keřích. Ze stromů volně visely liány tlusté jako provazy.
Gaarovi i Kohaně připadalo, jako by se ocitli v jiném světě.
„Úžasné.“ zašeptala Kohana s očima přišpendlenýma na nejbližší liánu. Oba dva pokračovali nízkým podrostem stále hloub do lesa. Nad jejich hlavami kroužilo několik pestrobarevných ptáků a ve větvích dováděly opice. S každým zafoukáním větru se lesem neslo tiché ševelení listů.
Najednou začal les houstnout. S každým krokem rostly stromy víc a víc u sebe. Když už se zdálo, že brzy nebude možné jít dál, vyšli Gaara s Kohanou na malou mýtinku.
„Zajímalo by mě, co je to za místo…“