Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //12. část//

12.- Uzumaki Narumi
Proberou mě první ranní paprsky a já se znaveně protáhnu. Začnu se klepat zimou, všude je totiž rosa a ty paprsky ještě nezahřejí, takže se zvednu a nepozorovaně vpadnu do vesnice. Na spaní už náladu nemám, což je teda u mě co říct, a tak zamířím k Ichiraku.
„Naruto?“ Pohlédnu na blonďáčka a svalím se vedle něho, při čemž staříkovy naznačím, že chci jednu misku nudlí.
„Co tady děláš-ttebayo?“ vyhrkne vesele, až mě poprská zbytky nudlí.
„Jdu na snídani, ty chytráku,“ zašklebím se a podstoupím očišťovací proceduru.
„Aha,“ přikývne a objedná si další mísu.
„Dobrou chuť,“ stařík přede mne dá misku a já nasaji tu slastnou vůni.
„Itadakimas!“ popřeji si dobrou chuť, odhodím všechny zvyky, které slečnám sluší a začnu se cpát.
„Zlatý stín?“
„Co?“ Pohládnu na Naruta a vidím, jak čučí na mou ruku. „Ty myslíš tohle!“ Pro změnu poprskám já jeho a zvednu mu před nos svou ruku s Akatsuki prstenem.
„Proč je na něm ´Zlatý stín´?“ Povytáhne obočí.
„Protože to je moje přezdívka,“ řeknu hrdě a zase se začnu věnovat jedení nudlí. Naruto už nic neodpoví a také se vrhne do své nové porce.
„Bylo to vynikající!“ poděkujeme, jak jinak, najednou a zaplatíme.
„Pojď, mám chuť něco udělat, dattebayo!“ vyhrkne po chvilce a vyskočí na nohy.
„A co?“
„Nějakou... Z někoho si vystřelíme, pojď!“
S tím s radostí souhlasím, protože vtípky miluji. Po nějaké době se doploužíme až k sídlu Hokage.
„Co chceš dělat?“ zeptám se podezíravě.
„Překvapíme babi Tsunade!“ zašklebí se a vyjdeme až ke dveřím její kanceláře.
„To na ni jako chceš bafnout a pak zase zdrhnout?“
„Sleduj-ttebayo!“ Udělá pečeť, „Henge!“ A změní se v takového velkého, nechutného chlapa s bílou kšticí. Kde já jsem ho jenom viděla?... Už vím! To je ten prasák, u kterého jsem se přeci chtěla ubytovat! Jenom na něho fascinovaně zírám a potlačuji smích.
„Čemu se směješ?!“ zahuláká a chytne mě vzadu za krk.
„Uh?!“ Než se naději, rozrazí dveře a hodí mě na podlahu přímo před stolek Hokage.
„Tsunade, přistihl jsem tu holku, jak tu šmejdí!“ pronese tak hlubokým hlasem, až mě přejede mráz po zádech. Dělá si srandu, nebo mě snad... odhalil?!
„Tsunade-baachan!“ vřískne už svým normálním hlasem a vrátí se zpět do své podoby. Já vykouknu zpoza stolu a zjistím, že všemocná Hokage tu není. „Kam šla-ttebayo?“ řekne se smutkem v očích a přejde k prázdné židli.
Já vstanu, teď mám na mysli jen jednu jedinou věc, mám tu přeci úkol. Kleknu si k jejímu stolu a otevřu první šuplík.
„Co děláš?“
„Koukám se,“ odvětím věcně a začnu se hrabat ve složce šech shinobi, kteří v této vesnici jsou.
„Ale to nesmíš!“ Naruto mi vytrhne papíry a nechápavě na mně pohlédne.
„Proč ti to najednou tak vadí?“ Nechápu.
„Nejsi z této vesnice! Klidně bys mohla být špeh. Vždyť ani já tu nemám co dělat-“
„Copak, copak, stává se z tebe hodnej chlapeček?“ Se smíchem mu složku zase vyrvu a začnu jí listovat.
Najednou se ozve zaklepání na dveře a oba zkameníme.
„Sedni si-ttebayo!“ přikáže Naruto a sedne si na židli. „Henge!“ A místo blonďáčka tam sedí Tsunade. S potlačovaným smíchem se schovám do stolu tam, kam patří nohy.
„Dále!“ zachraptí.
„Tsunade-sama!“ Někdo vtrhne do místnosti.
„Ano?“ pípne Naruto trochu nesvůj.
„Hokage-sama, nějací podezřelí shinobi se opět motají nedaleko mého statku! Již dříve mi mizely ovce a drůbež. Požaduji, aby jste tam urychleně poslala nějaký tým!“ vyhrkne ten muž rozčileně a já si začnu rozkousávat ret, abych nebouchla smíchy.
„Uhm... A vy nemáte žádného hlídacího psa?“ vyblekotá Naruto a já trochu vyprsknu, za což schytám ránu do hlavy jeho útlou nožkou, která je však minimálně tři roky neholená. Pokud se teda Naruto někdy holil, o čemž silně pochybuji.
„To je pravda. Naschle!“ A je klid.
„Co to bylo?!“ vyjeknu a začnu se strašně smát. Naruto na mě chvíli jen tak kouká, pak se ke mě ale přidá. Náhle uslyšíme nějaké kroky na chodbě, rychle si vezmu nějakou složku z šuplíku a zapluji pod stůl.
„...Těší, že jste přišel.“ Dveře se otevřou a já při otevírání složky ztuhnu, ten hlas znám!
„Co to?!“ vyjekne a už jen slyším rychlé kroky ke stolu. „Kdo jsi?“ Narutovi nohy se mi ztratí z dohledu, jak ho Pátá vytáhne zpoza stolu a mrští jím někam pryč.
„Au...“ Ozve se PUCH! A Naruto je zase Narutem.
„Naruto, ty idiote! Kdo...“ Poslední, co v životě zahlédnu, je Tsunadina ruka, popadne mě pod límcem a už se válím vedle Naruta. „Co jste tu dělali?“ zařve a podívá se na nás tak zle, že i Pein by jí padl k nohám a prosil o slitování.
„My totiž, uch....“ žvatlám a držím v sobě smích. Ať už je tahle situace jakkoli vážná, přijde mi komická a já si stoupnu.
„Hledali jsme vás, Tunade-baachan,“ řekne blonďák a když na něho pohlédnu, také se nepatrně zaculí.
„Víte, jak závažný přestupek je, když se-“
„Jsme tady, Tsunade-sama.“ Uslyším jemný hlas a dveře se otevřou a v nich Sakura a Kakashi. „Promiňte, ale nikde jsme nemohli najít Naruta, tak jsme mu doma-Naruto?!“ její slaďoučký hlásek se změní v tu šílenou sirénu hned, jak jí padneme do zorného pole.
„Ti dva vás zachránili!“ oznámí milost Pátá. „Narumi, teď vypadni a počkej za dveřmi, hned si to s tebou vyřídím,“ Opět ten děsivý kukuč a já zmučeně dojdu ke dveřím a potichoučku je za sebou zavřu.
Zprvu slyším jen tiché hlasy, pak se ale Narutovi něco nelíbí a to už se jen překřikuje se Sakurou...
„Pozor!“ Jen taktak uskočím ženě, která se jako vichřice prořítí dveřmi a už spustí: „Pohotovost, Pátá!“
„Co je to za pozdvižení?“ odfrkne znuděně a já nakouknu, hned vyprsknu smíchy, protože Sakura škrtí Naruta a ten se při tom tváří vážně inteligentně.
„Před chvílí jsme obdrželi nouzovou zprávu z Písečné! Tady je dekódovací zpráva.“ A něco jí podá.
Sakra! Takže oni už poslali toho posla?! Ksooooo! Moje mise přeci byla toho posla zneškodnit! Teď se musím sakra snažit, abych zastavila tým, který tam pošlou. Naštěstí to ale nebude Naruto, co jsem slyšela zpoza dveří, tak ten a jeho tým právě dostali misi, aby doprovodili nějaký konvoj. Oddychnu si a dál poslouchám.
„Cože?“ vydechne Tsunade. „Akatsuki unesla Kazakage skryté Písečné vesnice.“ Ou je! Takže se to těm dvoum podařilo! „Týme Kakashi, přiděluji vám novou misi!...“ A Kruci! Rychle vystřelím z budovy hokage a běžím si pro svoje věci.
Proč tu misi museli dostat oni? Naruto se stal mým dobrým přítelem a navíc... Mají v týmu Sasukeho...
Popadnu svůj malý batoh a vyrazím ven z vesnice. Musím na ně udělat nějakou past v lese, tak, aby dlouho spali a nemohli stihnout Kazekageho zachránit.
Asi kilometr od vesnice se zastavím. Na vymýšlení pastí vážně nejsem a než se naději, slyším, jak se tým Kakashi blíží.
Narumi, ty pako blonďatý, mysli! Pořádně se bouchnu do hlavy, ale není to nic platné.
„E? Narumi, co tady děláš, dattebayo?“ Prudce se otočím a tam stojí všichni hezky v řadě vedle sebe. Kakashi, Sakura, Naruto, Sasuke.
„Já... já... já... Přišla jsem vás varovat! Akatsuki, ti, kteří unesli Kazekageho, jsou moc silní. Prosím, nechoďte tam, zabijou vás!“ vyhrknu první co mě napadne.
„Nande?“ Naruto na mě zvídavě pohlédne, nic nechápe. Ale Sasukeho pohled se změní. Jeho či ztvrdnou a z úst se stane úzká linka, docvakly mu souvislosti. Stejně tak to vypadá, že pochopil i Kakashi.
„Jak to víš?“
„Naruto, to jseš vážně tak blbej?“ procedí skrz zuby Uchiha a obrátí se ke mně. „Nejsi ze Slunečný, že ne?“ Sklesle zakroutím hlavou. „Celou dobu jsi to na nás hrála. Patříš k nim!“ zasyčí nenávistně.
„Sasuke, ale to, co jsem k tobě-“
„Mlč!“ zařve naštvaně a já sklopím hlavu k zemi, je mi strašně. Vždy jsem byla ráda za to, že jsem Akatsuki, teď jsem se za to ale nenáviděla.
„Narumi, víš, co by jsme teď měli udělat,“ řekne Kakashi a není to míněno jako otázka. Spíš mě tím jen dává poslední šanci na útěk, než se mě pokusí zabít.
Rozhlédnu se po okolí, všude je to jen samý strom. Vyskočím na jednu z větví a shora ne ně zakřičím: „Vím to moc dobře! Ale bojovat s vámi nebudu,“ odvětím, ušklíbnu se a otočím k úprku.
„Kam chceš jít?“ Silná paže mne chytne za předloktí a donutí se otočit zpět k těm dole. Pohlédnu na toho, kdo mě chytil.
„I-Itachi? Co tady děláš-ttedayo?“ vyhrknu.
„Itachi...“ zavrčí Sasuke.
„Věděl jsem moc dobře, že to bez mé pomoci nezvládneš,“ ušklíbne se povýšeně a donutí mě seskočit dolů.
„Zase ty?“ vykřikne Naruto a ukáže na Itachiho prstem, ten se ale zatváří neutrálně a pustí mou ruku.
„Jak jsi se k nim mohla přidat?“ řekne nevěřícně a pohlédne na mne.
„Naruto, já se k nim nepřidala, jsem u nich od narození!“ ospravedlním se.
„Ale kdybys u nás nebyla,“ promluví Itachi. „Stála bys teď mezi nimi.“
„Cože?“
Starší Uchiha se na mě podívá krutým pohledem. „Chceš znát své celé jméno-“
„Co to meleš?“ zavrčím, protože mi přijde, že mluví z cesty.
„Uzumaki Narumi?“