Navždy- 3. kapitola

Žádost

,,Je pro vás hrozbou?'' zeptal se mužský hlas vycházející ze stínu.
,,Neměl by být.'' odpověděl mu chladný hlas, také mužský. Muž ve stínu se otřásl.
,,Vy myslíte, že by vás...'', zbledl, ale pak se jeho hlas bleskově změnil, ,,Ne. Jste silnější než kdokoliv na světě.'' Druhý muž se podíval z okna. Byla hluboká noc, přímo stvořená pro vraždu. Však on by to nedělal poprvé. Mohli by jste ho nazvat slovy jako zrádce, vrah nebo také největší hrozba pro svět. Tento člověk měl pod palcem organizaci, která dělala starosti nejedné vesnici.
,,Já už půjdu, nebylo by dobré aby jsem se tu dlouho zdržoval.'' řekl muž, vylezl ze stínu a světlo ozářilo jeho hlavu schovanou v rostlině. Druhý muž se ani neotočil za odcházejícím. Ještě chvíli se díval z okna a poté si nasadil oranžovou masku a oprášil plášť.
Poslední pohled do noci a první slova druhého životě: ,,Tobi už jde za tebou.''

Každý metr jim připadal jako kilometr, každá minuta jako hodina. Narutovi a Sakuře se zdálo, že cesta k Sasukemu se až příliš táhne. Ale to se jim doopravdy jen zdálo. Bylo to jen pár kilometrů, během by tam měli dorazit do půl hodiny. Ale přesto se jim to zdálo tak zdlouhavé. Konečně se s ním znova setkají. Tentokrát je chce on. Cožpak je na tom tak zle? Tahle otázka trápila oba. Dokáží udělat to co po něm chtějí? Normální lidé by se otočili zpět se slovy, že poté co jim udělal nemají sebemenší chuť mu pomáhat. Ale oni ne. Oni věděli jaký Sasuke je. I když občas zapomněli, uvnitř je něco silně přesvědčovalo, že je mezi nimi něco víc než pouto. Něco, co překonává hranice světa. Ani Sasuke to neutlačí, to nejde. Oni prostě byli něco jako vyvolení, ano, vyvoleni k tomu aby se nikdy nerozpojili. I když jeden byl daleko, jejich pouto vždy drželo. Jen velkou náhodou by se objevili lidé, kteří by měli to co oni. Dar věčného přátelství.
,,Jsme tady.'' řekl z ničeho nic Juugo. Před nimi byla jen skála.
,,Hej, kde je nějakej vchod?'' zeptal se Naruto. Juugo beze slova přešel ke skalní stěně, provedl pár pečetí a přiložil k ní dlaň. Rázem se začalo sypat kamení a ve skále se objevila průrva. Juugo do ní vešel a zbylí členové Taka ho následovali. Naruto a Sakura neváhali a vydali se v jejich stopách.

Juugo je vedl sítí spletitých chodeb. Naruto i Sakura dávno zapomněli kudy už šli a kudy ne, oba byli až příliž rozrušeni z následujícího setkání. Každá další zatáčka pro ně byla nová naděje, naděje, že za tou zatáčkou na ně čeká Sasuke. Bylo obdivuhodné, že i po tolika zbytečných nadějí pořád věřili. Ale přesto k němu mlčky byli blíž a blíž.

Ticho, nic jiného. Dříve mu nevadilo, ale dnes ho zžíralo. Čím větší ticho, tím víc se soustředil na svoji bolest. Mnohem líp by mu bylo, kdyby všude byl ruch a on vnímal něco jiného než sebe. Ruch si momentálně ale nemohl dovolit. I když s Narutem příjde, pomyslel si. Znovu sykl bolestí a chytil si hlavu. Oči ho příšerně pálily, bylo to nesnesitelné. Měl chuť do všeho kopnout. Ale nekopnul. On uměl zadržet své emoce a bít se sám se sebou uvnitř.
,,Co?'' vydal ze sebe náhle. I přes jeho nemoc slyšel, že se někdo blíží. Kroky několika osob se neodvratně přibližovaly ke dveřím do jeho místnosti a on nepochyboval, že to jsou oni.

,,Stop.'' zastavil se Juugo a zvedl ruku. Naruta a Sakuru polilo horko. Jen jedny dveře je od něho dělí. Od Sasukeho. Obou se v jedné vteřině promítlo tolik situací, které s nim byly spojené. Nemohli se soustředit, v hlavě měli zmatek. Juugo dvakrát zabušil na dveře.
,,Jdi...'' ozvalo se zevnitř. Oba strnuli. To byl Sasukeho hlas...
,,Zůsteňte tu, pak vás zavolám.'' řekl jim Juugo a vešel do dveří.

Už jsou tady, pomyslel si.
,,Přivedli jsem ji.'' hlásil Juugo úspěch mise, ,,Ale...''
,,Ale není sama, je s Uzumaki Narutem.'' doplnil ho Sasuke a poslední slova řekl výrazně, jak jen mu to nemocný hlas dovoloval. Juugo si nebyl jist, jestli to řekl pohrdavě, nebo s úctou.
,,Pusť je dovnitř...'' zašeptal Sasuke. Juugo kývl a vrátil se zpět ke dveřím. Sasuke se postavil a přešel na druhou stranu místnosti a otočil se čelem ke zdi. Juugo vykoukl z dveří, čímž dal venku stojícím jasný pokyn, že mají jít dovnitř. Sasuke slyšel kroky, kroky, které vcházely do jeho místnosti. Juugo, Karin, pomyslel si, Suigetsu a...
,,Sasuke...'' vydechl Naruto. I přes přítmí dobře viděl na konci místnosti postavu v plášti Akatsuki. Sakura, zbavená slova, jen mlčky pozorovala.
Nastalo ticho. Naruto i Sakura zírali na Sasukeho, který svůj pohled zabodával do zdi. Proč jen tohle dovolil? Karin stála vedle a byla značně nervózní. Sakra, ticho není dobré znamení, pomyslela si. Pak to přišlo. Sasuke se pomalu otočil k příchozím. Když Sakura po tak dlouhé době opět viděla jeho oči, nejradši by se k němu vrhla a objala ho. Ale nějaká zázračná síla jí držela a nedovolila pohnout. Naruto se nemohl pohnout, všechny jeho svaly stuhly pohledem na starého přítele. Trojici zavíral Sasuke, který se na ně koukal nezaujatě. Ani jeden z týmu Taka neurčil jaký tento pohled má význam, stejně jako předtím.
,,Jsi nemocný!'' vyhrkla Sakura, nakročila a natáhla ruku. Sasukeho tvář byla zpocená a oči podlité krví.
,,Potřebuješ ošetřit...'' dodala s ruku pevně semkla zpět k tělu. Opět ticho. Ticho, které odpovídalo na všechny otázky. Ale ne všichni si ty odpovědi chtěli připustit...
,,Vrátíš se s námi zpátky?'' ozval se z ničeho nic Naruto. Zase, zase ticho. Karin se uchechtla.
,,Zavoláš nás k sobě a pak nás necháš zase jít?''
,,Nemohl bych se vrátit i kdybych chtěl.'' skopil hlavu Sasuke, ne sklesle, ale na znamení, že tohle téma je pro něj uzavřené, ,,Jako člen Akatsuki jsem Nukenin a ve vesnici mě nečeká nic jiného, než poprava.''
,,Ale...'' hrkl Naruto, ,,Ale to by se dalo nějak zařídit! Vždyť ty jsi náš Sasuke! Ty jsi Uchiha Sasuke!!!'' Na chvíli se zdálo, že v očích Naruta se zatřpytilo něco jako slzy.
Sasuke zvedl hlavu a podíval se mu do očí: ,,Jsem Uchiha Sasuke a to je ten důvod.'' Naruto nebyl schopen slova. Ať chtěl nebo ne, Sasuke měl pravdu. Vztekl pohodil hlavou a zatnul zuby.
,,Byli jsme něco jako přátelé.'' řekl Sasuke a přešel k postely, ,,Můžete se rozhodnout jak chcete, já vás nenutím. Nebude záchrana života splacení dluhu, který u vís zjevně mám a díky kterému mě pořád chcete přivést zpět?''
Naruto na něj odhodlaně pohlédl: ,,Uděláme pro tebe všechno. Ale ani náhodou nezapomeneme na to, že jsme přátelé.''
,,Přátelé...'' špitl pohrdavě Sasuke. Zavřel oči. Přátelé...
,,Sasuke-kun...'' řekla tiše Sakura. V Karin to zase vzplálo. Ale to, že mu řiká Sasuke-kun nic neznamená, že ne.
Sakura se narovnala a přešla k Sasukemu, který si sedl na postel: ,,Ošetřím tě a zjistím co ti je.'' Sasuke lehce kývl.
,,Tvůj tým mi už pár věcí řekl, ale přesto bych to potřebovala znova objasnit.'' řekla mu, zatím co se přehrabovala ve své brašně.
,,Od té doby co jsem zabil svého bratra Itachiho mám Mangenkyou Sharingan. Tyto oči po těle šíří nemoc. Většinou trvá tak deset let, než jeho uživatel zemře. Díky tomu, že mi Itachi dal své schopnosti, je proces šíření nemoci několikanásobně urychlen.'' pověděl jí všechny podrobnosti Sasuke.
,,Kolikrát urychlený?''
,,Pokud to normálně trvá deset let, v mém případě deset měsíců...''
Sakura ztuhla. I Naruto, který stál pořád na stejném místě.
,,J-Jak dlouho už máš Mangenkyou Sharingan?''
Sasuke se temným pohledem zahleděl Sakuře do očí: ,,Za dva týdny to bude deset měsíců. Každým dnem můžu zemřít.''