Ranní tréninky aneb Vstávání po ninjovsku

Ranní tréninky aneb Vstávání po ninjovsku

„Nezumi! Vstávej!“ uslyšela jsem někoho volat. Hlas té osoby zněl tak vzdáleně a při tom tak blízko. Věděla jsem, že moje sestra, jejíž hlas byl naprosto nezaměnitelný, stojí u mojí postele, ale já neměla nejmenší chuť vylézt z peřin, které byly tak příjemně vyhřáté. „Jestli okamžitě nevylezeš, tak to udělám!“ začala mi vyhrožovat.
„Tsunami, jestli to uděláš, na místě tě zabiju.“ zabručela jsem. Najednou ze mě Tsunami strhla deku, spráskla ruce a vykřikla:
„Suiton: Suishi no Jutsu (Živel voda: Zaplavovací technika)!“ hned na to na mě dopadl proud vody. Díky šoku, jaký mi uštědřila ledová voda, jsem otevřela oči. Hned na to jsem je zas zavřela a sevřela pěsti.
„Tsunami…“ pronesla jsem vražedným tónem, „tak za tohle zaplatíš!“. Vystřelila jsem z postele a začala ji honit po domě s šíleným výrazem ve tváři.
„Konečně jsi vstala!“ smála se Tsunami a utíkala přede mnou.
„Tohle ti neprojde!“ řvala jsem za ní. Složila jsem před sebou pár pečetí, a pak jsem vykřikla: „Fuuton: Arai Kaze! (Živel vzduch: Nezkrotný vítr)“. Tsunami strhl k zemi silný poryv větru. Na zdi se nebezpečně zakymácel obraz. Rychle jsem ho přidržela a skočila jsem na ležící Tsunami. Ozvalo se hlasité Puf! a pode mnou ležel kus dřeva. „Kawarimi, jo? Tak kde se schováváš? Byakugan!“ začala jsem zkoumat prostory kolem sebe. Nebyla tu. Vyšla jsem ven do zahrady. Byakuganem jsem za sebou zaznamenala něco rychle svištícího k mojí hlavě. Sehnula jsem se a jen tak tak se vyhnula kouli bláta. Otočila jsem se a vrhla další vražedný pohled na fialovo-žlutě oděnou osobu se čtyřmi výčnělky na hlavě. Dobře, tak čtyřmi culíky. V ruce už držela další munici. „Ani na to nemysli!“ řekla jsem výhružným tónem. Ona to však ignorovala a vrhla na mě pět koulí. „Hakkeshou Kaiten!“ vykřikla jsem a začala se točit. Jakmile jsem se dotočila a zvedla hlavu, Tsunami mi připlácla jednu z těch odporných koulí přímo do obličeje. Už se chtěla dát znovu na útěk, ale já ji chytla za ruku a pevně stiskla, abych zabránila případnému pokusu o vysmeknutí. Beze slova jsem jí vrazila pěstí. Dopadla na zem. Když vstala, pousmála se a řekla:
„Jsi nějaká špinavá, měla by ses umýt. Suiton: Suish…“ začínala znovu, ale já jsem ji chytla za ruce a odtrhla je od sebe.
„Ne, díky. Zvládnu to sama.“ zchladila jsem ji. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co má tohle všechno znamenat?“
„Chtěla s tebou mluvit Tsunade-sama.“ odvětila.
„A to jsi mi to nemohla normálně říct?!“ začínala jsem ztrácet nervy.
„Když já jsem si nemohla pomoct.“ řekla a hodila na mě psí oči. „Byla to sranda, kdyby ses viděla.“
„To snad radši ne…“ povzdechla jsem si a pustila ji. Takto to u nás vypadá skoro každé ráno. I když je Tsunami spáč, jakého jsem ještě neviděla, je schopná si přivstat jen kvůli tomu, aby mě po ránu „trochu“ poškádlila a pořádně mě probudila. Fakt, že je jí už 15 (jen o rok méně než mně) na jejím chování nic nemění, je jak malé dítě, ale jinak by to nebyla ona. Tohle jsou prostě naše „Ranní tréninky“.